Kázání 15. 6. 2014 Ducha Božího v sobě majíce šťastni byli…

Gn 1, 1-4
2K 13, 11-13
ev. Mt 28, 16-20

První neděle po svatodušních svátcích je v církvi slavena jako neděle Nejsvětější Trojice. Tří hlavní křesťanské svátky – vánoce, velikonoce a letnice oslavují Boha, který je Otcem, Tvůrcem a dárcem života – to je v běhu církevního roku nejprve zvěst vánoc o Otci, který se s láskou sklání ke svému stvoření a posílá mu svého syna – Vykupitele Ježíše Krista, druhé svátky velikonoce jsou oslavou Ježíše Krista, který smazává dlužní úpis mezi člověkem a Bohem a jenom ze své milosti nabízí člověku záchranu před Boží tváří, letnice – svátky svatodušní jsou oslavou Božího Ducha, který nepřestává působit ve svém stvoření, „od věčnosti do věčnosti vše oživuje, v Ježíši Kristu se zjevil a v nás chce přebývat.“ Velké krédo Církve československé husitské odkazuje k Božímu svatému Duchu překvapivě nejenom ve svém třetím článku, ale i v článku závěrečném, který se týká věčného života: „Otce nebeský nás proto stvořil, abychom Ducha Božího v sobě majíce šťastni byli…“ Někdo může namítnout, že právě v tomto bodě si církev do svého kréda vetkla něco, co není tak úplně ve shodě s biblickým poselstvím, neboť premisu o určenosti lidského života ke štěstí Bible skutečně nezná. Štěstí je dokonce v Bibli velice ojedinělým pojmem, který najdeme pouze na několika málo místech a ještě ve zcela okrajovém významu. Štěstí není v žádném případě prvořadou hodnotou, jejímuž hledání by měl člověk zasvětit svůj život. Nejde o to, že by církve odvozovala nějaké „právo na štěstí“,  které se dokonce coby pojem stalo součástí nového Občanského zákoníku, či ve smyslu hesla: „kéž jsou všechny bytosti šťastny“, hlásala štěstí jako nejvyšší životní hodnotu. Husitské krédo o štěstí nás lidí toliko říká: „aby Ducha Božího v sobě majíce: šťastni byli“. Nikoliv štěstí jako proměnlivá a navýsost subjektivní záležitost, neboť jak známo, ke štěstí sice stačí málo, ale každý potřebuje něco jiného, nýbrž štěstí z Božího Ducha. A tady už se vracíme opět na hlubinu biblické zvěsti. Nikoliv štěstí jako prchavá, proměnlivá a pomíjivá hodnota, nýbrž štěstí z Božího Ducha, tedy stav, který v nás vzbuzuje Duch Utěšitel. Ovocem tohoto Ducha je kromě jiných hodnot: radost, láska, dobrota, pokoj. Ke skutečnému štěstí přivádí Boží Duch. O tom vypovídá svědectví evangelisty Jana o setkání učedníků s Ježíšem za zavřenými dveřmi: „když uviděli Pána, učedníci se zaradovali.“ Volně přeloženo: „byli šťastni, že ho vidí“, nebo: „byli šťastni, protože byli s ním.“ Takové štěstí však přichází až s Božím Duchem, který všechno proměňuje, a nejvíc ze všeho žebříček lidských hodnot. Přiznám se, že nerad odpovídám na otázky po vlastním štěstí. Možná i vám se čas od času stane, že se vás někdo zeptá: „Žiješ šťastně? Jsi šťastný v tom, co děláš, jak žiješ?“ Odpověd „ano, jsem“ spatřuji jako příliš troufalou a ne tak docela odpovídající skutečnému stavu, v jakém se člověk nachází a kdy tak často počítá nejrůznější životní ztráty a neštěstí. Vždyť z tolika věcí jsem přes veškerý pocit zdánlivého štěstí nešťastný! Zároveň nepatřičná je však i záporná odpověď: „ne, nejsem“. Vždyť je tolik důvodů proč být šťastný, stačí si jenom spočítat svá životní štěstí a porovnat se s ostatními, kteří na tom nejsou zdaleka tak dobře jako my. Ze tří jmenovaných svátků to jsou vánoce, kterým je nejčastěji připisována charakteristika: šťastné a veselé. Velikonoce už jsou jenom veselé, a o letnicích už se nemluví vůbec, natož o štěstí nebo veselosti s nimi spojenými, a přitom právě to jsou svátky, kterým by nejvíc příslušelo pojmenování svátky „šťastné a veselé.“ Učedníci se zaradovali, když uviděli Pána, přestali se bát, znovu našli smysl pro svůj život, odhodlání, sílu, ducha přemnohých darů – radovali se, byli veselí až tak, že si o nich někteří mysleli, že jsou opilí, byli však opilí Duchem, šťastni z Božího Ducha. Svatý Augustin je autorem věty: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Pane.“ Mohl to vyznat až poté, co prošel nejrůznějšími životními peripetiemi, které ho poučily o tom, že opravdové štěstí nespočívá v pocitu chvilkového uspokojení, neboť všechno, i ty sebešťastnější chvíle a pocity  pomíjejí. Co zůstává je Duch. Ten od počátku poměřuje hlubiny, vznáší se nad vodami, je jedinou konstantou ve světě, ve kterém všechno zaniká a opět v jiné podobě povstává do života. Učedníci se radují, protože vidí Pána, jsou šťastní a veselí, neboť Pán je blízko. Skutečné štěstí je přímo úměrné našemu bytí v Boží blízkosti. Čím jsme Bohu blíž, naše štěstí, radost, jistota, spokojenost, narůstají. Jak se od Boha vzdalujeme, tak se zvětšuje naše nespokojenost, nejistota, obavy, stáváme se nešťastnými. Shodli jsme se s bratrem Mirkem Svobodou na tom, jak velikým, ale pro nás v uvozovkách „šťastné“ přitom zahanbujícím vzorem,  je nám sestra Věrka Melanová, ve svých devadesáti letech už řadu roků upoutaná na lůžko, bez možnosti někam vyjít či postavit se na vlastní nohy. Podpírá ji však Boží Duch, který je pro ni Mocným Utěšitelem a Rádcem. Z něho čerpá sílu, k němu se obrací v pravidelné modlitbě – On je její pomocí. Hlubin, které se před člověkem otevírají je celá řada. Boží Duch je však příslibem přicházející světla, záchrany, která se už pro každého z nás odehrála v Ježíši Kristu. Tak „Šťastné a veselé: Letnice!“

Amen

Kázání o I. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 15.6.2014