Kázání 12.7.2015 – Druhý plán
Am 7, 7-15
Ef 1, 3-14
ev. Mk 6, 14-29
Markovo evangelium uvádí příběh, který jako by byl modelovou situací v dějinách mnohokrát opakovanou a rozehrávanou: váhavý a nejistý panovník a Boží muž v jeho rukou. V evangeliu to je král Herodes na straně jedné a na straně druhé prorok Jan Křtitel vsazený do žaláře. Jako historická paralela mě v husovském roce napadá král Václav IV. a rektor Pražské univerzity Jan Hus a samozřejmě Václavův bratr císař Zikmund a ten samý kněz, který svůj život končí na kostnické hranici. Podobně osudově vypjatých vztahů mezi politickou mocí a držiteli duchovních úřadů bychom našli v českých i světových dějinách desítky. Ještě jiný, stejně aktuální v tomto roce, mi přichází na mysl případ umučeného faráře Toufara, který se stal obětí represe totalitní komunistické moci. Ani po něm neměla zůstat v dějinách žádná stopa. Ve většině případů jako slabší a tedy poražená strana vychází nositelé duchovních hodnot. V evangeliu je to Jan Křtitel, který umírá zdánlivě z rozmaru Herodiadiny dcery, ve skutečnosti svou smrt nalézá kvůli nejistotě panovníka a jeho slabosti postavit se s rozhodností vnějším okolnostem. O králi Herodovi mladším evangelista říká, že se Jana bál, neboť viděl, že je muž spravedlivý a svatý, a proto ho chránil. Přímo je zmíněna Herodova nejistota, ve které rád proroku naslouchal. Je to zvláštní směsice strachu a přítomné bázně, která však nakonec stejně ustoupí politickým ambicím a zájmům moci a vlivu. Boží muž umírá, problém je zdánlivě ukončen a vyřešen, ale přesto zůstává přítomný ještě druhý plán událostí, které se odehrávají navzdory těm, kdo připravují zlo, a nebo ho svou váhavostí, slabostí a liknavostí umožňují. Tento plán se uskutečňuje navzdory aktuálním životním a dějinným souřadnicím. Je zajímavé sledovat v podobných situacích, jaké byly další osudy konkrétních aktérů činěného bezpráví. Jeden z hlavních Husových odpůrců na koncilu v Kostnici Odo z Colony umírá stižen mrtvicí v roce 1431 jako papež Martin V., kterému se ani po čtyřech křížových výpravách nepodařilo vymýtit plody učení toho, se kterým se kdysi utkal na kostnickém koncilu. Další z Husových pozdějších oponentů císař Zikmund umírá záhy poté, kdy se po vleklých tahanicích konečně stane českým králem více než dvacet let po Husově smrti, od které si sliboval rychlé vyřešení své politické situace. Biblický král Herodes má za to, že Ježíš je znovupřišlý Jan Křtitel, kterého on nechal stít, aby nakonec král samotný zemřel rozežrán červy poté, co mu byla vzdávána čest patřící Bohu. Tělo krále lidmi prohlašovaného za Boha je rozežráno červy a tělo skutečného Krále Ježíše Krista, kterého mocní tohoto světa nechali zabít, vstoupilo spolu s Ježíšem do Boží slávy tak, že hrob, do kterého ho položili zůstal prázdný. Nechci z několika vybraných případů vyvozovat lacinou argumentaci o Božích mlýnech a Boží spravedlnosti, ve které dojde na každého. Podobně by se daly vybrat příklady toho, kdy se aktivní činitelé zla naopak dožili nepotrestáni vysokého věku, jenom chci ukázat na to, že řečený druhý plán se odehrává navzdory lidskému očekávání, našim předpokladům i konkrétním dějinným vyústěním. Nakonec ani u těch, které pozemská spravedlnost nedostihla nemáme jistotu, co všechno se odehrávalo v jejich nitru a jaké byly jejich poslední chvíle v tomto světě. Víra v Boha neznamená okamžité a bezbolestné narovnání všech životních stezek, úskalí a křižovatek. Křesťané se naopak sami často stávají těmi, o které se tříští nejrůznější životní i společenské vichřice a oni pod jejich tíhou padají rozbiti. Říká se, že krev mučedníků je semenem nových křesťanů a křesťané sami jsou posvěcováni krví Kristovou. Tato linie je snadno vystopovatelná v dějinách a mnohokrát prověřená. Začíná se v dobách biblických a kontinuálně postupuje dál dějinami lidstva. Víra v Boha tak sebou nese jistotu druhého plánu pro náš život, ale i naději do situací, které se odehrávají okolo nás a které mi zdánlivě nemůžeme nijak ovlivnit, a sice: že Bůh má nás i situaci, ve které vězíme, pevně ve svých rukou, ať už se děje cokoliv s námi a naším světem. Stačí se přidržet Krista. O něm apoštol říká, že „v Něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého PLÁNU, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ Znovu zdůrazňuji ta biblická slova: „podle svého plánu“. Do Božích plánů a úradků nevidíme, snad je něco z nich dáno nahlédnout v prorockém duchu, víra je ale laskavým ujištěním pro všechny, kdo věří, že tento plán se uskutečňuje i naší aktuální či dějinné situaci navzdory. Že za tou viditelnou linkou našich životů, zkušeností, nespravedlností, křivd a bolesti vede ještě další linka, jejíž vyústění je docela jiné, nežli to, co vidíme běžně kolem sebe. Možná si říkáte, a kde jsme v tom příběhu my, nejsme ani králi, ani proroky, mučednictví se od nás neočekává, žijeme své docela obyčejné, všední životy. Ale podobně se mohl cítit i prorok Amos, když se měl obhájit před králem a řekl: „Nebyl jsem prorok ani prorocký žák, zabýval jsem se dobytkem a sykomorami…“ Přesto i do jeho životní situace vstoupil Hospodin a začal konat. Boží jednání ale bylo odpovědí na Amosovu víru. Bez ní by se k ničemu tento člověk neodhodlal a dnes bychom o něm nevěděli, podobně jako bychom nevěděli nic o Janu Křtiteli, o Janu Husovi a dalším v dějinách nekončícím zástupu svědků, kteří tím čím byli a čím se stali, se stali proto, že věřili Pánu Bohu. „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“
Amen
Kázání 12.7.2015 v Husově sboru ve Vršovicích
Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.
Komentáře nejsou povoleny.