Kázání 22. 7. 2012 – …dotkli se a byli uzdraveni

Jr 23, 1-6
Ef 2, 11-22                                                
ev. Mk 6, 30-34.53-56

Uzdravující Ježíšův dotyk – napadlo mě, že je tím nejvýraznějším momentem v citované části z Markova evangelia, popisující jakou odezvu vzbuzoval pouhý Ježíšův příchod, ať už vcházel do vesnic, měst či dvorců. Když jsem si daný text přečetl ještě jednou a pozorněji, musel jsem své mínění o něm pozměnit. Zde totiž nejde o dotyk Ježíšův, ale o dotyky lidí, kteří po něm vztahují své ruce a touží se dotknout byť jen třásní jeho roucha. Události, ve kterých se Ježíš sám druhých lidí tělesně dotýká jsou samozřejmě také v bibli zaznamenány. Často Ježíš bere za ruku, pozvedá, uzdravuje dotykem, žehná – to však tentokrát nezaznívá ve svědectví Markově. Podle něho lidé čekali, aby se mohli sami Ježíše dotknout. Druhým, neméně fascinujícím momentem vyplývajícím z četby tohoto biblického úseku, je až expresivní popis, jak lidé v Ježíšově okolí houfně propadali tomu, co je dnes odborně nazýváno davovou psychózou. Ve zde líčených událostech nevystupují osamocení jednotlivci, kteří by v pohnutí přicházeli za Ježíšem s žádostí o pomoc. Evangelista opakovaně hovoří o velikém zástupu, mnohých, o lidech, kteří zběhali celou krajinu, aby našli místo, kde se právě Ježíš nachází. Kamkoliv Ježíš přišel vzbudil obrovskou pozornost. Prakticky on ani jeho učedníci nemají možnost vydechnout, odejít do ústraní, někam, kde by byli opravdu sami. Všude jsou v obklopení zástupů čekajících na uzdravení. Podobné srocování davů je dnes běžné v okamžiku příjezdu některé z globálních celebrit, ať už se jedná o státníky a především nejrůznější hvězdy šoubyznysu. Ti jsou také v obklopení davů, vyhledáváni objektivy kamer a fotoaparátů všude přítomných a po záběrech lačnících paparazziů, ale i řady dalších, kteří chtějí alespoň stisknutím fotografické spouště zachytit pro sebe či druhé prchavost daného okamžiku setkání se s hvězdou. S výjimkou římského biskupa mě nenapadá srovnatelná osobnost z duchovního světa, která by budila takovou pozornost, i když zrovna v tomto případě je otázkou, zdali to co pozornost přitahuje je řečená duchovnost anebo prostě fakt, že papežský úřad a jeho reprezentant je samozřejmě – ze své podstaty započten do řady globálních celebrit. V míře pozornosti, kterou svým příjezdem kamkoliv vzbuzuje se mu nemůže rovnat žádný jiný náboženský představitel.

Z vlastní životní zkušenosti mám minimálně jeden srovnatelný zážitek, nikoliv z návštěvy papežské mše, ale z rockového koncertu, na kterém jsem před několika lety byl v první řadě pod pódiem. S překvapením jsem sledoval reakci následující poté, když se interpret přiblížil na dosah svému publiku. Stovky rukou se v té chvíli zvedly ve snaze dotknout se ho. A komu se to podařilo, hned nadšeně oznamoval okolostojícím: „Dotknul jsem se ho, lidi, představte si to: já se ho dotknul!“ Anebo neoznamoval nic a rovnou úžasem z toho ztratil vědomí. A to jsem byl na koncertě hvězdy, která naplno zářila před více než čtyřiceti lety. Na ty současné bych se jít postavit do první řady nejspíš ani neodvážil. Chování takto shromážděného davu na rockovém koncertě nebo při politické návštěvě je z hlediska sociologického i psychologického patrně shodné s chováním lidí v blízkosti Ježíšově s tím rozdílem, že se liší výchozí pohnutky. Na koncerty či za politiky zpravidla lidé nechodí v touze po uzdravení. Publikum si v tu chvíli své nemoci nijak nepřipomíná a většina ani žádnými tělesnými neduhy netrpí. Přivedla je touha prožít něco mimořádného, bavit se, potřást si rukou nebo dokonce políbit nejmocnějšího muže planety. Za Ježíšem šli lidé proto, aby je uzdravil. Věděli, že stačí jenom se ho dotknout a budou uzdraveni. Dotknout se rockové hvězdy nebo poklepat na rameno amerického prezidenta je jistě mimořádný zážitek, patrně si za to vysloužíte obdiv svých známých, ale zcela určitě velikou nelibost bezpečnostních služeb v jejich blízkosti se vyskytujících. Podle míry vašeho obdivu k němu z toho můžete až do konce života mít dobrý pocit, případně se s tím svěřit svým vnoučatům, to je ale asi tak všechno, čím vás toto dotknutí se lemu roucha mocných či slavných může naplnit. Za Ježíšem přicházeli lidé, protože věděli, že v kontaktu s ním najdou své uzdravení, že se vyléčí, nejen ze svých nemocí, ale i ze svého hříchu, protože Ježíš byl nadán nejenom mocí uzdravovat, ale i mocí odpouštět hříchy, což až doposud byla výhradně Boží na nikoho nepřenositelná kompetence.

Ježíšovu přítomnost dnes zažíváme jinak, nežli lidé v době popisované evangelisty. Věříme, že Ježíš byl jako Kristus vzkříšen a sedí po pravicí Boží ve slávě. Nelze tedy jít za ním tam, či na jiné místo, kde bychom ho dostihli v jeho tělesnosti. Přesto dál platí, že dotyk s ním uzdravuje, že léčí, že zbavuje hříchu dnes, stejně jako před tisíci lety v dobách biblických. Ve slyšení se dává člověku poznat skrze své slovo zaznamenané v Písmu, můžeme s ním rozmlouvat v modlitbě a dotknout se ho můžeme uprostřed jeho církve – ve společenství těch, kteří věří v Ježíše jako Krista, scházejí se, aby spolu lámali chléb a pili z kalicha. Kdykoliv přistupujeme ke svaté večeři bereme do rukou Kristovo tělo a přijímáme jeho krev na odpuštění svých hříchů. Dotýkáme se samotného Krista. V církvi a spolu s církví se také můžeme modlit za tělesné uzdravení. Pokaždé, když jenom z Boží vůle přijde, dotknul se nás Kristus, tak, jako mi se předtím dotkli Krista v jeho církvi. Kéž bychom při tom zažívali takovou radost a ještě větší, nežli tu, které jsem byl svědkem: „Dotknul jsem se ho, lidi: představte si to: já se ho dotknul!“

Amen

Kázání 22. července 2012 o VIII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích