XXIII. neděle po Duchu svatém

ev. Lk 21, 27-33

B+S,

na klubu Awana se děti učí zpaměti biblické verše. Během sedmi let docházky do klubu by měly zvládnout na 250 biblických veršů. Někdo může tento přístup k Písmu hodnotit kriticky: k čemu je užitečné memorování často i obsažných a významově složitých pasáží z Bible, kterým děti ve svém věku stejně ještě rozumět nemohou? Proč se učit, jak jdou za sebou jednotlivé biblické knihy, co řekl prorok Izajáš, co napsal evangelista Jan? Nemají snad děti dost velké penzum encyklopedických znalostí ve škole, které musí vměstnat do své paměti, tak proč jim ještě přikládat něco dalšího, co je navíc vytrženo z kontextu? Klasická biblická dějeprava pracuje s jednotlivými příběhy, Awana děti nutí učit se biblickým textům nazpaměť. Důvody, proč se zakladatelé křesťanského duchovního programu práce s dětmi v Awana klubech rozhodli k tomuto kroku vyplývají na prvním místě z přístupu k Písmu, který znovuobjevila reformace. V ní má Bible stěžejní a nezastupitelné postavení: Bible není obyčejnou knihou, není zaměnitelná s kteroukoliv jinou náboženskou literaturou, není příručkou o Pánu Bohu ani manuálem jak věřit po křesťansku. O Bibli jsme přesvědčeni, že je autentickým Božím slovem, že skrze ní promlouvá Bůh do našich životů. Uzavírat se Bibli, respektive bránit se jejímu otevření ať už v osobní četbě nebo ve společenství církve v rámci bohoslužeb nebo biblických hodin, znamená uzavřít sebe samého před Božím hlasem. Jistěže Bůh není omezen na jednu jedinou knihu. Vždyť v samotné Bibli čteme v listu Židům, že Bůh mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval k otcům. Boží slovo může člověk rozpoznávat ve stvoření: to znamená v kráse a důmyslnosti přírody, v jejích zákonech do nichž člověk stále více proniká a je udivován složitou provázaností jednotlivých částí, která na sebe podivuhodně navazují. Součástí stvoření je potom i člověk, z čehož vyplývá, že i v našich vlastních životech můžeme ve víře vypozorovat Boží stopy – vestigia Dei, na základě kterých se utvrzujeme v duchovním vztahu s tím, který je naším Stvořitelem. Co je takovými Božími stopami v člověku? Schopnost tvořit, schopnost milovat, smutek, bolest i radost. V tom všem a mnohém dalším můžeme zaslechnout tichý Boží hlas: Kristovo klepání na dveře našich srdcí, jak jsem o tom hovořil posledně. To všechno jsou věci, ve kterých můžeme rozpoznávat Boží hlas a jeho slovo aniž bychom přitom museli vzít do rukou Bibli. Přesto má tato kniha jedinečné postavení. To vyplývá z povahy Božího slova tak, jak je Bůh odhalil ve svém Synu Ježíši Kristu. O Kristu totiž vyznáváme, že on je tím pravým a jedinečným Božím slovem: je jeho ztělesněním. Boží slovo v něm na sebe bere podobu člověka a stává se jedním z nás. Svědectví o Kristu je ale uloženo do Bible, což znamená, že poznávat Krista znamená setkávat se s ním nad stránkami této knihy. Jiný zaručený zdroj poznání o něm není, nemáme-li být odkázáni na subjektivní prožitky jednotlivců. I Bible je samozřejmě svědectvím lidí, to znamená knihou napsanou lidskýma, nikoliv Božíma rukama. To sebou přináší také i lidskou nedokonalost, chyby, omyly, kterých se lidé dopouštěli a dopouštějí. Představa, že bibličtí autoři byli jakýmisi „trychtýři“ Božího hlasu bez vlastní vůle a rozumu patří do minulosti. Izajáš nebyl stenografem, ani neplnil úlohu Božího diktafonu. Byl člověkem se vším, co lidství sebou nese. Dovedl se však zvláštním způsobem Božímu hlasu otevřít, zaznamenat ho tím co prožíval, jak uvažoval, jak jednal ve svém životě. A k jeho svědectví se pak Bůh přihlásil svým Duchem. Podobně evangelisté se svým svědectvím o Kristu, apoštolové a jejich žáci ve svých listech: všude tam slyšíme lidské svědectví umocněné silou Božího Ducha, který podobně jako v údolí suchých kostí má moc probudit mrtvou literu v živé Boží slovo aktuální tady a teď v našich životech. A jak se ten zázrak děje?  Předně platí, že víra vzniká slyšením. To ostatně také bible dosvědčuje. O věcech víry je nezbytné slyšet. Je nezbytné o nich mluvit. Být druhému apoštolem, svědkem, prorokem, učitelem, kazatelem: ti všichni používají jako nástroj svého svědectví slovo. Ne nadarmo a ne náhodou věci víry stojí na slovu, nikoliv na vizuálním vjemu – na vidění. To, co člověk vidí, může být totiž častokrát ještě víc zavádějící nežli to, co slyší. Biblická víra je vírou, která se traduje, předává se z generace na generaci slovem tak, že rodiče o ní mluví se svými dětmi, otcové ji po staletí přádávali svým synům, Židé měli za povinnost seznamovat své děti s tím, co jim učinil jejich Bůh v Egyptě. Tak se židovství a posléze křesťanství staly náboženstvími Knihy. Správná otázka věřícího rodiče svému dítěti
nemá znít: „Byl jsi v kostele. Co jsi tam viděl?“ ale: „Byl jsi v kostele. Co jsi tam slyšel?“
Když se vrátím k dětem, které se na Awaně učí verše z Bible zpaměti, nezbývá mně, který jsem Bibli objevil téměř na prahu své dospělosti, než tiše závidět, že v jejich případě platí biblické slovo: „od dětství znáš svatá Písma.“ Poznávat Bibli v dětském věku je důležitým předpokladem k tomu, aby si k ní člověk vytvořil celoživotní blízký vztah. A Awana děti neučí jenom příběhy z Bible. Pomáhá jim slyšet a poznávat autentické Boží slovo. Když apoštol v listu Timoteovi vyučuje svého mladého žáka a povzbuzuje ho ke službě kazatele evangelia, klade mu na srdce tato slova: „Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k náprav, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“

Amen.

Kázání v neděli 23. listopadu 2008 v Husově sboru ve Vršovicích o poslední neděli církevního roku.