Kázání 30.11.2014 – Adventní dejavú

Iz 64, 1-9
1K 1, 3-9
ev. Mk 13, 24-37

Rok co rok zažívám před příchodem Adventu malé dejavú. Stává se jím pro mě věšení adventního věnce v kostele. Psal jsem o tom do loňského prosincového Hlasatele, a letos to přišlo znovu. Každý rok je to stejné, nevím proč, ale Pán Bůh mi dává intenzivní prožitek vzpomínky na to, jak jsem věnec věšel minule. Neseme štafle s bratrem Svobodou do kostela, vystupuji na žebřík, věším věnec a najednou se mi zpřítomní vzpomínka, jak to bylo před rokem, je to tak intenzivní, jako by obě události od sebe nedělil celý jeden kalendářní rok, ale snad jen pár chvil. Možná mi tím Pán Bůh ukazuje víc než kdy jindy plynutí času, nestává se mi to o narozeninách, o Silvestru ani při jiných příležitostech, ale právě při věšení věnce v kostele před Adventem. Člověka až zamrazí, že už je tu znovu ten čas na přípravu adventní výzdoby v kostele, že je tu znovu to čtvrteční odpoledne před první nedělí adventní, během kterého musíme na neděli všechno přichystat, aby nikdo nebyl na pochybách, že Advent je tu! Možná mi to Pán Bůh dává pro to, aby zintenzívnil můj pocit vděčnosti: za to, že jsem se jenom z jeho milosti dožil dalšího Adventu, že mohu dál ve víře vstupovat do toho podivuhodného času, kdy staré odchází a nové vyhlížíme. Nevím, jak to prožíváte vy, ale já mám Advent upřímně rád a je bezesporu mým nejoblíbenějším obdobím v církevním roce. Dávám mu přednost před samotnými vánocemi, které mi v množství povinností v krátkém a povětšinou hektickém čase uplynou. Advent bývá delší, je dobou čekání na zázrak zrození. Liturgicky má blízko k postní době, také ho provází barva purpuru, přesto je jiný, je těhotný zvláštním očekáváním a nikdy jindy než před ním při věšení věnce mi Pán Bůh nedává prožít tak intenzivně vědomí toho, co jsem dělal před rokem. Asi proto mám Advent tak rád. Kdysi jsem na jeho začátku o I. neděli adventní přijal křest a tím se to pro mě vlastně všechno začalo, a tak mi to Pán Bůh každoročně připomíná, abych byl vděčný, abych uměl poděkovat, abych neztratil naději, víru ani lásku. To všechno se nám totiž v Adventu nabízí měrou vrchovatou, otevírá, dostává na dosah ruky, jenom to uchopit, vztáhnout k sobě a na sebe, nechat se oslovit tím zvláštním časem, kdy staré odchází a nové ještě nepřišlo. Prorok Izajáš výstižně popisuje stav člověka před Hospodinem i před tváří světa: „Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr…“ Rok se sešel s rokem a jsme zas o něco víc zvadlejšími, uběhl rychle, ale vepsal se nám nejen do tváře, ale i pod kůži, zůstal v nás, se vším, co jsme v něm ztratili i získali. Ale jsme tu a to je důvod k radosti, že jsme všechno s Boží pomocí ustáli, já že jsem s Boží pomocí a za asistence bratra Svobody znovu mohl zavěsit adventní věnec, že stále můžeme čekat a vyhlížet, co nového pro nás Bůh připravil. „Ukryls před námi svou tvář,“ říká Izajáš, „nechals nás zmítat se pod mocí naší nepravosti. Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec!“ To je přeci úžasný obrat, a právě ten nám zaslibuje doba adventní. To staré uplynulo a je tu nové! Trvá čas naděje, trvá čas očekávání, přichází doba naplnění. Uvadli jsme jako listí, ale ty jsi, Hospodine, naším Otcem! Tys Tvůrce náš a my hlína v tvých rukou. A Bůh se znovu dává do díla, jako hrnčíř, jako zahradník, jako ten, který dává znovu vzrůst tomu, co už bylo na umření, ba i tomu, co už docela uschlo nebo umřelo. Uschlý fíkovník znovu obráží, zelená se listím a nese ovoce, i když není čas fíků. To je Advent…

Vzpomínal jsem v tom loňském Hlasateli na to, proč stuhy z našeho adventního věnce vedou až na kříž. Podělím se s vámi znovu o tu historku. Za mého předchůdce tomu tak nebylo. Myslím, že za faráře Zdeňka Bohuslava se začal věšet adventní věnec do kněžiště, převzal jsem po něm tuto tradici, ale hned první rok připravila paní aranžérka příliš dlouhé fialové stuhy tak, že když jsme věnec zavěsili, stále jich zbývalo ještě několik metrů. Odstřihnout mi jich přišlo líto, a proto jsem je zavěsil okolo Ježíšovy ruky přes kříž dolů. Až později mi došlo, že nejde jenom o působivou estetickou aranži, ale že se to dá pochopit i symbolicky. Věnec je symbolem budoucího vítězství. „Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života,“ říká poslední biblická kniha Zjevení. Postupně zapalované svíce ve věnci jsou symbolem světla Kristova, které nám svítí na cestu našeho života. Kristus přichází, postupně vstupuje do našich životů, ale Kristova cesta životem není procházkou po rajské zahradě. Je cestou ke kříži a stuha vedoucí od adventního věnce tento směr ukazuje. Jejich průvěs je tíha toho všeho co si neseme i pod čím klesáme. Adventní i postní purpur přikrývá Kristovy probodnuté ruce na kříži. K nim se vztahuje, ale pokračuje dál stejně jako Boží království, která se nám díky tomu otevírá. Nejprve jako docela malá branka, semeno hořčičné, Mariina branka děložní, kterou vstupuje do našeho světa právě narozený Spasitel o betlémské noci. Ale druhá veliká noc má ještě přijít. Ta, ve které slavně vstane mrtvých. To, co Advent jenom v tichosti napovídá, nahlas sdělují Velikonoce. Veliký evangelizátor Billy Graham nazval jednu ze svých posledních knížek, ve které se vyrovnává se stárnutím a blížícím se koncem života, Když je domov na dohled. I Advent nám připomíná, a nemusíme u toho pociťovat zvláštní dejavú jako já, že s každým odžitým rokem života se víc a víc blížíme k jeho vyvrcholení. K vyvrcholení toho podivuhodného příběhu, do kterého jsme vešli na počátku docela úzkou brankou, abychom na konci naší životní pouti opět podobně úzkou a těsnou branou vstoupili zpátky do života, který nikdy neskončí – skrze Krista, našeho Pána. Přeji nám pokojný a požehnaný Advent naplněný Kristovou blízkostí.

Amen

Kázání o I. neděli adventní v Husově sboru ve Vršovicích