Marie a Marta

ev. Lk 10, 38-42

B+S,

život v církvi, ale také osobní duchovní život, se často odehrává v oscilaci mezi Marií a Martou. Známe důvěrně tyto sestry dosvědčené na stránkách bible. Čtvrtý evangelista Jan je znovu staví do centra pozornosti, když rozvíjí příběh jejich bratra Lazara. I v něm hrají obě sestry důležitou roli. Marta bývá zpravidla představována jako prototyp pracovité ženy, hospodyňky pečlivě se starající o domácnost a hledící zahrnout hosta tím nejlepším, co dům nabízí. Marie je naopak prototypem zbožnosti, která v tichém usebrání sedí u nohou svého Pána, ale doma nepomůže s ničím: jenom sedí, modlí se a naslouchá. Podle tohoto vzorce pak často podléháme snaze dělit lidi v církvi na Marty a Marie, čemuž rozumíme – převedeno do řeči současnosti, že ta první pořád někde lítá, shání, zařizuje; oproti tomu ta druhá je tichá, osvobozená od Martiných starostí o mnoho věcí a zaujatá je jenom věcmi duchovními. Na základě Ježíšova hodnocení, ve kterém pochválil Marii pro správnost její volby a Martu pokáral, potom i my zdviháme výstražně obočí nad Martou a oceňujeme správnost Mariina rozhodnutí. Mariemi máme na mysli modlitebníky, produchovnělé lidi v církvi: muže i ženy, kteří nikdy nezvedají hlas, Martami jsou ti, kteří neustále něco zařizují, obstarávají, halasně hovoří, plní tisíce věcí, ale k modlitbě a kontemplaci se uchylují jenom zřídka. Tolik tedy schematicky o Martě a Marii. Kazatel může ještě přidat aktualizaci typu: „Snažme se v sobě objevovat Marii a spolu s ní klekněme k nohám našeho společného Pána. Amen,“ ale patrně tušíte, že tak jednoduché to zase není. Předně se podívejme, do jakého rámce je Mariin a Martin příběh zasazen: následuje u Lukáše hned za jeho podobenstvím milosrdném Samařanu. Takové řazení zcela jistě není výsledkem nahodilosti, ve které by evangelista hledal, čím ještě nastavit kapitolu a tak by sáhnul po historce s Marií a Martou. Ten příběh je stejně jako předešlý úsek o milosrdném Samařanu podobenstvím. Nic na tom nemění skutečnost, že je vyprávěn jako Ježíšova autentická zkušenost ze setkání s oběma ženami: i když je zasazen do historie je i nadále vyprávěn řečí podobenství. Je přímým navázáním na to, čeho se týkalo podobenství o milosrdném Samařanu: „Komu ty jsi bližní?“ zní otázka patrně nejznámějšího biblického podobenství, které je zakončeno slovy: „Jdi a jednej také tak.“ Ježíšův apel z podobenství o milosrdném Samařanu plynule přechází v příběh sester Marty a Marie: „Jdi a jednej také tak,“ to není výzva k zádumčivé nicnedělající kontemplaci, jedná se o výzvu k aktivnímu postoji, ve kterém se věřící má stávat bližním všem okolo sebe. Aby však podobenství nevyznělo jako adorace skutků, které v posledku opět mohou sklouznout k legalismu, je záměrně představeno další podobenství, které si jako hlavní důraz zvolí právě duchovní stránku věci. Pro správné porozumění tomu, o co jde mezi Marií a Martou je důležité vidět obě podobenství v přímé souvztažnosti. Marta svoji aktivitou připomíná Samařana, stejně jako on i ona neváhala na sebe vzít břímě starostí, péče, byla ochotná pomoci, připravit, pro tolik věcí se trápila, jenom aby se host u ní měl dobře. Oproti tomu v Marii můžeme náznakem zahlédnout kněze a levitu, kteří si ze svých duchovních výšin nevšimli, že vedle nich je člověk, který potřebuje jejich pomoc. Však to také Marta Marii vyčítá a hledá u Ježíše zastání: „To ti, Pane, nezáleží na tom, že moje sestra mě nechala sloužit samotnou? Jaká je to spravedlnost, před chvílí jsi hovořil o tom, že máme být bližními těm druhým a teď, kdyby to mohla Marie dosvědčit tím, že přidá ruku k dílu a pomůže mi, ještě já místo ní dostanu vyhubováno a ona sklidí pochvalu?“ Tak nějak se nám bude jevit jejich příběh, pokud ho vytrhneme z kontextu. Ve skutečnosti však Marie s Martou patří k sobě, jsou to sestry – dcery jedné matky. Patří jedna k druhé, stejně jako jejich příběh k příběhu o milosrdném Samařanu. Co nebylo pověděno tam je dořeknuto tady: pokud ze svých skutků vyloučíme duchovní základ, tj. – pro samé dobro zapomeneme na toho jediného, který je skutečně dobrý, mineme se cíle i kdybychom byli jako deset milosrdných Samařanů v jednom. Ale pozor na unáhlenou kritiku těch, které v církvi nazýváme Martami. Jejich role zdaleka není tak negativní, jak by se mohlo zdát. Za prvé, v příběhu je to právě Marta, která se jako první aktivně Ježíše ujímá: přijala ho do svého domu, ale v tu chvíli měla plno práce, aby ho obsloužila a v zároveň s ní nastupuje i Marie, aby sehrála roli té, která pokorně naslouchá a hovoří s Ježíšem. Marta pozvala Ježíše dál, postarala se o něj, ale dál už ho neposlouchala. Marie seděla doma s rukama v klíně a příchozí Ježíš byl pro ní jako zázrak spadlý z nebe bez jejího přičinění. A tak sedí a naslouchá. Jak moc to připomíná již řečenou situaci v církvi, která se také kdysi za velkého nadšení pustila do díla být Boží stavbou a příbytkem Páně, kam za ním lidé budou přicházet po tisících. Sociální činnost, kterou Církev československá rozvinula, byla nebývalá. Přitom všem ale zapomněla více posedět u nohou svého Pána a lépe naslouchat jeho hlasu. Došlo tak k typickému, nebo chcete-li typologickému rozdělení na Martu a Marii. Ty dvě jsou ale sestry, což v řeči podobenství má nezastupitelný význam. Nelze být jenom jako Marie, protože pak by se mohlo stát, že se pro samou zbožnost s Ježíšem ani nepotkáme, protože nebude nikdo, kdo by ho pozval pod naši střechu, a nelze jenom jako Marta ujmout se, pozvat a postarat, bez toho, abychom pak naslouchali tomu, který nám samotným chce sloužit. Marta i Marie patří k sobě, jedna bez druhé se neobejde – to platí od časů bible až dodnes.

Amen.

Kázání o XVI. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 31. 8. 2008