O odpuštění

Gn 50, 15-21
Ř 14, 1-12
ev. Mt 18, 21-35

B+S,

umění odpustit druhému patří mezi zatěžkávací zkoušky křesťanské víry. Tyto zkoušky podstupujeme takřka denně a každý z nás jimi prochází s odlišnými výsledky. Někdo jen mávne rukou nad příkořím, kterého se mu dostalo, odpustí a rychle zapomene. Jiný v sobě dlouho potlačuje zlobu, nenávist a zášť. Odpuštění a smíření je potom tím posledním, co bychom od něho mohli čekat. Jiní na to jdou ještě jinak – a je jich drtivá většina : řeknou, že odpustili, ale vzápětí dodají, že zapomenout nemohou. A přitom Ježíšovo stanovisko v této otázce je naprosto jasné a striktní : odpouštějte, stejně jako Bůh odpustil vám. V podobenství Ježíš rozvádí to, co je řečeno na jiném místě evangelia : Druhým se snažte měřit takovou měrou, jakou chcete, aby bylo naměřeno vám.
Za Ježíšem přichází Petr, aby se ho zeptal, kolikrát má odpustit svému bratru, který proti němu zhřešil. Udává počet sedmkrát, což je židovské číslo plnosti. Stačí skutečně jenom sedmkrát odpustit, aby člověk následně neupadl do hříchu, bude-li ve svém srdci dál nosit nenávist proti tomu, kdo se na něm provinil ? Ježíš Petra velice rychle vyvádí z omylu. Nestačí odpustit sedmkrát, ale přidává k číslovce ještě jednu sedmičku. Sedmdesát sedmkrát, to je ten správný počet. Petr, jako rodilý Žid jistě hned pochopil Ježíšovu lehkou ironii, která se skrývala za jeho odpovědí. Sedmdesát sedmkrát neznamenalo totiž, že by člověk měl otrocky počítat svá odpuštění a až by dospěl k číslu sedmdesát sedm, říci dost. Prakticky by to bylo velice obtížně proveditelné. Ježíšovo sedmdesát sedmkrát znamená ve skutečnosti neustále. Jestliže sedmička je číslem plnosti, zdvojnásobená sedmička znamená plnost, která nikdy nekončí, stejně tak nemá nikdy skončit křesťanské odpuštění. To je Ježíšova odpověď na Petrovu otázku po odpuštění. Na dokreslení své odpovědi Ježíš použije podobenství, ve kterém přibližuje pohnutky, které vedou k této stěžejní křesťanské zásadě. Podobenství, jako i mnoho předchozích začíná slovy : „S královstvím nebeským je to jako když…“ Podobenství se však v jádru netýká Božího království, ale právě odpouštění, které do něho otevírá cestu. Ježíš používá oblíbenou postavu krále, panovníka, jenž vládne svému lidu. Ten si jednoho dne vyžádá účty od svých poddaných. Při přepočítávání zjistí, že jeden z nich mu dluží mnoho tisíc hřiven. Jeden z biblických rukopisů udává dokonce přesnější počet : deset tisíc hřiven. Tuto částku jsem nejprve přešel bez mrknutí oka : tisícovka sem – tisícovka tam, co to znamenalo pro krále, který jistě vládnul obrovským majetkem. Potom jsem se ale pustil do přepočítávání, jakou hodnotu měl tento dluh a s velikým překvapením jsem zjistil, že nebohý služebník musel být velice chytrý a rafinovaný, neboť se mu podařilo okrást svého pána o majetek v hodnotě 36 tun stříbra. V přepočtu na naši současnou měnu vychází částka zhruba 300 milionů korun, tedy více, nežli čtvrt miliardy. Uvědomil jsem si, že králův služebník se stal prvním biblicky doloženým tunelářem, který se co do výše nakradeného majetku může rovnat našim největším privatizátorům. V tehdejší době by tento majetek stačil na vyplacení denní mzdy 90 milionům dělníků. Z těchto číslovek, které v konečném součtu nebrala ani moje kalkulačka a namísto toho dávala chybové hlášení, se mi zatajil dech. A jak to chodí ve skutečném světě, i v Ježíšově podobenství, které je aktuálnější nežli jsem si zpočátku myslel, je tomuto povedenému tuneláři odpuštěno. Nejprve mu sice hrozí prodání do otroctví a propadnutí majetku, ale služebník nemá jenom hbité ruce, ale i jazyk, a tak se dokáže ze všeho vymluvit. Zaonačit a uspokojit krále slovy, že to všecko vrátí. Před očima mi vyvstává celá galerie našich současníků, kteří po vzoru svého biblického předchůdce nakradou miliony a miliardy, ale dál zůstávají v pohodě mezi námi, slibují jak všechno vrátí anebo neslibují nic a dál beztrestně utrácejí nakradené peníze. Podobenství však graduje. Dlužník odchází od krále omilostněn. Nemusí vracet vůbec nic. Cestou však potkává svého spoluslužebníka, který mu byl dlužen sto denárů. Oproti jeho vlastní dlužné částce ve výši 36 tun stříbra bylo sto denárů hrst, která se lehce vešla do jediné kapsy. Tunelář se však na nebožáka vrhl s nebývalou krutostí. Chytil ho za krk a začal škrtit, aby mu hned všechno vrátil. Když viděl, že z něho nevymámí ani haléř, nechal ho vsadit pro tu směšnou částku do vězení. A teprve teď se, bohužel, začíná Ježíšovo podobenství rozcházet s naší realitou. Král, když se dověděl, co provedl jeho nepoctivý služebník, se na něho rozhněval a až teď ho po zásluze potrestal. Řekl mu : „Celý dluh jsi mě odpustil, když jsi mě prosil, neměl ses také smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se smiloval nad tebou !“ Příběh končí happy endem – nepoctivec je vsazen do žaláře, kde si odpykává zasloužený trest. Právě na tomto podobenství Ježíš ukazuje velikost odpuštění. V roli největšího dlužníka zůstáváme vůči Bohu my lidé. Boží pohledávka u každého z nás dosahuje nevyčíslitelné výše a přesto je Bůh ochoten nám odpustit, smazat náš dluh a na všechno zapomenout. Předpokladem pro to je však i naše vlastní ochota odpustit těm, kteří se provinili proti nám. Za to prosíme vždy, když se modlíme modlitbu Otčenáš. Že nám to v praxi tak často nejde je věcí druhou. Všichni jsme v pozici omilostněných dlužníků a zároveň i věřitelů. Kristova krev smazává náš největší dluh. Bůh však čeká podobně vstřícný krok i od nás. Věřící věřitel by měl umět odpustit, právě pro vědomí, že vůči Bohu zůstává věčným dlužníkem. Učit by nás to měla právě hluboká a pevná víra v našeho nebeského věřitele, v kterého, jak věřím, všichni věříme.

Amen.