Mezi pavoukem a mouchou – Svatební kázání pro Edvarda a Barbaru Tomasovi

1K 13,1.4-7.13
Fp 2, 2-4

Milá Barbaro, milý Edvarde,
žádost, abych asistoval coby kněz při vašem sňatku, mě postavila před nejeden problém. Za všechny uvedu ten pro mě nejtěžší: od začátku jsem si lámal hlavu s tím, co řeknu až v rámci obřadu nastane chvíle, která právě teď přišla: totiž kázání. „O čem mám těm dvěma říkat?“ letělo mi hlavou. Téměř nic z toho, o co bych se mohl opřít z předchozích sňatků, které jsem kdy uzavíral, totiž ve vašem případě neplatí.  S církví příliš nesouzníte, nevěsta nejspíš není toužebně rozechvělá ze svého ženicha, protože jste spolu už přes deset let a máte dceru předškolního věku. Jak znám ženicha tak za ty roky jistě dávno rezignoval na hledání ideální partnerky – pokud vůbec kdy takovou vůli hledat měl; jak vás tedy povzbudit a co říct, aby se mé slovo nestalo formalitou podobnou těm, které slýcháváme při uzavírání manželství na radnicích? Přísloví říká, že z nouze čert i mouchy lapá, natož pak farář, kterému hoří termín a svatba se kterou si neví rady se kvapem blíží? Shodou okolností jsem se před necelým měsícem účastnil obřadu manželského jubilea po deseti letech od svatby. Zaujalo mě tehdy kázání, které při té příležitosti kněz pronesl – shodou okolností se jednalo o mého švagra Lukáše Volkmana – faráře v Dejvicích. Kázání bylo dostatečně originální, kazuálně se týkalo manželství – byť viděného perspektivou již uplynulých deseti společných let, ale nejsme dnes v podobné situaci? A protože kázání, které jsem slyšel bylo o mouchách, rozhodl jsem se i já chytit této mouchy a „zabít hned dvě jednou ranou“ – usnadnit si práci a modifikovat vyslechnuté kázání do této situace. Ještě štěstí, že jsem byl na obřadu manželského jubilea, nikoliv na pohřbu, to bych měl modifikaci podstatně těžší… Navíc se mi vybavilo jedno z mých předchozích svatebních kázání, ve kterém jsem se na rozdíl od svého švagra nevěnoval mouchám, ale pavoukům. Napadlo mě tedy spojit ta dvě v jedno a vytvořit nové – originální svatební kázání z říše hmyzu: o mouchách a pavoucích. Předesílám vnímavým posluchačům, že role pavouků ani much nepřipisuji žádnému ze zde přítomných snoubenců.

Váš vztah, Barbaro a Edvarde, trvá dost dlouho na to, abyste byli důvěrně obeznámeni s mouchami toho druhého. Deset let – doba dávno za průměrnou nejpočetnější hranicí trvání manželství před tím, nežli je rozvedeno, je zárukou, že o svých mouchách dobře víte, že jste se v rámci možností naučili s nimi bojovat, a když ne je přemáhat, tak alespoň držet si je od těla, eliminovat jejich nezdravý vliv pro společné soužití. A tak to o těch mouchách, kterými trpí každý vztah, vezmu vpravdě „příslovečnou“ zkratkou. To, že jste spolu až doposud vydrželi a dokonce po těch letech máte ještě odvahu vstoupit se svým protějškem do manželství je důkazem, že ani jeden z vás nehrajete ve vašem vztahu pasivní roli „mouchy snězte si mě…“ Kdyby tomu tak bylo, dávno byste byli tím množstvím much přemoženi. Leccos asi víte i o úsloví, že orel mouchy neloví, na druhou stranu: i moucha umí kousnout!  O tom, že s mouchami mají své zkušenosti všechny páry sezdané i nesezdané, byť by byly jakkoliv pevné, vypovídá přísloví: „i lev musí odhánět mouchy.“ Marně jsem ve sbírce přísloví a rčení hledal takové, které by mouchám přisoudilo alespoň trochu pozitivní roli, snad jedině „neublížil by ani mouše,“ které s uznáním a důvěrou a doufám že ne s naivitou, vztahuji na Edvarda v pevném přesvědčení, že domácího násilí je jejich vztah prostý.

Pojďme však od much k pavoukům, jsou to odvěcí nepřátelé a požírači much, já se k nim však přiblížím nikoliv přes tuto jejich odvěkou dualitu. Pokud někdo z přítomných trpí archanofóbií, právě teď je nejlepší čas na to aby odešel. O pavoucích jsem se dověděl, že v živočišné říši drží prvenství v adhezi, totiž v přilnavosti. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem se dočetl o vědeckém zjištění, že jeden z největších adhezívních stupňů vykazuje právě pavoučí noha, která váhu těla svého majitele dokáže bezpečně udržet na stropě prakticky po neomezený čas, třebaže on sám spočívá v poloze hlavou dolů. Přilnavost pavoučích nohou je tak stejně fascinující, jako přilnavost lidských srdcí, třebaže právě v tomto srovnání bývá někdy adhezivní stupeň diametrálně odlišný. Lidská srdce k sobě mnohokrát dokážou přilnout tak, že si nedokážeme představit sílu, která by je od sebe mohla oddělit, aby se však vzápětí jejich soudržnost přes kratší či delší poločas rozpadu rozpadla definitivně. To, co dříve drželo pohromadě jako monolit je pozvolna nahlodáváno rzí každodenních maličkostí, oněch již citovaných příslovečných much, tedy věcí, kterých se my sami na svém partnerovi dopouštíme, ale které nám pak u něho o to víc lezou na nervy, stokrát opakovaných nicotností, které, pokud zůstalo jenom u nich, už porazily nejednoho osla, tedy manžela či manželku. Těch věcí jsou desetitisíce, tak, jak je přináší společné soužití. Od zvednutého či nezvednutého prkénka, přes oblečení, které si není schopen partner uklidit na správné místo, zapomínané klíče, připalované omáčky, pozdní nebo naopak neohlášené návraty domů až k trvalé ztrátě paměti v oblasti veškerých údajů týkajících se rodinných dat. V jakém zvláštním kontrastu s touto životní realitou potom zůstávají mnohá krásná slova svatebních kázání o lásce, která nezná hranic, vydrží, věří a má naději. S adhezí manželskou, se to bohužel nemá stejně, jako se zmíněnou přilnavostí pavoučích nohou. Někteří, aby své manželské pozice posílili se neváhají uchylovat i k nečestným metodám boje. Většinou pozdě jejich protějšky poznávají, že ona počáteční přilnavost byla jenom sednutím mouchy na lep toho druhého. Přesto si nemohu pomoci, abych i přes všechny své mouchy, o kterých by vám moje žena mohla vyprávět hodiny a hodiny, neviděl v přilnavosti muže k ženě a ženě k muži jeden z nejbytostnějších aspektů, které formují naše lidství k Božímu obrazu. Jinak řečeno, myslím si, že člověk se takto přilnavý už rodí. Že je to jedno ze základních poslání člověka i jeho úděl. Přilnout k druhému a být s ním jedno tělo. Jak duchaplně bible nazývá často rutinní manželský sex: přilnout k sobě a být jedno tělo. Ono ale jde o víc, nežli jen o spojení tělesné. Hebrejština výrazu přilnutí rozumí v podobném smyslu, jako když k sobě slepíme dva listy papíru. I ty se od sebe dají znovu oddělit, ale vždycky za cenu, že ten i onen se poškodí. Biblicky pochopené přilnutí má ráz definitiva, je trvalé a proto obtížně dělitelné. Oddělitelné vlastně jen za cenu vlastní ztráty. To v bibli zmiňované přilnutí jednoho ke druhému má zahrnout každý rozměr našeho bytí. Je to záležitost navýsost tělesná, stejně jako výsostně duchovní, ale i duševní. Je dnes otázkou, zdali hovořit o manželských definitivech. Z pohledu víry a z pohledu církve určitě ano: jednou a dost, žádné opakování a či na zkoušku Tak, jako člověk ve své pozemskosti přilne k jednomu jedinému druhému člověku, přičemž toto přilnutí je celistvé, podobně jednou přilne k jedinému Bohu úplně a navždy: definitivně a bez konce. Oním adhezivním tmelem mezi námi a Bohem je láska. Je sice dána shůry jako ten největší dar, není však samozřejmostí. Aby vydržela, musí být neustále budována o obnovována. Člověk o ni musí zápasit, ale také si ji zasloužit. Láska manželská je podobného rázu. Od bouřlivé lásky milenecké s výrazným sexuálním akcentem se přelévá do lásky rodičovské, aby se nakonec ustálila, pokud se ovšem podaří ji zachovat v lásce partnerské, kdy jeden druhého je i přes veškeré jeho mouchy schopen ho ctít, milovat a vážit si ho. Pamětníci, kteří se toho dožijí říkají, že manželská láska je nejčistší a nejpevnější až po devadesátce let věku obou z partnerů.

Přál bych vám, Barbaro a Edvarde, abyste k takové lásce jednou společně došli. Na tu cestu vám vyprošuji obezřetnost pavoučích nohou, jejich nenápadnou, tichou, o to více však účinnou přilnavost, která vás bude schopná podržet, i když všechno bude ve vašem životě vzhůru nohama.

Amen