V. neděle po velikonocích

Mal 1, 2-4
2K 3, 5-6
ev. Lk 13, 1-5

B+S,
před pár dny jsme na biblické hodině otevřeli otázku důkazů Boží existence. Říkali jsme si o tom, že dokazování Božího jsoucna bylo oblíbenou teologickou disciplinou vrcholné scholastiky, která ve svých významných postavách jakými byl Anselm z Canterbury nebo Tomáš Akvinský pomýšlela na to spekulativním způsobem odvodit z existujících forem bytí nevyhnutelnost Boží existence. Nakonec se scholastikům podařilo nastřádat ne jeden, ale celou řadu takových důkazů. Při jejich kritickém poměřování však zjistíme nejen to, že Tomáš Akvinský použil již několik staletí existující důkazy Božího jsoucna tak, jak je v antice formuloval filosof Aristoteles a tyto oděl do hávu křesťanské víry, ale i to, že přes veškerou jejich „logičnost“ zůstávají pouze důkazy nepřímými. V případném soudním sporu by jako důkazy těžko obstály a asi žádný advokát by je neschovával jako příslovečné eso v rukávě pro zaručené vítězství v právní při, o které jsem mimochodem četl zcela vážně míněnou zprávu v denním tisku, která informovala o tom, že jakýsi italský kněz se podobný soudní proces, který by právní řečí formuloval nevyhnutelnost Boží existence, snažil iniciovat. Jak dopadl nevím a stejně tak mi není nic známo o tom, že by se po světě šířily precedentní rozsudky stanovující že Bůh je, případně že by odvolací soudy konstatovaly že Bůh není. A jak takové anticko-scholastické „důkazy Boží existence“ vypadaly? Akvinský dokazuje Boha mimo jiné z příčinnosti. Všechno má svoji příčinu, říká po vzoru Aristotelově, a tato příčina je odvoditelná z příčiny předešlé. Takto se neustále řetězí řada příčin, které jsou zapříčiněny příčinami předcházejícími. Budeme-li v této řadě postupovat zpět, musíme nutně dojít k příčině první, za kterou dál již není možné jít, neboť je příčinou sama sobě. A to je Bůh, říká Akvinský. Anselm – arcibiskup v anglickém Canterbury dokazuje Boha z bytí. Můžeme myslet na nejdokonalejší bytost, nad kterou nelze pomyslet nic dokonalejšího. Tím je Bůh. Tato bytost však musí existovat, protože kdyby neexistovala, mohli bychom pomyslet na dokonalejší, která existuje a tím je opět Bůh. Jestli se vám na těch důkazech něco nezdá, vězte že jste na správné stopě. Ony totiž ani ve své době nebyly myšleny jako důkazy v dnešním slova smyslu, tedy důkaz coby nevyhnutelná indicie vedoucí k nezvratnému a kdykoliv ověřitelnému přesvědčení o tom, jak se věci mají. Kdyby někdo s takovým důkazem přišel dávno by neexistovala církev, dávno by nebyli kněží ani kazatelé a neexistoval by ani stávající svět, protože by už všichni lidé byli přesvědčeni o Boží existenci a víra by byla zbytečná, protože by se naplnilo, že Bůh je všechno ve všem. Scholastické důkazy jsou spíš pokusem o povzbuzení a utvrzení ve víře, kterou již člověk má. Ani Anselm ani Tomáš nepředpokládali, že by nevěřící lidé po vyslechnutí jejich důkazů hromadně nalézali ztracenou nebo nikdy předtím nenalezenou víru. O Bohu však tito velcí mužové středověké církve přemýšleli nejenom z hloubky své víry v něho, ale zapojovali do svých úvah i rozum, který nahlíželi jako nezbytný pro to, aby se člověk k Bohu přiblížil. A proč tak obsáhle hovořím o lidské snaze dokázat Boha? Přivedl mě k těmto myšlenkám verš z proroka Malachiáše, ve kterých Hospodin říká lidu Izraele: „Zamiloval jsem si vás. Vy se však ptáte: „Kde je důkaz, že nás miluješ?“ Je zde určitý posun: není to otázka po Boží existenci, ale lid se ptá po důkazu Boží lásky. Že Bůh je o tom izraelité až na výjimky, kterými byli lidé psychicky nemocní, nepochybovali. Což však pro ně mohlo být otázkou bylo, zdali tento Bůh má svůj lid rád, když dopouští, aby ten neustále procházel opakovaným utrpením a národními katastrofami. Moderní doba z otázky po Boží lásce vyvodila, že Bůh neexistuje, protože kdyby byl a měl rád lidi jako své stvoření, tak by přece nedopustil takovou míru utrpení a zla. Tohoto problému se dotýká také zkušenost, kterou předkládají lidé Ježíšovi, když k němu přicházejí se zprávou o masakru způsobeném Pilátem, který nechal povraždit Židy přicházející do jeruzalémského chrámu aby obětovali. Jejich krev se smísila s krví obětních zvířat a tato mimořádně krutá exekuce vyvolala nejen veliké pobouření, ale s ním i spojené otázky po tom, proč museli tito lidé trpět. A Ježíš sám přidává ještě jednu tragickou dobovou zprávu. U rybníka Siloe v Jeruzalémě se zřítila věž a v jejich troskách nalezli smrt lidé, kteří k tomuto rybníku přicházeli v naději, že budou uzdraveni. Místo zdraví však našli smrt a lid se opět ptal: „Proč? Co provedli? Cožpak je Bůh nemá rád? Kde je důkaz Boží lásky?“ Jak nám tato slova rezonují i přes hradbu staletí s otázkami, které si klademe my sami. I dnes není neobvyklé slyšet nebo číst o tom, že v té které části světa zemřeli lidé tragickou smrtí při bohoslužbách, když se na ně zřítila chrámová střecha, že byli zabiti studenti na školních bohoslužbách vyšinutým šílencem a jiné a jiné zprávy, které v nás budí obavu: „Má nás vůbec Bůh rád?“ Na tyto otázky neexistuje vševysvětlující odpověď stejně jako není důkaz o tom, že Bůh existuje. Kdo by se o to snažil, většinou zůstane stát na půl cesty, jak se to stalo středověkým teologům. Tak odpovídá i Ježíš: „Ti kteří zemřeli nebyli o nic horší ani lepší než vy. To co se jim stalo není v intencích viny a trestu za něco. Vy sami však čiňte pokání, ať jednou nespláčete nad výdělkem.“ Můžeme druhým nabídnout pomocnou ruku, sounáležitost s trpícími a když jsme sami bolestí zasaženi obrátit se k tomu, kterému věříme. Skryti v jeho pokoji a míru hledat útěchu i východisko, ale vědět také o svých vlastních chybách – za které netrpím, ale které si nesu v naději, že Bůh je jednou ve svém Synu vezme na sebe. Spolehnout se i na to, že Bůh říká: „zamiloval jsem si vás“ i navzdory tomu, že tak často nerozumíme tomu, proč a jak se věci dějí, i navzdory tomu, že nemáme jiný důkaz Boží lásky, nežli Kristův kříž.

Amen.

Kázání o V. neděli po velikonocích v Husově sboru ve Vršovicích