Kázání na Půlnoční – 24.12.2012

Iz 9, 1.5-6 (2.6-7)
Tt 2, 11-14
ev. Lk 2, 1-14

Vánoce slavíme jako svátky štěstí, sounáležitosti, pokoje a míru. Obdarováváme se navzájem, přejeme si hojnost dobrých věcí. Nejčastějšími přívlastky spojovanými s vánocemi jsou vánoce šťastné a veselé. Možná je to pozůstatek někdejšího nevázaného veselí spojeného se svátky zimního slunovratu či saturnálií v dobách předkřesťanských. Lidé se tehdy stejně jako dnes obdarovávali, připíjeli si na štěstí dobrým vínem, veselili se a radostně vyhlíželi dobu, kdy noc začne ustupovat nově se rodícímu slunci, které jednou převezme vládu po dlouhých zimních nocích a jejich chladu. Křesťanství sice učinilo pokus o přeznačení těchto svátků a naplnění jejich smyslu novým obsahem, do jaké míry se to však podařilo zůstává otázkou, když ono křesťanské poselství vánoc je i nadále přehlušováno halasně se opakující proklamací vánoc šťastných a veselých. Nic proti tomu, ať je o vánocích co nejvíc lidí šťastných a veselých, jen kdyby po vánocích, a statistické průzkumy v tomto hovoří poměrně jasně, nepřibývalo ve stejné míře lidí nešťastných, smutných, frustrovaných, unavených a zklamaných, že to všechno byla jenom hra na štěstí a radost. Kdo chodíte na má vánoční kázání před půlnocí pravidelně, nejspíš víte, že se v nich rok co rok snažím vedle onoho laskavého poselství o vánocích bílých, šťastných, veselých a já nevím jakých ještě, podávat i kapku skepse jako účinné protilátky na obranu před přívalem vánoční kašírované sladkosti a sentimentu, a nebudu v tomto jiný ani letos. Uváděli jsme nedávno v našem znovuobnoveném Vršovickém divadle MANA zde v Husově sboru hru s názvem Úvod do neštěstí. Je to hra o hrách, které v našich vzájemných vztazích jeden s druhým hrajeme a pomocí kterých se uvádíme do neštěstí. Vás, kteří váháte na takový titul jít povzbuzuji ujištěním, že většina publika se na něm směje od začátku do konce. Ne kvůli laciným vtipům, ale protože se poznává ve svých vlastních nesprávných vzorcích chování. Vánoce se velice snadno mohou stát onou příslovečnou hranou, kterou pokud zdárně nevybalancujeme, lehce nám navodí místo štěstí a radosti stavy zcela opačné. A proto, předtím nežli zazpíváme Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se, podívejme se na vánoce jako na jeden z Úvodů do neštěstí. Budeme překvapeni, kolik zjevných cest do neštěstí se v nich otevírá. Jednání první: „I vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu…“ Tímto lakonickým oznámením se otevírá vánoční idyla s oslíkem, Josefem a Marií putujícími do Betléma, aby se dali zapsat, každý do svého města. Proč císař vyhlásil všeobecný census? Ze stejného důvodu, kvůli kterému jej nařizují vládci od té doby až dodneška. Kvůli statistickým údajům, které upřesní jejich představu o tom, jakou výši daně na hlavu mohou svým poddaným v následujícím období nasadit. Jak aktuální vzhledem k předevčírem odsouhlasenému zvýšení DPH od 1. ledna. Jednání druhé: I porodila Marie svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Na prvorodičku v pokročilém stupni těhotenství nejen že nezbylo lůžko v porodnici, které tehdy nebyly, ale ani místo pod střechou jinou, nežli tou, která kryla dobytčí chlév. Že by biblická předzvěst zdravotnické reformy redukující počty lůžek včetně rušení porodnic nevykazujících příslušné roční kvóty vztažené na počt obyvatelstva? Dosaďte si sami. Skutečností je, že Spasitel světa spatřuje jeho matné světlo v přítmí dobytčí stáje, zahříván dechem oslů a volů, vystaven on a jeho matka akutnímu nebezpečí bakteriální infekce, přičemž antibiotika objeví Flemming za necelých dva tisíce let. Jednání třetí: Pastýři pod širým nebem, střídající se v hlídkách u svého stáda. Tak biblický autor popisuje jednu z nejvíce sociálně vyloučených skupin obyvatelstva. Pastýři pasoucí stáda na betlémských stráních měli prachbídné postavení v tehdejší společnosti. Pro svůj neustálý kontakt s dobytkem se jich většinové obyvatelstvo štítilo. Kdyby tehdy jezdila tramvaj po úbočí judských hor a betlémský pastýř do ní nastoupil, ujišťuji vás, že byste raději přestoupili do druhého vozu. Pastýř byl nečistý nejen pro své povolání, ale i kulticky. Nechodil do chrámu, byl stále se svým stádem, co si o takovém člověku měli zbožní lidé myslet? A právě takovému se zjevuje anděl Páně a sláva Páně se rozzáří kolem nich: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Svůj k svému, chce se říci: Spasitele světa z chléva pro dobytek jdou vítat honáci dobytka. Anděl věděl, komu zvěstovat. Jiný by se totiž štítil do špinavého chléva vstoupit. Tak referuje evangelista Lukáš o Ježíšově narození. Ještě se zdráháte označit vánoce jako Úvod do neštěstí? Pokud ten příběh vysledujete až do konce, je to stále ve stejném duchu. Brzy po porodu genocida z rozkazu místního panovníka, nucená emigrace, až po letech návrat do rodné země. Úmrtí Josefa, matka samoživitelka zůstává na děti sama, Ježíš se sice vyučí tesařem, ale řemesla se nedrží a raději obchází města a vesnice s radostným poselstvím o Boží lásce. Léčí, uzdravuje, křísí mrtvé, aby nakonec umřel od všech opuštěný na kříži. Žádný happy end, ale jedno neštěstí za druhým korunované předčasnou tragickou smrtí. A v tomto místě biblické zprávy o něm končí a začíná víra. Víra, že ten, který zemřel byl vzkříšen a je živý, vystoupil na nebesa a sedí po pravici Boha Otce všemohoucího. Že ten, který vyšel z chléva je Králem Králů a Božím Synem, který přišel, aby hledal a spasil co zahynulo. Takové víře se můžeme otevřít třeba právě o vánocích v naději, že všechna naše životní neštěstí mohou být vykoupena přebohatou milostí, která přináší spásu všem lidem. Přeji vám šťastné a veselé vánoce.

Kázání na Půlnoční 24.12.2012 v Husově sboru ve Vršovicích