Kázání 1. 11. 2015 – Největší z přikázání

Dt 6, 4-9
Žd 9, 11-15
ev. Mk 12, 28b-34

Při své službě ve farní kanceláři, sdělil mi Karel Červený obsah rozhovoru, který mimoděk vyslechl ve Vršovickém knihkupectví: „Prosím vás, potřebovala bych nějaký výcuc z Bible.“ „Cože? Výcuc z Bible? Tak to opravdu nemáme…“ Tolik vyslechnutá slova. Paní neuspokojily ani Olbrachtovy Obrázky ze Starého zákona, ani biblická dějeprava pro děti, tedy knížky, které snad byly v knihkupectví na skladě. V duchu současných trendů stručných, rychlých a instantních odpovědí na jedno použití se chtěla dovědět o čem je Bible, chtěla získat jakýsi biblický Readers Digest. Přemýšlel jsem, jak bych asi zareagoval já, kdybych byl podobného rozhovoru účasten a došel jsem k závěru, že pohotová a výstižná odpověď na položenou žádost vůbec není jednoduchá. S láskou vzpomínám na jednoho ze svých prvních vysokoškolských biblických učitelů, který na první hodině biblistiky před nás, sotva rozkoukané studenty bohosloví, položil na katedru ohmatanou Bibli se slovy: „Když dneska s touto knihou začnete, do konce života máte co dělat.“ Dávám mu za pravdu dnes a denně. Bible není kniha na jedno použití, rychle přečíst, odložit a jít dál na další knížky. Aby k nám začala mluvit, abychom se dobrali jejího poselství, musíme po ní znovu a znovu sahat, nebát se jí, naopak otvírat ji, hledat v ní odpovědi na své otázky, přistupovat k ní s vírou nejenom v Pána Boha, ale také s vírou, že odpovědi na své životní otazníky v Bibli můžeme najít. A k tomu všemu mějme na paměti, že nejméně jeden všeobsažný sumář o čem všem je Bible v ní také najdeme. Je to výrok samotného Ježíše, když se ho jeden ze zákoníků ptá, které přikázání je první ze všech. Středem zájmu rozhovoru mezi Ježíšem a zákoníkem je Desatero. Samotnému Desateru tak můžeme rozumět jako té správné shrnující biblické zkratce: přikázání o vztahu člověka s Bohem a o našich mezilidských vztazích. Celý zákon a prorocká zvěst, říká Ježíš, všechno, co nám Bůh chce sdělit k tomu, jak uspořádat svůj život, vyrůstá na půdorysu těchto velkých Božích svobod. Ty však Ježíš ještě dál shrnuje do dvojpřikázání lásky, řečeno slovníkem paní z knihkupectví, dělá výcuc výcucu: „Miluj Hospodina, a miluj svého bližního, jako sám sebe.“ Takto řečeno a vyjádřeno se to zdá jednoduché, pregnantní, tak, že téměř nelze proti takové odpovědi nic namítnout. I zákoník musel uznat, že Ježíš správně a podle pravdy odpověděl. Řečená odpověď je však úkolem na celý život: milovat Boha a mít v lásce své bližní, tak, jako má člověk rád sám sebe. To je fuška, řečeno podle Honzy Masaryka, možná ještě větší, než aby pravda zvítězila. Nikoliv náhodou zařazuje evangelista Lukáš za tento dialog Ježíše se zákoníkem známé podobenství o milosrdném Samařanu, ve kterém názorným příkladem Ježíš ukazuje, co to znamená, stát se druhému bližním. Ta odpověď paní z knihkupectví po „výcucu“ z Bible, potažmo, zákoníkovi, který se ptá, které z přikázání je největší, či co má dělat, aby měl podíl na věčném životě, je ve skutečnosti docela jednoduchá. Buď nablízku Bohu, a tak, jako je Bůh blízko tebe, staň se i ty bližním tomu, koho máš vedle sebe. Ježíš se ve své odpovědi skutečně dotýká toho nejpodstatnějšího, co má být obsahem Božího sdělení člověku. Své odpovědi formuluje na základě otázky, ve které je dotazován po největším z přikázání a co má člověk dělat, aby byl zachráněn pro věčný život. Když se nad tím hlouběji zamyslíme, nemohla být Ježíši položena závažnější otázka: co je z Bible nejdůležitější a co mám dělat, aby mě má víra zachránila? Ježíš nemohl a ani nechtěl podat lehkovážnou odpověď. Kromě toho, že je spasitelem, je i učitelem, vždyť byl nazýván rabbi. Jeho odpověď má tedy charakter vzdělávací. Ježíš jde ve své odpovědi cestou geniální zkratky, ve které vystihuje to podstatné. Nezavaluje dotazujícího se souborem příkazů, zákazů, vyhýbá se jakémukoliv systému složitých mravních či společenských nařízení, pomíjí košatá náboženská ustanovení. Překvapenému zákoníkovi cituje vyznání víry Izraele – šemá Jisrael – Slyš Izraeli. Jinak řečeno: drž se svého kréda, zákoníku. Věříš v Boha? Tak se o svou víru opři, vždyť od toho ji máš. Dej do ní své srdce, svou mysl, veškerou svou sílu, nenechávej si otevřená vrátka, kterými proklouzneš, když to s Bohem nepůjde. Ježíš neradí: choď každou sobotu do synagogy, seď každou neděli v kostele, dávej desátky, dávej almužny, ale miluj Boha. Do víry v něj se nasaď cele, zapoj svoje srdce, nezapomeň při tom však ani na rozum a hlavně nenech ruce v klíně ani jenom sepjaté v modlitbě. Víra nebude nikdy silná, pokud do ní nenapřeme maximum síly, co v nás je. A z takové víry v Boha se po hlavě vrhněme do lásky k druhému člověku. Že nám to první jde a to druhé o poznání hůř? Právě proto přidává Ježíš v Lukášově evangeliu i názornou ukázku jak na to v podobenství o milosrdném Samařanu. Lásku k druhým nejlépe dosvědčíme a naučíme se jí tak, když se pro ně staneme jejich bližními. Neptejme se do nekonečna „kdo je můj bližní?“, ale komu se já mohu stát bližním – jako kněz, jako znalec zákona, jako důchodce, jako prodavačka v supermarketu, matka od rodiny, syn stárnoucích rodičů a tak dále. Na kterékoliv pozici společenského žebříčku, v jakékoliv životní situaci, stále mohu být někomu nablízku – stejně blízko, jako je blízko Pán Bůh mně – na délku jedné upřímně vyslovené modlitby, na délku vlastní natažené paže ne připravené dostávat, ale dávat druhým: pomoc, lásku, soucit, povzbuzení, útěchu. V tom zachraňujeme sami sebe pro věčnost tak, že svou víru dokážeme přetavit v účinný pohyb lásky k druhým. „Kdo kolem tebe je, jest hoden lásky tvé, svou lásku k zesnulým dál přenes na živé!“

Amen

Kázání 1. listopadu 2015 o XXXI. neděli v mezidobí v Husově sboru ve Vršovicích.