Svatební kázání: Oksana a Jakub Peškovi

1K 13,1.4-7.13

B+S,
Milá Oksano, milý Jakube,
na Ukrajině jsem nikdy nebyl, proto veškerá moje setkání s touto zemí jsou zprostředkovaná druhými lidmi. Vybavuji si už pěknou řádku lidí, jejichž rodnou zemí byla Ukrajina, a které jsem mohl poznat: Sergej, Mago, Ludmila, Svetlana, Boris, a teď mezi ně budou patřit i manželé Peškovi. Musím říci, že až doposud byla veškerá moje setkání s Ukrajinci pozitivní. Jsou to lidé přičinliví a pracovití, co jenom hodin už odvedli v této budově, ve které je pořád práce jako na kostele: kopali v základech, obkládali v sákristii, Sergej nám věšel poličky v kuchyni, které až do jeho zásahu nikdo jiný nebyl schopen upevnit. Na Ukrajincích obdivuji jejich všestrannost. Nejen že konají práce, do kterých se Čechům moc nechce, ale jsou také mimořádně adaptabilní. Třebaže mnozí z nich v jejich rodné zemi získali jenom základní vzdělání, po příjezdu do Čech se velmi rychle naučí zdít, štukovat, zapojovat elektřinu. Žádná z těchto profesí není případ tvé nastávající ženy, milý Jakube, i když i jí je bezesporu vlastní ukrajinská všestrannost i pracovitost. Nebereš si děvečku z nedozírných lánů kdesi od Kyjeva, ale ženu vysokoškolsky vzdělanou, ženu s rozhledem a celou řadou znalostí. Když jste se poznali, dokonce minimálně v jedné věci měla nad tebou navrch: na rozdíl od tebe byla věřící. Věděla o skutečném zdroji života, který se ukrývá ve víře a vedli jste o tom hodiny a hodiny dlouhé rozhovory. Jako ukázkový český ateista jsi byl častokrát překvapen, jak různorodá může víra být, jak může víra fungovat v obyčejném všedním životě. Dnes už snad máme právo říci, že to tak Pán Bůh chtěl, abyste se vy dva: jeden muž a jedna žena ze dvou nejateističtějších zemí Evropy potkali a ve víře našli společnou řeč: každý z vás musel z něčeho ustoupit. Ty, Jakube, ze svého ateismu, a ty, Oksano, jsi kvůli Jakubovi změnila církev a nakonec i zemi. Odešla jsi, Oksano, po boku svého budoucího muže, jako Sára Abrahamova do země zaslíbené Hospodinem, ale aby tato země se pro vás stala skutečnou zemí Božího zaslíbení, budete muset ujít ještě dlouhou cestu ve své víře. Výchozí pozice jsou i přes veškerou nepřízeň osudu u obou z vás dobře nastavené: máte jeden druhého, věříte v Boha, a alespoň prozatím se má stát vaším příbytkem tento dům, který je příbytkem Božím a domem modlitby. Jste tedy u zdroje své víry, tak čeho se bát? Přáli jste si, abych při promluvě na vaší svatbě pohovořil o lásce, tak, jak o ní mluví apoštol Pavel ve 13. kapitole svého prvního listu do Korintu. Jeho slova byla v mém případě vůbec prvním biblickým textem, který jsem kdy slyšel. Pamatuji si, že na mě tehdy mocně zapůsobila, právě proto, že jsem byl tehdy zrovna zamilovaný. Do koho, to už si dnes zcela přesně nevybavím, neboť od mladšího školního věku jsem se do svých spolužaček zamilovával v pravidelném cyklu každé tři měsíce do jedné. Postupem času se tato má perioda platonických lásek stále více prodlužovala, aby se nakonec, jak doufám, ustálila v jediné lásce k mé současné ženě. Chci říci, že Pavlovu slovu o lásce rozumíme jinak, když jsme zrovna ve stavu rozechvělé zamilovanosti, a jinak nám zní, když na tuto rozechvělost už jenom vzpomínáme, ale dál lásku zažíváme, jako nedílnou součást naší reality. A přitom Pavel nemá na mysli lásku muže k ženě, ženy k muži. Nemluví o lásce rodičů k dětem a dětí k rodičů, ba dokonce ani o lásce přátelské, sociální, o altruismu. Pavel ve své velepísni lásky velebí nejvyšší formu lásky, lásku Boží: agapé. Bez lásky nic nejsem, říká Pavel, kdyby jí ve mně nebylo, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon, bez ní nejsem nic. Láska je Božím pseudonymem, stejně jako náhoda. Stejně jako ve víře chápeme, že nic se neděje náhodně, jak ve světě, tak v našich životech, tak kdykoliv naším srdcem prochází láskyplný vztah, je to Boží stopa otištěná do naší časnosti. Kdo alespoň jednou v životě miloval, potkal se s Bohem, protože Bůh je láska a láska je Bůh. V tvém případě, Jakube, to platí dvojnásob. Skrze lásku ke své budoucí ženě jsi se potkal i s láskou Boží. Vstoupila do tvého života jako přidaná hodnota a dnes máš obě: miluješ Oksanu i Boha. Apoštol Pavel o lásce hovoří jako o jediné hodnotě, která všechno přetrvá. Všechny ostatní hodnoty, stavy a vztahy pominou. Láska nikdy, je věčná, protože samotný Bůh je jejím pramenem. Krásně se to poslouchá na svatbě, když je člověk zamilovaný, když se těší z toho, koho má rád a drží ho za ruku, ale jak taková slova obstojí v realitě života, kde veliké lásky jedna za druhou uvadají, kde předsevzetí být spolu na celý život končí po pár měsících? Aby vás nepotkal stejný osud, držte se, Jakube a Oksano, nejenom jeden s druhým za ruku, ale především každý z vás sám za sebe a přece spolu toho, který je Láska. Vpouštějte do svého vztahu Boha a mějte na mysli jeho řešení a jeho východiska. Snažte se napravovat své nedostatky, neztrácejte úctu jednoho ke druhému a přemýšlejte, co do vaší konkrétní situace říká Bůh. Závěrem své řeči líčí apoštol Pavel obraz dítěte, které jednou dospěje v muže a to, co bylo dětinské dospělostí překoná. Oba jste už dospělí, dětský věk je za vámi, ve víře jste však oba stále ještě na počátku. Máte celý život na to, abyste dospěli k tomu, který vás zná tak, jak ani vy sami sebe neznáte, k Bohu, který je láska. Jste jeden s druhým a to je veliká přednost. Nemusíte být sami. Do vašeho manželství vyprošuji pro tebe, Jakube, abys byl alespoň zpoloviny tak pracovitý a všestranný, jako jsou ukrajinské ženy, pro tebe, Oksano, abys byla schopná zdravé pochybnosti českých mužů, oběma hojnost víry Boží a jeho milosti, a vzájemně, aby vaše láska popřela statistiku, že Češi a Ukrajinci jsou národy s nejnižší porodností na světě.

Amen.

Kázání pro Oksanu Klimenko a Jakuba Peška, kteří byli oddání v Husově sboru ve Vršovicích v neděli 23. září 2007.