Kázání o V. neděli po svatém Duchu 27.6.2010 – Jdi se smířit se svým bratrem

 Ž 27, 1.7.9
1Pt 3, 8-15a                                               
ev. Mt 5, 20-24

 Rozebírali jsme na biblické hodině jeden z nejčastějších novozákonních pojmů: Boží království. Tolikrát je v bibli citováno, ale jak mu vlastně rozumíme? Jako ve škole jsem kladl otázky a každý měl za úkol říci svoji představu. Žádná z odpovědí nebyla stejná, každý zmiňoval jiný aspekt, jak rozumí tomu, co bible nazývá „Božím královstvím“. Uvědomil jsem si přitom, že to je podobné jako když apoštolové psali své listy nebo evangelisté evangelia. Každý k tomu, co již bylo řečeno přidal svůj pohled, svoji zkušenost. Stejně jako když na biblické hodině ten, který zrovna byl na řadě, hovořil i pod dojmem toho, co právě dořekl ten před ním – navázal na to a svým způsobem se snažil vyjádřit něco z obsahu své víry. Já jako předsedající farář jsem byl de facto v roli koncilu, který řečené uvede do jednotící linie, doplní co je potřeba a shrne vyřčená slova do jednoho celku. A co nám ve věci Božího království vyšlo? Především to, že se nejedná o veličinu teritoriálně postižitelnou. V duchu biblické odpovědi „království Boží není ani tady ani tam…“ Jedná se o záležitost vztahovou: „království Boží je mezi vámi,“ tak odpovídá Ježíš. Ale jak může být toto království mezi námi? Evangelia hovoří o nebeském království jako o něčem, co má přijít v budoucnosti. Vejít do Božího království je veličina eschatologická – to, co přijde naposled. Víra se k němu upíná jako k budoucnostní naději. Dále z našeho rozhovoru vyplynulo, že kdykoliv se člověk pouze ze svých sil a schopností chce tomuto království přiblížit, tak se mu ve skutečnosti vzdaluje. Jedná se o království Boží, ve kterém je svrchovaným vládcem samotný Bůh – je to jeho nijak neumenšovaná vláda. Není to tedy hodnota manipulovatelná člověkem. Člověk nemůže toto království vlastnit, zmocnit se ho – držet ve své moci. Muže být tímto královstvím zmocněn, proměněn, naplněn, být jeho součástí tehdy, kdy nad sebou Boží vládu uznává a respektuje. Patřit do Božího království není to samé, jako říci „mně patří Boží království, já mám na něj nárok…“  Napadlo mě v té souvislosti, že i v samotném základu českého slova „patřit“ se skrývá důležitá symbolika. Patřit totiž můžeme rozumět ve významu „vlastnit“, ale také „hledět“ – patřit na někoho, spatřit někoho. V židovství je velice silným momentem přesvědčení o tom, že není možné hledět do Boží tváře. „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat na živu,“ říká Hospodin Mojžíšovi při setkání v hořícím keři.  Lingvistická podobnost tohoto výrazu, který zahrnuje jak pohled, tak vlastnictví, byl nejspíš dán tím, že vlastnictví se v pradávnu odvíjelo od toho, co člověk viděl. Nejprve viděl, potom to co uviděl musel získat – zmocnil se viděného často za užití síly a moci, jak prozrazuje kořen slova „zmocnit se“, a teprve potom, to co viděl, čeho se zmocnil, také měl tak, že mu to patřilo. To na co nejprve patřil mu nakonec skutečně patřilo. Nazval bych to pohybem od spatření k patření. Nejspíš má člověk tento dějinami lidstva nezvratně prověřený proces v sobě hluboce zakódovaný. Obzvlášť si toho všímám jako rodič na dětech: v obchodech i na dětských hřištích. Dítě zatouží po tom co vidí, protože dokud danou věc nevidí, nemá o ní ponětí, nevzpomene si na ni až do okamžiku, kdy je před ním na dosah ruky. Pak přichází často bolestná fáze „zmocňování se.“ V obchodních domech formou „tatínku, maminko, kupte mi…“, na hřištích je to stále často za použití fyzické síly vůči slabšímu soupeři, a po vítězném boji přichází závěrečná fáze: patření – je to moje, můžu si s tím dělat co chci. Často tato fáze opět přechází do nezájmu o to, co mi patří. Dítěti se hračka omrzí, bonbón v ústech se rozpustí a opět přichází nová touha mít to, co spatřím. Asi proto židovství důrazně oddělilo Boha od všeho, co člověku může patřit. A aby toto oddělení bylo důsledné, potom tedy je tento proces zastaven v samotném počátku: jako není možné, aby Bůh někomu patřil, tak není možné ho ani spatřit, protože už patření do Boží tváře by bylo prvním stupněm k vlastnickému právu. A tak jsou náboženství okolo Izraele plná bohů a bůžků, z nichž každý někomu patří, ale Bůh Izraele je jiný: je svrchovaným vládcem, který nepatří nikomu, neboť jemu patří celá země, i moc i sláva. A stejné povahy je i jeho království. Nejde spatřit tady na zemi v žádné konkrétní dějinné události, nejde nastolit, zmocnit se ho a prosadit tak, že by si člověk řekl: sneseme Boží království na zem, vynutíme si jeho příchod, jeho nástup, zahájíme etapu Božího království na zemi. Často se stává, že při těchto slovech zapomíná člověk, že toto království není královstvím lidským, ale Božím. Bůh je Panovníkem tohoto království a na něm záleží, jak s ním naloží. Přesto to není veličina abstraktní, neurčitá, nepostižitelná. Je rozpoznatelná ve vztazích. Tyto vztahy ale musí být zcela odlišné od toho, jak běžně člověk pořádá vztahy s druhým člověkem: to je nový zákon, který má Bůh na mysli, když přichází ve svém Synu Ježíši. Nikoliv spravedlnost zákoníků a farizeů, která si na obou stranách hlídá správnou míru, aby každý dostal to, co mu náleží. „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského,“ říká Ježíš a vzápětí zcela konkrétně uvádí, jak mají být naše mezilidské vztahy proměňovány Boží láskou. Ne až ten, kdo zabije bratra zaslouží odsouzení, ale už ten, který se hněvá.“ Ježíš geniálním způsobem převádí nebeskou aritmetiku do roviny kupeckých počtů. Boží království nepatří vám, patří Bohu. Ale Bůh vás do tohoto království pozval. Díky Kristu do něho máte volnou vstupenku. Stačí to vzít na vědomí a pod dojmem toho, co nám bylo dáno se podobně chovat i k těm, kteří jsou okolo nás.

Amen

Kázání o V. neděli po svatém Duchu 27. června 2010 v Husově sboru ve Vršovicích