Kázání 8. srpna 2010 – …jako nedochůdčeti

Ž 68, 2.29b.36
1K 15, 1-10                                      
ev. Mk 7, 31-37

Apoštolovo slovo z patnácté kapitoly prvního listu do Korintu je nejstarším písemným svědectvím o Kristově vzkříšení. Všechny ostatní texty, dotýkající se vyznání, že Kristus byl vzkříšen, ať už je nacházíme v evangeliích nebo na jiných místech apoštolských listů jsou pozdějšího data. Apoštol zvěstuje křesťanům v Korintu to, co jak říká „sám přijal“: a sice, že „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně…“ Tolik apoštol Pavel ve svém svědectví o tom, že Kristus byl vzkříšen. Apoštol pro své svědectví nepotřebuje jiné atributy, známé například z líčení události vzkříšení tak, jak je zaznamenávají evangelia. Ani slovo není věnováno prázdnému hrobu, žádná zmínka o ženách spěchajících v nedělním ránu k místu, kde byl Ježíš pochován. Apoštol se soustředí na živého Krista – toho který byl vzkříšen a žije. Proto se víc než jedním slovem nevrací k jeho smrti a hrobu, ale naléhavě sděluje to, o čem se spolu s ostatními bratřími přesvědčil: ten, který byl ukřižován a zemřel žije: třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. V duchu židovské tradice přidává pro věrohodnost svého slova svědectví i dalších osob. Proto hovoří o apoštolech, dokonce i o zástupu více než pěti set bratří a teprve nakonec jako nedochůdče zmiňuje i sebe. Blamovat v tak závažné věci, dotýkající se samotné podstaty existence církve by znamenalo víc než jen vystavit se nebezpečí, že bude označen za lháře. Pavel sděluje to, co zásadním způsobem proměnilo jeho životní směřování, nehovoří o svých náladách a pocitech, o tom, že by jako židovský znalec zákona a učitel frakce farizeů prožíval nějakou vnitřní frustraci či vědomí, že je ve svém životě někdejšího  pronásledovatele církve nenaplněný. Pavel říká: „ukázal se mi Kristus“. A ani slovo víc o tom, jak a kde se mu ukázal. Pro bližší informace o tom musíme otevřít knihu Skutků apoštolských, kde je nám více tato událost přiblížena, ovšem už z pohledu někoho jiného, nežli samotného Pavla. Tomu stačí křesťanům do Korintu vzkázat: „ukázal se mi Kristus. Jako poslednímu v řadě, ale přede mnou je celý zástup jiných, kteří mohou stejně jako já dosvědčit: Kristus byl vzkříšen!“ Přestože z Pavlova svědectví je zřejmá vroucnost, s jakou uvěřil v Krista, zůstalo by pouhým jeho přesvědčením, kdyby se nemohlo opřít o váhu svědectví jiných. „Přede mnou je zástup dalších, kteří mohou stejně jako já dosvědčit: Kristus byl vzkříšen,“ říká Pavel. Nestaví se do role duchovního solitéra, který je nadán zvláštním – snad i nadpřirozeným svědectvím, ve kterém se mu zjevil Kristus. Tak to budou popisovat až mnoho let po něm jiní. Pavel ve svém vlastním slově je zdrženlivý, ani se nepokouší poodhalit závoj tajemství, jakým způsobem se mu Kristus ukázal. Prostě sděluje: „ukázal se mi, jako se ukázal těm přede mnou…“ Zajímavý je termín, který v té souvislosti Pavel použije: nedochůdče. Řecké „ektróma“ je zároveň vyjádřením pro potrat, potracený plod. Ve srovnání s jmenovanými autoritami, které ve svém svědectví zmiňuje na prvním místě se on sám cítí až tím posledním v řadě, nedochůdčetem, tím, který byl duchovně potraceným, protože Krista a církev pronásledoval, a přesto i jemu se Kristus ukázal. V nezvyklém podobenství sám sebe považuje za potrat, který se jenom z Boží milosti mohl narodit k novému životu. Jak pokorné je jeho přiznání ke Kristu a v jakém rozporu je s triumfalismem mnohých pozdějších i současných zvěstovatelů Kristova vzkříšení. Pavlovo setkání s Kristem bylo zcela jistě naprosto jedinečné povahy, přesto mu neslouží jako k důvod k vychloubání či povyšování se nad druhé. Proti apoštolskému kruhu, Jakubovi i těm pěti stům bratří přede mnou jsem obyčejným potratem, kterého se Pánu Bohu zželelo… ale i tak, nebo právě proto, mám co říct i já. Přiznám se, že tato Pavlova argumentace i způsob, s jakým hovoří o velikých duchovních věcech je mi velice blízký. Tady sám sebe přirovnává k potratu, jinde hovoří o tom, že za křesťany přicházel s velkou bází a třesením. Onen již zmíněný triumfalismus mnohých kazatelů evangelia je mi ze srdce protivný, i když nenamítám nic vůči jimi dokladované skutečnosti, že byli Kristem osloveni: to byl i Pavel a přesto to dokázal říct jiným způsobem, který, troufám si tvrdit, byl a je v mnohém účinnější. Zároveň i nás tímto Pavel povzbuzuje ke svědectví o Kristu. Nejsme v tom sami, říká nám přes staletí, která nás od jeho života, dělí. I vy se cítíte takovým duchovním potratem, nedochůdčetem, které málem nemá ani právo na existenci? Nevěšte hlavu, i já jsem byl takovým a přesto mě Kristus pozvedl! Můžeme se opřít o svědectví druhých – těch, kteří tu byli před námi, ale i těch, kteří zůstávají okolo nás. Z jejich svědectví čerpáte i vy a je posilou pro vaši víru ve vzkříšeného Krista. Spojení Pavlova svědectví o vzkříšení s evangelním textem o uzdravení hluchého a špatně mluvícího potom přináší ještě další neobvyklou paralelu. Nejprve je to Pavel v roli potratu, zde člověk, který neslyší a ještě si šlape na jazyk. Najdeme snad v bibli výstižnější obraz nežli tyto dva, které bez rozpaku vezmeme na sebe? Hluchota k Božímu hlasu, neschopnost mluvit – zkrátka nedonošenci ve víře: ale i nás, mě i i tebe, se může a chce Kristus dotknout, ukázat se ti, ať už se cítíš a jsi na tom před ním jakkoliv. Při uzdravení hluchého a špatně mluvícího používá Ježíš opět jedinečný výraz: effatha – otevři se. Otevři to, do čeho je zakletý tvůj život a pohlédni do tváře vzkříšeného Krista. Otevři se…

Amen

 Kázání o XI. neděli po svatém Duchu 8. srpna 2010 v Husově sboru ve Vršovicích