Svátek svaté Trojice

Jr 31, 34
Iz 11, 9-10
ev. Mt 5, 14-16

B+S,
před týdnem měl svátek svatý Duch a dnes dokonce celá svatá Trojice a se světem to nehne! Snad bychom si mohli říct: k uzoufání! Kdejaké narozeniny a jmeniny slavíme, k svátkům si blahopřejeme a když má podle našeho kalendáře svátek samotný Bůh tak málem ani nepřijdeme do kostela. To o vánocích na půlnoční nás tady bylo víc a to se jednalo jenom o narozeniny Syna. Ne, nebojte se, nebudu hořekovat nad obecně známou situací, ani znovu oprašovat kazatelská klišé o tom, jak o vánocích bývá v kostelích plno a o zbývajících svátcích prázdno. Jak by k tomu přišel ten hlouček věřících poctivců, kteří chodí neděli co neděli, aby právě oni dostali od faráře vyčiněno a ti, kterých se to týká, nevzrušeni zůstávají v závětří svých domovů, chat a chalup a do kostela nezavítají jak je rok dlouhý. Ne ne, to by bylo příliš laciné a dnešního svátku nedůstojné, pojďme se proto zamyslet nad tím, jak rozumíme oné triádě Otce, Syna a Ducha. Pověst o chlapci s lasturou, který sebevědomého Augustina upomíná na jeho vlastní limity chápání tajemství Boží Trojice již tady zazněla před týdnem, pojďme proto dál a s veškerou možnou pokorou v mysli hovořme o tom, jaké je několikatisícileté svědectví církve o Bohu, který se zjevil ve svém Synu Ježíši Kristu a v Duchu svatém s námi zůstává. Nežli však poodhalím některé z myšlenek a tezí slovutných teologů, kteří jsou již po staletí za své zásluhy ověnčeni pověstí svatosti, pomůžu si docela jednoduchým a známým příměrem tak často užívaným katechety v hodinách náboženství: Trojiční Bůh, milé děti, to máte jako s trojím skupenstvím vody. Stále se jedná o tu samou látku, o tu samou podstatu H2O a přesto jednou ji vidíme jako kapalinu, podruhé jako páru a potřetí jako led. Příměr s vodou je názorný, pro dětskou mysl zcela jistě přesvědčivě znějící, přesto jeho aplikace na tajemství Boží Trojice nesplňuje potřebná kritéria přiměřenosti. Zásadní slabinu, když zcela pominu otázku vhodnosti přirovnávat Nejvyšší jsoucno k obyčejné vodě, spatřuji v tom, že voda jako kapalina, led a pára v těchto třech skupenství za běžných fyzikálních podmínek, nemůže existovat zároveň. Netoliko Bůh. Toho si nemáme představovat v jednu chvíli jako Stvořitele, tedy Otce, posléze jako Syna, tedy Vykupitele a na závěr jako Ducha, tedy Posvětitele, to znamená jako jednu bytost, která na sebe bere postupně tři masky, tři role, které na jevišti dějin naší spásy pro nás odehrává. Bůh je zároveň Otcem, Synem i Duchem. Jako kdyby již zmíněná voda mohla existovat jako kapalina, led a pára v jediném okamžiku. A zde se již dostávám do výsostného území teologie, která o Bohu vypovídá, že sám v sobě existuje ve věčném společenství mezi Otcem, Synem a Duchem. Snad ani nemá cenu hloubat nad tím, jak je to možné, snad ani nemá cenu si to nějak představovat. Všechny naše představy, domněnky i výpovědi o tom jsou od počátku odkázané na to, být jenom zlomkem skutečnosti, která předčí všechna očekávání a představy, jako kdyby si dítě v těle matky chtělo představovat, jaké to bude ve světě tam venku. Trojiční učení o Bohu chce především člověka upozornit na jeden z důležitých Božích aspektů, kterým je společenskost. Bůh je Bohem společenským, tedy tím, který je a chce být ve společenství. On je sám v sobě neustálým sdílením. Není jenom supranaturální entitou s ničím a s nikým nesrovnatelnou, ale je zároveň tím, který pěstuje úzké společenské vazby. V duchu řečeného nezbývá než potvrdit moudrá slova dávného filosofa Aristotela, který člověka popsal jako „zoon politikon“ – tvora společenského. A protože ve víře máme za to, že člověk je Božím obrazem, chápeme, že jako je Bůh společenský, je i člověk tím, který pro své lidství potřebuje druhé lidi se kterými by mohl vytvářet společenské vazby. A tak se znovu dostáváme k tomu již mnohokrát vyřčenému: a sice, že o Bohu má cenu uvažovat, ale i hovořit a vypovídat v souřadnicích mezilidských vztahů. Právě to je vlastní a charakteristické Božímu Synu Ježíši Kristu. O Otci nehovoří v kategorii nadpřirozené nebeské síly, ale všímá si, jak víra v Něho může proměňovat život jednotlivce ve vztahu k druhým lidem. Klasická trojiční dogmatika užívá termíny jako jedna podstata, tři osoby, které popisují vztahy ve Trojici. Jsou to pojmy, které si teologie vypůjčila ze světa práva a právních vztahů. Dodnes je např. aktuální termín právnická osoba, která souhrnně označuje jednu „podstatně“ rozvětvenou a tedy různorodou skutečnost, která ovšem navenek vystupuje jako jeden celek. Pro víru nám snad takové termíny mohou něco napovědět, naznačit, v žádném případě však od nich nemůžeme očekávat, že nás uvedou do tajemství poznání skutečnosti takové, jaká je. To se totiž ve víře děje úplně jinak. Tím klíčem, který otevírá dveře k Božímu tajemství jsou právě vztahy, respektive docela jednoduchý a žádnými teologickými poučkami nekomplikovaný vztah k jedinému Bohu. Tohoto Boha ve víře zakoušíme jako Pána nad veškerým stvořením, tedy i Pána nad mým životem. Můžeme na něho pomýšlet jako na první příčinu, hybatele, kreatora veškeré důmyslné stavy vesmíru, starobyle řečeno Vládce všehomíra. Tento Bůh Stvořitel je zároveň tím, který je se mnou v úzkém vztahu lásky, je Otcem, který má rád své stvoření a stará se o něj, záleží mu na něm a chce ho i zachránit – to je úloha Syna Spasitele, opět jednoho a toho samého Boha, který je s námi v našem lidství. A Duch svatý potom všechny tyto věci uvádí ve skutečnost, je to Boží pohyb – Bůh jednající a přítomný. Lidé dali Pánu Bohu do svého kalendáře svátek. Jak ho oslavit? Snad tak, že Boha pozveme dál.

Amen.

Kázání o neděli svaté Trojice 18. května 2008 v Husově sboru ve Vršovicích