Kázání 6.2.2011 – Solí země, světlem světa…

Iz 58, 1-12
1K 2, 1-16                                                 
ev. Mt 5, 13-20

Jak si všimli poučenější kazatelé a vykladači Písma než jsem já, a mně tak nezbývá než jejich výklad opakovat: Ježíš nikoho nevyzývá, tím méně své učedníky, aby se stali solí země a světlem světa. Kolik líbivých slovo v tomto duchu už bylo proneseno: „pojďme do sebe, bratři a sestry, staňme se už konečně tou solí a světlem. Když ne odedneška, tak od zítřka už ano. Trochu na sobě zapracujeme a ono to půjde, najdeme onu potřebnou slanost, rozjasníme svoje tváře a Boží království je naše!“ Nic takového v bibli napsáno není, žádná solná ani světelná kůra, kterou by Spasitel svým vyznavačům ukládal. Ježíš zcela na rovinu říká úplně jiná slova, žádné staňte se, buďte, snažte se být; místo toho: „Vy jste sůl země – vy jste světlo světa.“ Jaká je to zvláštní hodnota vztažená na ty, kteří se hlásí ke Kristu? To, že není použit žádný podmiňovací způsob, ani to nedostávají posluchači rozkazem, nýbrž je jim to sděleno v rovině oznámení naznačuje, že se jedná o hodnotu přidanou, nikoliv získanou vlastním úsilím. Přidání se děje z Boží milosti, nikoliv z vůle člověka, který by se rozhodl, že se tedy tou solí a světlem stane, když to po něm Bůh chce. „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa,“ říká Ježíš a všimněme si i rámce, ve kterém jeho slova zaznívají. Jsou součástí Horského kázání. Ježíš vystupuje na vyvýšené místo, kolem jsou shromážděni učedníci a zástupy a on otvírá svá ústa, aby je učil. Slova o soli a světle jsou adresována jeho posluchačům – těm, kteří slyší a jsou shromážděni okolo něj. To je důležitý aspekt pro to, abychom porozuměli, v čem spočívá výsada být solí a světlem – ne tak, že by se z generace na generaci tradovalo, že křesťan má být onou solí a světlem, ne, že by nám to ukládala církevní nauka v některém ze svých článků víry. Lidé v určitý čas shromáždění okolo Ježíše, ti, kteří mu byli nablízku uslyšeli: „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa…“ Kdo stál dál už to neslyšel, kdo byl jinde to také neslyšel a ten, kterému to řekli druzí, když přišli z hory domů tomu nejspíš neuvěřil. Zkuste si to představit na situaci, že vás někdo navštíví a řekne vám: „Jeden pán mi povídal, že jsem sůl země a světlo světa a tak si myslím, že to platí i o vás…“ Sami uznáte, že tak to asi fungovat moc nebude. Možná právě z důvodů větší stravitelnosti nahradili mnozí pozdější interpreti původní Ježíšův indikativ podmiňovacím způsobem. Ten totiž zní mnohem uvěřitelněji: „Jeden pán mi povídal, že bych měl být solí země a světlem světa, a tak si myslím, že to platí i o vás…“ A váš protějšek možná zareaguje: „Opravdu to říkal, no tak já se nad tím zamyslím a možná to vyzkouším…“ Nic z toho však v bibli opravdu není a Ježíš to nejspíš takto nezamýšlel. Jeho slova zní k těm, kdo ho slyší a kteří mu jsou nablízku. A teprve v této perspektivě dosaďme sami sebe za příjemce tohoto poselství a držitele tak těžko pochopitelné výsady být solí a světlem. Jsme nositeli těchto hodnot nikoliv tehdy, když se o ně snažíme, ale tak, že jsme Ježíši nablízku, slyšíme jeho hlas a shromažďujeme se s ním. Když za ním jdeme na horu v touze uslyšet ho, být u něj. A další důležitý poznatek vyplývá z rámce, ve kterém slova ta zaznívají. Ježíš neselektuje. Nerozděluje si shromážděné na skupinky podle určitých kritérií: ty jsi jeden z dvanácti tak patříš sem, tys přišel později tak zůstaň dál, tys nebyl u Jana v Jordánu tak sem ani nechoď… Kdo slyší a je mu nablízku přijme ta slova: „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa…“ Slanost a určení být světlem je dána osobou Ježíšovou. On je tím, který sám sebe jako první označuje za světlo světa. Protože On je světlem světa a prvotinou vzkříšení může tuto výsadu předat těm, kdo mu jsou nablízku. Vy jste sůl a světlo – protože já jsem tou solí a světlem. Z mé moci a z mé milosti i vy na tom máte podíl. Ale co ze solí, která pozbude slanosti? Jedná se vlastně o protimluv. Sůl nemůže ztratit slanost, takový případ fyzikální praxe nezná. Sůl se však může ztratit, může vymizet. Stejně tak světlo: aby bylo světlem tak může jedině svítit. Zhasnuté světlo není světlem stejně tak, jako sůl, která přišla o slanost není solí. A tak chceme-li přece jenom do našich úvah vnést podmiňovací způsob, který je pro nás kazatele přívětivějším, pak dává Ježíš na vybranou: „Buď jste solí a světlem anebo nejste solí a nejste světlem…“ Není nic mezi tím na způsob neslané solí a světla, které nesvítí. Buď jsme nablízku Ježíšovi, slyšíme jeho hlas a tedy jsme jako on solí země a světlem světa, anebo nejsme blízko něj – možná ho jen zdálky zahlédáme anebo jsme o něm něco slyšeli na způsob historky o člověku, který přišel domů a řekl: „Jeden pán mi povídal…“, ale na vlastní oči a uši jsme se nepřesvědčili o tom Pánovi s velkým P. Buď jsme jako křesťané solí země a světlem světa – konzervantem, dobrou příchutí, kořením a jasem v okolním šeru, anebo nejsme, ale potom nejsme křesťané – tedy ti, kteří jsou Ježíšovi nablízku. Neslaná sůl nebo světlo pod nádobou jsou stejně zbytečné a nesmyslné, jako křesťan, který pozbyl své slanosti a který světlo své víry důkladně utěsnil, aby ani paprsek nepronikl napovrch. Ježíšův příměr je mi velmi blízký – asi proto, že mám rád sůl víc než cukr. Sůl se odměřuje po malých dávkách. Není jejím účelem zahltit množstvím, nýbrž v malém spolehlivě prostoupit mnohé. Stejně tak křesťané jsou světu zapotřebí jako sůl a sami sebe můžeme vidět v docela malém teritoriu naší omezené působnosti: moje rodina, moje pracoviště, můj sbor – všude tam osvědčuji svoji slanost. Spolehlivě se uložit v solničce však naším úkolem není. Často totiž taková dobře uložená sůl natáhne okolní vlhkost, zbytní a ve výsledku neprojde malým otvorem sítka v okamžiku, když někdo natáhne ruku po solničce. Dbejme na naši použitelnost, být po ruce, když nás jako křesťany bude někdo potřebovat jako sůl…

Amen

Kázání o V. neděli po Zjevení Páně 6. února 2011 v Husově sboru ve Vršovicích