I. neděle adventní

ev. J 1, 15-18

B+S,

Původně to měla být hra, kterou jsem zamýšlela připravit dětem před vánocemi. Jistě všichni znáte adventní kalendáře. Obchody jsou jimi zavaleny, advent ještě ani nezačal a oni jsou už zlevněny o polovinu. Obsahují 24 políček nebo okének a v každém se skrývá sladká destička čokolády, aby se zpříjemnilo čekání na Štědrý den. Chtěla jsem tedy dětem, vedle těch koupených, vyrobit jejich vlastní kalendáře, také s 24mi políčky, ale prázdnými, aby si každý den mohli do jednoho políčka napsat jednu věc, které se jim v životě dostalo, za kterou jsou v životě rádi a která jim přináší potěšení. Na Štědrý den by pak kalendář položili pod vánoční stromeček vedle ostatních dárků. Jsou-li Vánoce o obdarovávání, pak je, myslím, dobré dětem občas připomenout, jakých dárků se jim už v životě dostalo a dostává. Takové, řekněme, rozpomínání se na vlastní bohatství. Aby viděli, že vedle herních konzol, stavebnic lega, autíček na dálkové ovládání, kapesních mobilů, osobních počítačů a značkového oblečení se jim dostalo a dostává i takových maličkostí jako jsou rodiče (snad ještě projdeme jako dar, i když možná už v těch osmi letech to bude dar danajský); sourozenci; kamarádi; skutečnost, že mají, co jíst ( a to vůbec není fráze, např. v Sierra Leoně se 1 ze 4 dětí nedožije svých pátých narozenin) nebo skutečnost, že jsou zdrávi a nic je nebolí. I to jsou dárky, které člověk v životě dostává a neměl by na ně, zavalen spotřebním zbožím, zapomínat. A snad se dá i říci, že jsou to dary pro život podstatnější než takové, řekněme, světelné meče (i když to by vám Natan s Tobiášem stoprocentně vyvrátili).
A pak jsem si řekla, že budu hrát s dětmi (Ono téměř osm let na mateřské člověka poznamená.). Že v rámci adventu, v rámci příprav na příchod Božího Syna se i já budu den po dni rozpomínat na všechny dary a obdarování, kterých se mně dostalo a dostává, na to vše, za co mohu být Bohu vděčná. A nemusí se to samozřejmě zdaleka týkat jen oblasti hmotných statků, může to být člověk, kterého jsme potkali; vztah, který jsme vybudovali; hřivna, kterou máme; zkušenost, kterou jsme udělali; úspěch, kterého se nám dostalo; zážitek, který jsme prožili. A ten poslední den, kdy děti na svých adventních kalendářích otevírají poslední políčko, na kterém je vyobrazen Ježíšek, ležící  v betlémě, a kde se skrývá ten největší kus čokolády, i já budu moci vyznat, že tím největším obdarováním v mém životě je Ježíš, to malé bezbranné, ležící dítě.
Ted´si možná říkáte, že tohle není váš problém, vy jste si plně vědomi všech darů, kterých se vám dostává. a), b), c). Ale ono to může být  i jako v nedávném průzkumu, kdy se dotazovali lidí, jakých hodnot si v životě nejvíce cení. Lidé samozřejmě na prvním místě uváděli zdraví, když ale byly výsledky průzkumu analyzovány důkladněji, vyšlo najevo, že si lidé daleko více než zdraví, cení finančního zajištění a hmotného zabezpečení. Zdraví na prvním místě tak mnozí uváděli jako jakousi floskuli, naučenou frázi, bud´ proto, že to tak říká každý nebo proto, že je to společensky přijatelnější než přiznat, že hlavní je pro mě mít peníze. Jaký je náš skutečný žebříček hodnot?
A tak tentokrát bych ten čas adventu chtěla prožít jako čas rozpomínání se, čím vším mě Bůh obdarovává. Každé ráno se rozpomenout na jeden z jeho darů, kterého se mně dostalo a dostává a celý den, třebaže to bude jen pár okamžiků v jeho průběhu,  se na ten konkrétní dar rozpomínat, děkovat za něj a uvědomit si, co pro mě znamená a jak činí můj život bohatší.
Teď si možná bratři a sestry říkáte, to jsi děvče trochu zaspala dobu, díkuvzdání bylo teď ve čtvrtek, dneska začíná advent, doba pokání a očekávání na příchod Božího Syna, tak co tady kážeš o darech. Ne tak docela. Teprve až když plně prožiji hloubku Boží lásky směrem k člověku, která se právě projevuje tím, čím vším mě Bůh obdarovává; od skutečnosti, že mně daroval život až po skutečnost, že se mně dal poznat a daroval mi podíl na věčném životě; teprve až pochopím, že vše, co v životě mám a čeho se mi dostává,  je nezasloužená  Boží milost, pak také budu moci vidět hloubku svého hříchu, své základní nedostatečnosti tváří v tvář milujícímu Bohu. A to je první krok k pokání. Abych mohla začít činit upřímné pokání,  musím vystoupit ze vztahu má dáti, dal. Přestat vidět věci ve svém životě jako samozřejmost, něco, na co mám právo, přestat si cokoli nárokovat a začít vidět věci ve svém životě jako nezaslouženou Boží milost. „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“
Bratři a sestry, vskutku jaká to milost vidět ona obdarování! Je to nejen první krok ke skutečnému pokání, ale i šance na spokojenější život (docela fráze, že?). Asi každý z nás máme své bolesti a jsou věci, s nimiž zápasíme. Někdo s nemocí, jiný s partnerem, s dětmi, s rodiči, s osobními ambicemi, s rodovou dispozicí, s finanční situací, v zaměstnání, v církvi. A pak stačí, aby přišel někdo, kdo je na tom právě v té oblasti, v níž my zápasíme,  o hodně lépe, za vodou a asi ruku na srdce, kdo z nás se ubrání závisti? Z nás Čechů, náš národní rys. A právě ona schopnost vidět ve svém životě ta mnohá Boží obdarování, kterých se mně dostalo a dostává, mi může zabránit utápět se v porovnávání, co druzí mají a já ne a dát mi vidět, co já mám, z Boží nekonečné lásky. Jakých bohatství se dostalo mně.
Můj tatínek v jedné svojí básni říká: „Život je nejcennější dar přitakáváme bez rozdílu, jen si tak denně připadat obdarováni a ne obtíženi.“ Milí přátelé, přeji vám, aby jste si každý den toho letošního adventu připadali obdarováni. A to i ve dnech, kdy budete jinak zavaleni dárky, jejich sháněním, vybíráním, nakupováním či balením.

Amen.

Kázání o I. neděli adventní v Husově sboru ve Vršovicích 30.11.2008