O přátelství

Iz 44,1-5
1J5,1-6
ev. J 15,12-17

B+S,

kvalitu člověka můžeme mimo jiné poznávat také podle toho, jaké lidi si vybírá za své přátele. Těch skutečných přátel máme poskrovnu. O to více nás samotné potom vztahy přátelské ovlivňují a utvářejí. Častou starostí rodičů dospívajících dětí je, aby si nenašli jejich potomci špatné kamarády, jejichž působením by ztratili všechno dobré, čemu se jim ve výchově až doposud od rodičů dostávalo. Přátelství se špatným člověkem strhává, s dobrým naopak pozvedá. To není proklamace výlučnosti, vedoucí k přísné izolovanosti od těch, kteří nesplňují všechna naše měřítka společenská a mravní. S laskavostí, dobrotou a účinnou pomocí můžeme přicházet ke každému, třebaže s jeho postoji a životním způsobem zásadně nesouhlasíme, ale přátelské vztahy nabízíme jenom tomu, od něhož očekáváme, že naší důvěru nezklame a ve vztahu s ním nalezneme třeba jen jednu rovinu vědomí vzájemné rovnocennosti. Samozřejmě, že existují hluboká a cenná přátelství, jdoucí napříč společenskými vrstvami, konvencemi i mírou dosaženého vzdělání. Ale i v takovém případě jsem přesvědčen o tom, že tito lidé, na první pohled zcela odlišní a jinak postavení, nalezli něco, co je vzájemně spojuje, že našli onu rovinu účinné komunikace, která je nezbytným předpokladem každého přátelského vztahu. Říká se, že přátele si důkladně vybíráme, ono však ještě možná více platí, že skutečné přátelství s druhým člověkem je darem shůry. O tom se přesvědčujeme s každým vztahem, na jehož konci je zklamání, ať už jsme původci tohoto zklamání byli mi sami, nebo náš protějšek. Předpokladem přátelských vztahů je láska. Lidé bez lásky jsou zároveň lidmi bez přátel. Ne snad proto, že by si jich nikdo nikdy nevšímal, ale proto, že každý pokus o navázání přátelského vztahu dokonale zničili v samotném počátku. Za povšimnutí jistě stojí, že mnozí z těchto lidí, postrádajících jakékoliv přátelské vztahy s druhými lidmi, nachází své nejvěrnější přátele ve světě zvířat. Potřeba vytvářet a udržovat přátelské vztahy s druhými lidmi je jedním z předpokladů pocitu životní naplněnosti, jistoty i štěstí. Lidé, ochuzení o přátele, ať už ze své viny, anebo z viny těch druhých, jsou zároveň ochuzeni o jeden z významných rozměrů lidství a téměř jistě nežijí ve stavu štěstí a celkové životní spokojenosti. Přátele však nemusíme definovat jenom jako ty, kteří stojí mimo naší rodinu. I přátelství se svým životním partnerem můžeme chápat jako plnoprávný druh přátelského vztahu. Vždyť i tato nejužší společenská a rodinná vazba má být podpořena vzájemnou úctou, respektem, stejně jako vědomím rovnocennosti.
K tomuto, pro někoho možná obšírnému výkladu pojmu přátelství, mě přivedlo Ježíšovo slovo učedníkům z 15. kapitoly Janova evangelia, ve které říká: „Vy jste moji přátelé…“ Právě ve vztahu Krista a jeho učedníků si nemůžeme nepovšimnout obrovského nepoměru. Na jedné straně zde zůstává Boží Syn, který je ztělesněním lidské dokonalosti a bytí k Božímu obrazu, člověk plný lásky, soucitu, ochoty pomoci druhému, na straně druhé učedníci – lidé, naplnění svými pochybnostmi, malou vírou, hašteřivci, budoucí zrádci. Učedníci jsou jakýmsi malým výsekem lidské společnosti, s jejími klady i zápory. Ke Kristově dokonalosti a svatosti jim, stejně jako nám, schází poměrně hodně. A přesto jsou svým Pánem nazváni jako jeho „přátelé.“ Přátelství není samozřejmost. Je darem, výsadou, ale i výslednicí oboustranné snahy. Ježíš své označení učedníků jako svých přátel ještě blížeji specifikuje: „Jste mými přáteli, činíte-li co vám přikazuji.“ Láska je bezpodmínečná, přátelství je stavem výsadním. Kristova láska – tedy Boží láska nepřestává nikdy, dovede se přenést i přes hlubinu hříchu a zásadního lidského selhání, přátelství s Bohem je však možné jenom tehdy, jestli člověk na sebe vztahuje a uplatňuje jeho nárok. Být označen za přítele Ježíše Krista je záležitostí výsadního vztahu. Vztahu, ve kterém člověk vnímá Kristovo slovo jako nabídku k novému způsobu existence a zároveň i východisko pro svoji budoucnost, minulost i současnost. Učedníci jsou vůči Kristu v postavení služebném. Je to vztah podřízenosti a poslušnosti. Ježíš ze své vůle a laskavosti tento vztah nahrazuje vztahem přátelským. Podává svojí ruku tomu, který se s ním v žádném případě nemůže rovnat. Tato diference je vyplněna nepředstavitelnou Boží láskou a účinnou a oboustrannou komunikační rovinou, kdy Bůh i člověk proti sobě stojí jako rovnocenní partneři. Jak je to možné asi nikdy nepochopíme. Podstata i pochopení Kristova evangelia však spočívá v uvědomění si největší nabídky, která kdy byla člověka předložena: Bůh se chce s námi přátelit. Ztělesněním a pravým vyjádřením této Boží vůle je Kristus. Toto přátelství zde existuje jako svobodné Boží rozhodnutí. Můžeme jej přijmout a vztáhnout na sebe, anebo odmítnout. Ježíš svým učedníkům sděluje všechno podstatné o svém Otci. Tím důležitým je Boží touha po přátelství a pokoji. Její uvědomění si a přijetí znamená snažit se uplatňovat jí ve svém vlastním životě, snažit se přenášet jí do svých mezilidských vztahů, vytvořit pomocí ní základ účinné přátelské komunikace s druhými lidmi. Mít Krista za přítele je velikou výsadou, ale i odpovědností. Ta nás zavazuje k ještě lepším a přátelštějším vztahům s druhými, než jaké máme doposud.

Amen.

Kázání 25.5.2003 v Husově sboru ve Vršovicích o V. neděli po velikonocích.