Kázání 4.8.2013 – Jak se zajistit

Kz 1, 2.12-14; 2, 18-23
Kol 3, 1-11
ev. Lk 12, 13-21

Včerejší noviny otiskly rozhovor s předním českým režisérem, kterému se podařilo hned ve své filmové prvotině dosáhnout na Oscara. Čechy zhodnotil jako národ plebejců, který je na své plebejství hrdý. Jsme potomky čeledínů, říká režisér a podle něho se v zásadě dělíme na dvě skupiny. Tu první tvoří ti, kteří si při pohledu na ležící tužku řeknou: „Hele, tady leží tužka,“ a jdou dál, a druhá skupina lidí řekne to samé: „hele, tady leží tužka,“ ale pak si řeknou: „ta by se mi mohla hodit,“ tužku vezmou, strčí do kapsy a stejně jako ti první jdou dál – s tužkou, kterou ukradli. Že na tom něco bude nejspíš dokazuje fakt, že kdekoliv se v naší zemi setkáváme s tužkami k veřejnému použití – na poště, na úřadě či kdekoliv jinde, každá z nich je na provázku a v závislosti na její ceně stoupá i velikost jejího zabezpečení. Levné propisky drží plastový motouz, drahá pera visí málem na řetězu. Čeledíni s propiskou v kapse jsou zvyklí se hrbit, lehce přistoupí na kompromisy, rádi skloní hlavu a odvrátí pohled. Jsou bez víry, říká režisér, nebo je jejich víra vlažná. Jako protipól toho uvádí protestantské země, ve kterých panuje řád, cílevědomost, lidé znají svoji hodnotu a hodnotu své práce a jejich největší devizou je víra. Ke katolicismu je pan režisér kritičtější – asi proto, že v Čechách je převládajícím vyznáním: „katolíci,“ říká, „těm stačí odrecitovat pár Otčenášů a jde se dál…“ Nechci hodnotit ani se vymezovat vůči jednotlivým názorům páně režiséra, jeho filmové tvorby si vážím, s něčím souzním víc, s něčím méně. Zaujalo mě jeho, možná mimoděk řečené, přesto však jednoznačně kladné hodnocení role víry, která se může stát aktivním činitelem všeobecné kultivace člověka i společnosti. Jak je takový pohled na hony vzdálený laciné náboženské kritice, povrchnímu odsuzování, předpojatosti, s jakou se většina naší společnosti dívá na církve, náboženství, duchovní věci. A protože jsem si k prázdninovému čtení u vody vzal vedle novin i svého oblíbeného švýcarského katolického teologa Hanse Künga, jeho myšlenky nečekaně sourodě doplnily filmařův vstřícný pohled na protestantskou víru. „Současná liberální společnost lehce odhazuje Desatero, jako zbytečně omezující pozůstatek dávného starověku,“ říká teolog a jedním dechem dodává, „ale jak by ta společnost vypadala bez něj? Že jenom zlomek z toho dodržujeme? Pak díky Bohu alespoň za ten zlomek…“ Filmař a teolog, každý z naprosto odlišného národního, společenského i profesního prostředí, a přesto mi jejich – bezesporu subjektivní výpovědi, které však byly odrazem jejich životní zkušenosti, rezonovaly ve vzácném souzvuku. Plebejským čeledínům s ukradenými propiskami v kapse je zapotřebí vrátit především víru. A to nejenom víru v sebe samotné, že to všechno dokážu, sebevědomí, hrdost, vědomí odpovědnosti, ale i víru, která bude schopna vidět za horizont své omezenosti, která dohlédne i za plot vlastní zahrádky, na které máme posečený trávník, ale za plotem nám lebeda nevadí, protože ta přeci není naše. Podle toho pak vypadají naše města, naše domy i naše vztahy. Ztrácet víru znamená ztrácet naději a se ztrátou naděje přichází i neschopnost mít rád, milovat, prožívat lásku tak, že nejenom přijímám, ale i dávám. Na základě režisérova zhodnocení české společnosti jsem si zároveň uvědomil těžkou pozici, na které se nachází moje vlastní církevní společenství, a toho je chilská eskapáda s protokolárním perem pro pana prezidenta snad rodově spjatého s církví československých husitů, jenom úsměvným dokreslením. Naši církev od počátku tvořila nižší a střední vrstva obyvatelstva – učitelé, státní zaměstnanci, drobní živnostníci, dělníci, tedy řečeno s režisérem – plebejci, čeledíni, nevím o žádných aristokratech, ale co především – lidé, kteří v zakladatelské generaci církve byli původně katolíky, nikoliv protestanty. Protestantské víře jsme se ve svých bouřlivých církevních dějinách museli teprve složitě učit a stále učíme, bohužel, rozhodující generace, která přišla do této církve na svět na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století se jí ve své většině nenaučila. Celé řadě křesťanů původně jenom „československého“ a až o mnoho let později i „husitského“ vyznání totiž stačilo to, co znali ze svého původního církevního domu: „totiž odříkat pár Otčenášů,“ – díky Bohu za to, že to člověk mohl mít i s liturgií česky, ale dál je víra ani církev neproměňovala. A proto se dnes jako církev mátoříme, nemůžeme se pohnout z místa, stále mluvíme o identitě, ale v základu platí, že se málo necháváme svou vírou proměňovat, že jsme jako křesťané málo čitelní pro okolní svět. Že se za svou víru stydíme, neumíme o ní hovořit ve svých rodinách, mezi svými známými a přáteli, jsem utajenými křesťany, nepředáváme ji ani vlastním dětem. Jistíme své životy všelijak a různými způsoby, víra však často bývá až na druhé a třetí koleji. Pán Ježíš říká člověku, který ho žádá o zastání v dědické při: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když má člověk nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má…“ Chamtivosti a nadbytku rozumějme v tomto případě jako zástupným pojmům pro všechno, co je v našich životech prioritou na úkor naší víry. Věřit znamená důvěřovat Božím řešením a Božím návodům pro můj život, víra není berličkou, kterou se podpíráme na životní pouti. Víra má být tím, co nás v životě nese, drží, vede dál. Ne ušlechtilý zájem, který si chceme jako svou libůstku pěstovat pro klid duše, ale životní síla, ze které všechno další životní úsilí a postoje vyvěrají. Jenom taková víra má moc zachránit nás pro věčnost, zajistit náš život tak, abychom se stali bohatými před Bohem.

Amen

Kázání o XI. neděli po svatém Duchu 4.8.2013 v Husově sboru ve Vršovicích