Kázání 19.12.2010 – IV. neděle adventní „S námi Bůh…“

Iz 7, 10-16
Ř 1, 1-7
ev. Mt 1, 18-25

Z adventu rovnýma nohama přímo k jádru vánočního příběhu. Tak nějak ve zkratce by šly shrnout do jediné věty biblické texty na čtvrtou neděli adventní podle Ekumenického lekcionáře – řady A. Někdo snad ještě čekal slovo o přípravě cesty Páně podle proroka Jana Křtitele, ale svědectvím Matoušova evangelia o Mariině početí vstupujeme do poselství křesťanských vánoc. Nad obzorem adventu začíná zářit hvězda, která nás přivádí spolu s pastýři a mudrci k Ježíšovým jeslím. Dotýkáme se posvátného, proto i atributy, které jsou ve svědectví církve s vánočním poselstvím spojeny jsou zvláštního charakteru: patří mezi ně hvězda, vzácnost a lesk darů orientálních velmožů, otevřená nebesa, zástupy andělů, dítě narozené zázračným způsobem. Už nikdy v církevním roce nebude poselství církve tak plné obrazů malovaných sytými barvami. Zastavme se právě u toho, který nám před námi líčí texty dnešní neděle. Mariino početí a Ježíšovo zázračné narození z panny. Zkusme sami sebe nahlédnout jako diváky v galerii jdoucí od obrazu k obrazu, v galerii, která se záhy naplní nezvykle vysokým počtem návštěvníků, kteří budou směřovat k ústřednímu obrazu Narození Ježíše v Betlémské stáji, který je obrazem barev nejjasnějších, ale obraz IV. neděle adventní ještě tak zářivý není a o Betlému se v něm vůbec nehovoří – sděluje nám, co bylo před narozením syna a zástupy okolo nás nejsou ještě v tento čas nijak závratně vysoké. Jako bychom měli exkluzivní právo vstoupit do galerie před tím, nežli bude zaplněna zmiňovanými počty – být tak trochu v předstihu před ostatními a už teď nahlížet na to, co v plnosti odkrývají křesťanské vánoce. Všechny tři biblické texty dnešní neděle zmiňují postavu syna, stejně tak v každém se hovoří o Bohu, dva obsahují slovo o Duchu svatém a dva hovoří o ženě, která počne. Protože početí a narození dítěte je vypravěčsky i posluchačsky nejvděčnější, poutá k sobě zákonitě větší pozornost nežli to, že hlavní linkou a spojnicí mezi nimi není skutečnost synova narození, ale Bůh, který jedná v dějinách i životě člověka a že se tento Bůh zvláštním způsobem projevil v životě toho, který bude až mnohem později nazván a tedy i rozpoznán jako Boží syn. Nejprve je to známé poselství z Izajáše o dívce, která počne, kde je zmíněn v kryptogramu: Immanuel – s námi Bůh. Jak je s námi Bůh? ptáme se a prorok říká: tak že přijde člověk, narodí se syn. Početí dítěte není v tomto případě tím ústředním, to že počne dívka, mladá žena, není ničím výjimečným, mimořádným, nezvyklým ani zázračným ve smyslu toho, že by se dělo něco mimo rámec způsobu toho, jak lidé běžně přicházejí na svět. To zvláštní ukryl Izajáš do jména syna dívky, o které ve svém proroctví hovoří. Bude se jmenovat Immanuel – to znamená S námi Bůh. Bůh v něm bude s námi. V něm nastane čas Božího navštívení. A všechno začne docela obyčejně, nenápadně, přirozeně – tak, že dívka počne a porodí syna. Početí ani narození nebude tím tajemstvím – tajemstvím bude, že v synu bude Bůh s námi. Izajášovo svědectví se stalo předobrazem autorovi Matoušova evangelia, aby na jeho půdorysu vykreslil obraz Marie – matky Páně, Josefa a početí z Ducha svatého. V naší době není ničím neobvyklým, když pod vrchní malbou starých obrazů nalézají a rozpoznávají vědci původní tahy, podle kterých autor svůj obraz maloval – byly mu vodítkem, linkou, do které vsadil celý výjev a jeho kompozici. Spojitost Matoušova svědectví s tím, o čem před mnoha staletími hovořil Izajáš je zde víc než zjevná. Když zůstanu u metafory obrazu, potom je Matoušova ruka vedena po plátně Izajášem. Ale Izajášovi nejde na prvním, ani na druhém ani na třetím místě o tom, aby zobrazoval zázračné početí syna z dívky či panny, ale mluví o tom, že v tomto synu je Bůh s námi. Apoštol Pavel – autor listu do Říma, jehož svědectví předchází vzniku Matoušova evangelia víc než o deset let, také hovoří o synovi. Časově je blíž popisovaným událostem a jako Žid, který do víry a moudrosti svého lidu vrůstal v Jeruzalémě, tedy v prostředí zbožnosti hebrejské, na rozdíl od Matouše, který používal řecký překlad Septuagintu a byl tedy víc ovlivněn helénskou podobou židovství, zcela pomíjí Pavel to, co je důležité pro Matouše – a sice okolnosti Ježíšova narození. Pavel je tak víc v linii hebrejského myšlení, nežli Matouš zkoumající Ježíšův původ z Marie. Ježíšovo synovství – a to je hlavní rozdíl mezi ním a Matoušem, se nezakládá na skutečnosti jeho početí a porodu – ani jedním slovem ho Pavel nezmíní, ale v Ježíšově zmrtvýchvstání. Zmrtvýchvstání, nikoliv narození, je pro Pavla důkazem Ježíšova Božího synovství. To, že Kristus vstal z mrtvých je potvrzením, že byl opravdu Božím synem, nikoliv, že se narodil z ženy, která byla pannou a zůstala jí i po porodu. „Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího syna…“ To je Pavlova specifická formulace vánočního příběhu. Není tak barvitá jako ten, který známe z evangelií a proto o něm  tolik lidí neví. O Synu říká Pavel: „tělem pocházel z rodu Davidova…“ Nic víc ani nic míň: zkoumat a pitvat rodokmeny nepotřebuje, jenom cituje to, co všichni věděli – Ježíšova pokrevní linie byla spojena s dávným židovským králem Davidem. To, k čemu se evangelisté Matouš a Lukáš přibližují přes Ježíšovo početí a narození, rozumí Pavel skrze Kristovo zmrtvýchvstání. V něm je Duchem svatým uváděn Ježíš do Božího synovství. I zázračné narození z panny je proti tomu příliš slabý kalibr. Pavlovo „vánoční“ poselství je tak jedinečně spojeno s poselstvím velikonoc. V čem však panuje shoda mezi Pavlem a Matoušem je právě Duch svatý – to je ten, který Ježíše uvádí do Božího synovství. Teprve Duch svatý koná ten největší zázrak – že s námi je Bůh v Ježíši Kristu.

Amen

Kázání o IV. neděli adventní 19.12.2010 v Husově sboru ve Vršovicích