XIII. neděle po svatém Duchu

ev. Mt 21, 42

B+S,

bylo mi dopřáno alespoň na pár hodin v tomto týdnu, že jsem se mohl vcítit do situace člověka, který pracuje na stavbě. Nikoliv však na pozici toho, pod jehož rukama vyrůstá zeď, ale moje dílo mělo přesně opačný výsledek: zeď jsem nestavěl, ale bořil a následně spolu s jedním z bratrů ze sboru vynášel hromady suti z podzemních prostor našeho chrámu ven do připraveného kontejneru. Vlastníma rukama jsme tak vynosili několik tun starých omítek, cihel a dalších zbytků z dodatečných přístaveb, kterými před lety neuvážení správci budovy zaplnili prostor někdejšího divadelního sálu. A tak, třebaže jsme se podíleli na pracích demoličních, měli jsme a máme na paměti budoucí obnovení a celkovou rekonstrukci, která by měla znovu toto místo navrátit jeho původnímu účelu – tedy jako prostor, kde se lidé v dobré víře a s dobrou myslí shromažďují pod střechou Božího chrámu. Ve chvíli, kdy však už po stopadesáté vezete téměř metrákový náklad suti nemáte příliš chuti ani času přemýšlet o vznešených cílech. Řine se z vás pot a jediné na co člověk myslí je, kdy už to bude mít za sebou – kolikrát ještě to kolečko s naloženým kolečkem bude muset absolvovat! Najednou je však práce u konce a vám vedle únavy zůstává i pocit z dobře odvedené práce – byť takové, po které zeď nestojí, ale naopak, po které zeď zmizí. Vzpomněl jsem si znovu na tu otrockou dřinu, která je však denním chlebem všech pomocných – a podle toho i ohodnocovaných dělníků na stavbách nejrůznějšího druhu, když jsem při přípravě kázání na neděli otevřel texty o budování stavby chrámu, jeruzalémských hradeb a úhelném kameni. Každý z nich byl o stavbě, v každém se objevil termín, který je spojený s budováním. V mé čerstvé osobní zkušenosti jsem pak našel i inspiraci k aktualizaci tohoto biblického poselství do naší životní a církevní situace. Možná namítnete, že v bibli se hovoří o budování, oproti tomu já jsem bořil. Každý zkušený stavař vám však potvrdí, že většina staveb začíná právě tím, co nazýváme demolicí. Prostor pro budoucí stavbu se musí připravit, vyčistit, staré vymýtit, odstranit, zahloubit základy a teprve potom je možné stavbu zvedat do výšky. Nejinak tomu bylo v Jeruzalémě, kdy Nehemjáš volá po vybudování hradeb a Ezdráš po znovupostavení chrámu. Ani jeden z nich nemohl začít stavět na zelené louce. Nejprve bylo nutné odklidit z cesty to, co překáželo a přesně to jsem činil i já v tomto týdnu, když jsem se oháněl bouracím kladivem a lopatou. Po vzoru starověkých Božích služebníků Ezdráše a Nehemjáše jsem se mohl znovu cítit jako ten, který stojí na počátku budoucích velikých věcí, které v tuto chvíli ještě zřetelně nevidíme, ale ony už klíčí mezi námi – byť třeba v podobě úderů do vetché zdi, kterou kdosi nešikovně postavil doprostřed jeviště. Když jsem posléze otevřel proroka Nehemjáše, dal jsem si ty věci do souvislostí. Prorok volá: „Sami vidíte, jak zle jsme postiženi, Jeruzalém je v troskách.“ Podobnými slovy líčím každému, kdo se mnou sestoupí do spodní části tohoto chrámu situaci, která tam po desetiletí vládne: „jsme zle postiženi, podívejte se na to, jak to vypadá v místech, která kdysi sloužila stovkám lidí a dnes jsou zde ruiny a zdevastovaný prostor.“ A od vlastního chrámu pozvedáme oči k vlastní církvi a můžeme se přistihnout, že podobnými slovy líčíme i její situaci jako celku: „sami vidíte, jak zle jsme postiženi. Kde jsou všichni ti, kdo tuto církev vybudovali, tvořili, kde je její duchovní základna, život, služba, věrohodnost, přátelství, upřímné vztahy, víra? Všechno je v troskách podobně jako Jeruzalém, do kterého se vrátili do Babylónu vysídlení Židé.“ A mnoho z těch, kteří se vrátili – z těch kteří vydrželi, dávalo přednost stavbě vlastního domu, svého obydlí, ve kterém by mohli zavřít okenice a odříznout se tak od toho, co se děje venku. Naštěstí se našli lidé, kteří v prorockém duchu volali po tom, co je nejdůležitější: „Zkázu – tu vidíme na vlastní oči všichni kdo zde stojíme, ale pojďme a stavějme jeruzalémské hradby. Vytyčme znovu své teritorium a opevněme ho, ubraňme ho před tím, co na nás neblaze doléhá a nespoléhejme, že se tomu sami ve svým domech a bytech ubráníme.“ Nehemjáš také říká: „Když se to podaří, nebudeme nadále v potupě.“ Nechráněné město je v neustálém nebezpečí, nepřátelům pro smích a k pohrdání. Podobně jako církev, která se neumí bránit tomu, co ji rozkládá, co ji z vnějšku i zevnitř rozežírá jako rez. „Pojďme a stavějme jeruzalémské hradby,“ zapamatujme si ta Nehemjášova slova ve své církvi a přidejme k nim i nadšení jeruzalémských, když viděli, že se znovu začínají hloubit základy Božího chrámu. I ten byl v troskách – v mnohem větších, nežli je kterýkoliv z chrámů husitské církve. Ale Ezdráš dává povel a začíná se znovu stavět – na troskách, na ruinách předešlého, které je však nejprve nezbytné rychle, avšak opatrně a s velikou citlivostí odstranit. Pak je možné zahloubit základy a znovu stavbu vyvést do výše. Při stavbě Božího chrámu i hradeb lidé vyznávali, že Hospodin je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. Stejně tak, že dobrotivá Boží ruka je s těmi, kteří staví. Že je s církví zle dobře víme, že mnoho zůstává v troskách také, že jako společenství Božího lidu jsme málo chráněni také víme. Nic z toho nás však nesmí odradit od přesvědčení, že ještě zůstává čas napravit to, co bylo porušeno. Že ještě je příhodný čas k tomu začít stavět hradby, opevnit se ve své víře, ve své církvi a znovu v ní zahloubit základy, které v ní nejsou nikde jinde, nežli v Bohu, který v Ježíši Kristu je úhelným kamenem víry. Zkusme proto společně sdílet ten krásný Ježíšův údiv: „Což jste to nikdy nečetli v Písmu? Čemu se divíte?“

Amen.

Kázání o XIII. neděli po svatém Duchu 10. srpna 2008 v Husově sboru ve Vršovicích