Kázání 19.5.2024 – Hod Boží svatodušní

Sk 2, 1-11
Ř 8, 22-27
ev. Jn 15, 26-27;16, 4b-16

Občas se stane, že některé z našich menších dětí jde sem, do zšeřelého kostela po setmění, kdy tmu v chrámu rozhání bodové světlo osvěcující tvář Ukřižovaného Krista. Děti říkají: „Tatínku, já se ho bojím.“ Čím je dítě menší, tím je strach větší. „Bojim, bojim,“ jsou Ronyho nejčastější slova, kterými reaguje prakticky na jakýkoliv podnět, ať vidí Ježíše na kříži, mouchu, motýla či chmýří poletující ve větru. Jak děti stárnou, strachu z Ježíše ubývá, respektive dostává jinou podobu. Vaše dospělé děti či vnoučata už vám nejspíš neřeknou: „Mami, babi, já se ho bojím,“ jako přiznání strachu z Ježíše a důvod, proč tu nejsou s vámi, ale možná podvědomý strach z Ukřižovaného je přesto někde hluboko v nich zakořeněný. To mi přišlo na mysl, když na mě z pěny současných dnů vyskočila zpráva o tom, že v budově Akademie výtvarných umění v Praze se chystali přenést Myslbekovu sochu Ukřižovaného do jiných, méně exponovaných prostor, neboť některé lidi pohled na ni traumatizuje, děsí a snad ve večerních hodinách se jí dokonce i bojí. Jiné vysvětlení ze strany Akademie však nehovořilo o strachu z Ježíše, jako spíše o strachu o něj, neboť v minulosti prý několikrát došlo k poškození sochy, která je na chodbě školy lehce přístupná. Rozumějte, jedná se o tu sochu Ukřižovaného Krista od Myslbeka, o které Rodin na výstavě v Paříži v roce 1890 prohlásil, že nikdo na světě nevytvořil Krista lepšího. Myslbek, mimochodem sám učitel na Akademii, svůj impozantní krucifix, jedna z jeho četných kopií dotváří liturgický prostor husitského kostela v Praze Holešovicích, je zároveň funerální plastikou. Myslbek ji modeloval v reakci na smrt svého syna Julia.  V bronzovém provedení doplňuje tento kříž s Kristem hrobku továrníka Riengoffera v Kamenici u Prahy a sochař jej údajně modeloval podle těla skutečného nebožtíka, které nechal zavěsit, tak, že výsledkem je realistická studie visícího těla. Ať už jsou důvody a mediální obraz zamýšleného a následně zrušeného rozhodnutí Akademie přesunout Ukřižovaného jinam, jakékoliv, celá záležitost je řečenou pěnou dní, zaujal mě v diskuzi hlas vedoucí Digitální laboratoře AVU, která se sama řadí mezi Kristem vyděšené a která napsala, že Kristus trpící na kříži je za zenitem. Kristus Ukřižovaný se ztratil za obzor, zmizel ze zorného úhlu pohledu, a nejlépe, aby spolu s ním zmizely i jeho ostatky v podobě morbidních, děsivých soch, které nám jeho mizení připomínají. Trpící Kristus je za zenitem, jedna agenturní zpráva v záplavě zpráv dalších: „Brutální vraždění na festivalu – Útok na Oděsu si vyžádal 16 mrtvých, mezi nimi i děti – Útok v Kábulu si vyžádal 8 mrtvých – 18 obětí a 13 zraněných v Maine – Útok na Charkov si vyžádal 7 mrtvých.“ Kdo mluví o tom, že trpící Kristus je za zenitem, nejspíš nečte zprávy, nebo žije ve svém uzavřeném světě, do kterého si nic děsivého programově nepouští. Reakce „čeho se bojím, na to se nebudu dívat“ je vlastní dětem, nedospělým. Dospívání je charakteristické tím, že se člověk učí čelit strachu, mimo jiné i tak, že se vzdělává a osvojuje si kritické myšlení, je schopen nahlížet na podstatu jevů z různých úhlů pohledu. Netrpí samomluvou, při níž si utvrzuje své názory, ale je schopený dialogu. Jednoduchá zkratka „to mě děsí, tomu nerozumím, to je morbidní, tím se nebudu zabývat“ od strachu nepomáhá, ale naopak ho posiluje a takto ustrašeného člověka ještě více izoluje. Zkrátka, z hloubky i z mělčiny své víry jsem skálopevně přesvědčený o tom, že trpící Kristus se nikam z našeho světa neztratil, ani po svém Vzkříšení, ani po svém Nanebevstoupení. Je tady stále, jak čteme v evangeliu, v každém z posledních i prvních lidí, kteří procházejí utrpením, bolestí, v každém útisku, bezpráví, všude tam, kde se umenšuje lidská důstojnost, lidská práva. Koncept trpícího Boha není teologickou konstrukcí, ale pokladem víry nás křesťanů, kteří bychom samozřejmě raději sáhli a často také saháme po triumfalismu Kristova konečného vítězství nad zlem, ale o to méně jsme ochotni připustit, že cesta k němu vede skrze Kristův kříž, tedy skrze oběť a službu potřebným, unaveným, nemocným, ztrápeným, lidem bez lásky a bez naděje. Smyslem svatodušních svátků je ujištění, že na všechny strachy a bídu světa nejsme sami. Že nás Bůh ve své víře v Krista nezanechává opuštěné, ale dává nám Přímluvce – svého Ducha. Autor Janova evangelia přichází se specifickým termínem Paraklétos, kterým Ježíš popisuje další dimenzi duchovního života. Paraklétos je někdy překládáno jako Přímluvce, Utěšitel, ale také Obhájce, Advokát. To všechno se skrývá za řeckým slovem, odvozeným od slovesa „být přivolán k obhajobě“, „přimlouvat se“, „utěšovat“, „napomínat“, „povzbuzovat“. Letnice jsou nám připomenutím, stejně jako vystrašeným učedníkům shromážděným za zavřenými dveřmi – proč se asi zavřeli? – protože se báli – že je tu ještě jiná moc, další faktor, který je třeba zohlednit: Ježíšův Duch, který je podle Janova evangelia dechem Vzkříšeného. Možná, že nebýt věřícím, taky bych se ve skrytu duše bál, chodit kolem zpodobnění zavěšeného mrtvého těla nesmyslně přibitého a na kříži odkrveného. Ale ta děsivá historka o kříži má své vyústění do radosti ze života, v znovuobjevené hloubce prožívání přítomnosti, která najednou dává smysl, i když byla předtím duše zraněná, nemocná a ubitá. Jestliže platí apoštolovo slovo o tom, že Duch dává život, znamená to, že tento Duch Kristův je nám lidem daný od Boha proto, abychom se navzájem potěšovali, povzbuzovali, ve své útěše byli zároveň i napomínáni a ujišťováni o tom, že v chystané soudní při proti nám máme výjimečného a mimořádného obhájce – samotného Krista, který mírou svého utrpení prožil každou bolest, každé opuštění i každou samotu kteréhokoliv člověka i celého stvoření. „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Díky Bohu za to.“

Amen

Kázání na Hod Boží svatodušní v neděli 19. května 2024 v Husově sboru ve Vršovicích.

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.