Kázání 2.2. 2014 – Puzzle

Mi 6, 1-4.8
1K 1, 18-25
ev. Mt 5, 1-12

Co by v mém životě bylo jiné, kdybych nebyl křesťan? Nebyl bych farářem, nebydlel bych na faře, nejspíš bych nikdy nepotkal svoji současnou manželku, otázkou pro mě zůstává i případný počet dětí, které bych měl nebo neměl. Je zajímavé ohlížet se zpátky a přemýšlet o kauzalitě svého života, ve kterém jedna událost navazuje na druhou a každý náš krok je předurčením kroku následujícího. Známe to všichni: kdybychom tehdy a tehdy nebyli tam a tam, neučinili to a to, všechno co následovalo potom by bylo naprosto jiné. Spisovatel Thornton Wilder přirovnává lidský život k velkolepě propracovanému gobelínu, ve kterém každý uzlík je součastí neopakovatelného ornamentu, ze kterého se skládá výsledný obraz. Vlastní spojení většinou nevnímáme, na rozdíl od výsledné podoby, kterou ovšem nahlížíme zvnějšku. Vnitřní struktura je nám skryta.

Jeden z mých synů přišel před časem s myšlenkou, kterou si teď od něho vypůjčím a použiji za základ své úvahy. Promiň, Tobiáši, ale ta myšlenka by tě nenapadla, kdybych se já jednoho květnového odpoledne před dvaceti třemi lety nevydal do evangelického sboru na Vinohradech, nespletl si kostely a nezůstal nakonec v Církvi československé husitské, ve které jsem se nepotkal jenom s Pánem Ježíšem, ale i s tvojí maminkou, což se stalo předpokladem k tomu, aby ses po dvanácti letech od mé květnové cesty do jednoho pražského kostela narodil i ty. Kdybych tehdy nikam nešel, celý můj život by se odvíjel naprosto odlišně. Nebyl bys ty, nebyla by tato úvaha a nebyl bych ani já v této chvíli před vámi jako váš farář. A všechno by bylo jinak i kdybych tehdy naprosto přesně věděl kam jít a měl jasnou představu o cíli své cesty, kdybych došel tam, kam jsem dojít chtěl.

Protože Tobiho baví skládat puzzle, přičemž je schopen tuto svou zálibu realizovat i na obrazcích o tisíci kouscích, napadlo ho přirovnat lidský život k skládance puzzle. Jeden dílek v ní navazuje na druhý a každý se podílí na výsledné podobě. Přiložit jinak jeden díl nejde, protože každý z těch tisíců je jedinečným nositelem celkové podoby. Co jedna životní událost, to jeden dílek. Nepřiložit jeden na jeho místo znamená nedojít k výslednému obrazu, ve kterém všechno na sebe navazuje. Jinak řečeno: s jiným dílkem a jiným přiložením se mění i celý obraz. Několikrát jsme při Tobiášově skládání puzzle zažili, jaké to je, hledat poslední dílek. Každý z celkového počtu už je na svém místě v obraze a jenom ten jeden poslední chybí a není k nalezení. V takovou chvíli po desítkách hodin skládání zažívá člověk neodbytný pocit marnosti. Co je platné, že jste těch devět set devadesát devět přiložili, když ten jeden jediný tisící není k nalezení? Věta jak z podobenství o ztracené ovci. Představuji si, že tak nějak nahlíží náš život Bůh a rozumím tak i slovům žalmistovým: „Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny, tak jak se vytvářely, dřív, než jediný z nich nastal.“ Často si lámeme hlavu jak je to s Boží vševědoucností ve vztahu k našemu životu. Ví Bůh skutečně o všem, co v našem životě nastane, jak se rozhodneme a kam dojdeme? Samozřejmě že ví, ale tak, že má před očima výslednou podobu našeho životního obrazu, který se skládá v čase, ale Bůh ho pozoruje ve své bezčasé galerii věčnosti, ve které nejenom jednotlivé události našich životů, ale i všechny životy lidí, kteří kdy žili a budou žít tvoří onen velkolepý gobelín lidstva před Boží tváří. My sami ve své jedinečnosti a neopakovatelnosti jsme dílky obrazu nesmírně rozmanitého a pestrého, který se skládá k Boží oslavě do podoby Božího obrazu. Jsou na něm místa světlejší i tmavší, přičemž to naše místo v něm plně nahlédneme až tehdy, kdy se naplní apoštolské slovo: „Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jak Bůh zná mne.“ Vrátím-li se k počáteční otázce, v čem by byl můj život jiný, kdybych nebyl křesťan, musím v duchu řečeného konstatovat, že naprosto ve všem. Všechno by bylo úplně jinak. Byl bych to já, ovšem v jiných situacích, v jiných ornamentech, v jiné podobě a s jinými lidmi. Pořád jeden a ten samý člověk, a přesto jiný. A musím vyznat, že jsem rád za to, že to je právě tak, jak to je. Důležitou je pro mě jistota, že přes všechna vlastní selhání a stinná místa mého životního příběhu, jsem vděčný že jsem mohl ve svém životě poznat Krista, nebo lépe řečeno „být od něho poznán.“ Že je to Bůh, který mi ukazuje mou životní cestu, který mě po ní dovedl až do tohoto místa a povede i dál. Že on je tou spodní linkou, vnitřním švem a spodním stehem mého života. Úsloví, o jehož pravdivosti jsem hluboce přesvědčen, říká, že Bůh se nejvíc baví, když mu říkáme o svých plánech. S každým dalším přiložením jednoho z těch tisíců dílků našich životních událostí se mění i výsledná podoba obrazu o kterém máme povědomí jenom částečné. Až budeme někdy odpovídat na otázku, v čem by byl náš život jiný bez Krista, mějme jistotu, že naprosto ve všem, přičemž Kristus, který je stejný včera, dnes i navěky, „když vše se mění, ty se neměníš,“ jak říkají slova mé oblíbené písně, je tou jedinou konstantou v nerovnicích a proměnlivostech našeho života. Když se jeho přidržíme tak, jako on se drží nás, můžeme si být jisti, že dojdeme k tomu správnému rozuzlení, k té správné výslednici našich životních počtů.

Amen

Kázání o IV. neděli v mezidobí 2. února 2014 v Husově sboru ve Vršovicích