Kázání 2.6.2024 – Corpus Christi

Dt 8 ,2-3
1K 10 ,1-4.16-17
ev. Lk 9, 10-17

Napadlo vás, že v souvislosti s novozákonními zázraky často kladená otázka „kdy se to stalo?“, je vlastně špatně položena? Zkusme i přesto u ní zůstat a zeptejme se: kdy se to stalo, že Ježíš rozmnožil pět chlebů a dvě ryby? Kdy se to stalo, že Ježíš vzkřísil Lazara? Kdy se to stalo, že Maria počala z Ducha svatého? Kdy se to stalo, že Ježíš vstal z mrtvých? Jakýkoliv biblický zázrak vystavíme této otázce – utišení bouře, prokletí fíkovníku, uzdravení slepého i cokoliv dalšího, co je v Bibli zázračnou historií, pokaždé dojdeme ke stejné odpovědi, která může být dvojí: buď tehdy, anebo nikdy. Nasycení zástupů? Stalo se to tehdy a tehdy, tam a tam, je první odpovědí. Tou druhou: nestalo se to nikdy a nikde. Ať první, nebo druhá odpověď, obojí se míjejí s tím, proč Bible o zázracích hovoří. Důvod, který často křesťané zmiňují: zázraky jsou demonstrací Ježíšovy moci, dokazují jeho výjimečnost, potvrzují jeho mesiášský nárok, tedy, že bez zázraků by Ježíš nebyl Kristem, Božím pomazaným, neobstojí, protože samotná Bible na mnoha místech v souvislosti s konkrétním zázrakem uvádí zároveň Ježíšův příkaz učedníkům, aby o tom nehovořili. Například Markem uváděné uzdravení hluchého a špatně mluvícího v 7. kapitole jeho evangelia je ukončené: „Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím více jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali.“ Na jedné straně je Ježíšovo nařízení nehovořit o jím vykonaných zázracích, na straně druhé neustálé flagrantní porušování tohoto nařízení. Čím více jim to Ježíš nařizoval,“ opakuji z evangelia, „tím více to rozhlašovali.“ Roztrubováním zázraků porušovali učedníci výslovné nařízení svého Mistra, jednali v přímém rozporu s tím, co jim ukládal. Mnozí křesťané jsou šťastní jako blecha, libují si: „to je úžasné, že si to tehdy nenechali pro sebe, díky těmto úžasným svědkům víme, čeho byl Ježíš schopen – rozmnožit chleby, sytit zástupy, chodit po vodě, zahnat démony do stáda vepřů, nechat uschnout fíkovník“, neuvědomují si přitom, že povědomí o Ježíši jako divotvůrci bylo v rozporu s tím, o co mu šlo. Rozhodně nechtěl Spasitel světa a Boží Syn zůstat v paměti lidí jako divotvůrce, kouzelník, mág. U vlastních dětí považujeme za výrazné selhání, pokud je výslovně zavážeme k tomu, aby o něčem nehovořily, a ony pak o tom mluví, v případě zpráv o Ježíšových zázracích z toho děláme ctnost. Někdo může namítnout: „ale takto explicitně je to řečeno jen u některých zázraků, u jiných, jako například proměnění vody ve víno v Káni Galilejské je naopak řečeno, že tím Ježíš učinil v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.“ Ponechme stranou, že v Káně Galilejské to zdaleka nebylo s vírou učedníků v Ježíše ani po proměně vody ve víno tak horké – vzpomeňme Petrovo selhání, Jidášovu zradu, Tomášovu pochybnost, důležitější je, že evangelista tady používá oznamovací způsob, oproti jinde uváděným Ježíšovým imperativům. Další relevantní námitkou, také doloženou v evangeliích je, že evangelia samotná pojednávají Ježíšův příběh z perspektivy času po Vzkříšení, kdy už je řeč o zázracích povolena a dokonce žádána, např. Mt 17,9: „ Ježíš jim přikázal: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých…“ Ani to však neubírá platnost Ježíšova příkazu zdržovat se svědectví o zázracích jako důkazech jeho mesiášského nároku. Vrátím se proto na začátek k té špatně položené otázce. My se nemáme ptát „kdy se to stalo?“, ani si nepomůžeme záměnou příslovce kdy za kde nebo jak, ba ani proč. Protože na takto položenou otázku odpovíme buď něčím z minulosti, co ale nejde doložit, anebo popřením, což je nejjednodušší odpověď každého skeptika: nestalo se to nikdy, je to celé vymyšlené. K biblické zprávám o zázracích, které se odehrály na Ježíši, ale i zázracích, které vykonal on na druhých či v souvislosti s druhými, je z pohledu víry jediný relevantní přístup nikoliv „kdy se to stalo?“, ale „kdy se to děje?“ „Kdy se děje Ježíšův zázrak proměny málo v hojnost pro tisíce lidí?“ Tak se máme jako křesťané ptát, a nemarnit čas dokazováním nedokazatelného. Každý zkušený vyšetřovatel ví, jak rychle v čase vychládají stopy, které se včas nepodaří odhalit a zakonzervovat pro důkazní postup. A chcete-li konkrétní odpověď kdy se podle mě děje Ježíšovo zázračné sycení zástupů, odpovídám, že se děje všude tam, kde jsme schopni jako křesťané uposlechnout Ježíšův imperativ, který v souvislosti s tímto příběhem je řečený přímo v textu o zázračném nasycení: „Dejte jim jíst vy!“ přikazuje Ježíš, a teprve v uposlechnutí této výzvy se dějí zázraky, nad kterými zůstává rozum stát. Až v okamžiku, kdy učedníci, tedy my – křesťané, vystoupíme ze své pasivity, z našeho nicnedělání, z naší pohodlnosti, lenosti, neochoty nechat se proměnit a pohnout, teprve potom se zásluhou Ježíšovou začnou i na nás a skrze nás dít zázraky. Zázraky, které svou povahou budou daleko větší, nežli ty, které jsou zmíněné v Bibli. Neříká snad Ježíš: „Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší…“ Ježíš sytí stále, den co den, hodinu co hodinu, další a další tisíce lidí: zcela fyzicky, vzpomeňme jenom na úžasné sociální dílo Mary´s Meals – Mariina jídla, která z křesťanské dobročinnosti sytí milióny dětí, a to je jen zlomek veškerého sociálního díla, které čerpá z Ježíšova evangelia lásky. Ježíš sytí i duchovně, protože nejenom chlebem je živ člověk, ale vším, co vychází z Hospodinových úst. Na Ježíšovu památku se láme chléb a pije z kalicha ve společenství církve, v církvi je kázáno, zvěstováno a vyučováno Boží slovo, kterým je On sám. V církvi je doma Vzkříšený Kristus, který sám sebe, své tělo Corpus Christi, pro nás láme a rozdává, abychom my živi byli. To všechno jsou zázraky, které se nestaly někdy a někde, kdysi dávno a dost možná se ani vůbec nestaly, protože si to někdo vymyslel. Nevymyslel, to jsou zázraky, které se stále dějí uprostřed světa i v našich životech zásluhou Ježíšovou. V zázračné moci jeho svatého Ducha a ve víře v Něj. Amen Kázání 2.6.2024 v Husově sboru ve Vršovicích (Corpus Christi – VIII. neděle po sv. Duchu)