Kázání 15.11.2015 Mějte se na pozoru!

Dn 12, 1-3
Žd 10, 31-39
ev. Mk 13, 1-11

Před pařížským klubem Bataclan na Boulevardu Voltaire jsem stál v dlouhé frontě, která se zde vytvořila před tím, nežli se dveře podniku otevřely, aby mohli vstoupit návštěvníci večerního koncertu. Jediné příkoří, které jsem zaznamenal, bylo, že ochranka před vstupem každého prošacovala, ani ne proto, aby vyloučila vnešení zbraní či omamných látek do prostor klubu, ale spíš aby zabavila veškeré jídlo a pití, které by si divák přinesl a pak uvnitř konzumoval bez toho, že by udělal tržbu na některém z několika barů, kterými je Bataclan vybaven. S pocitem lítosti a příkoří na mě páchaném jsem odevzdal PET lahev s vodou, která mi byla vzápětí odebrána a hozena do připraveného igelitového pytle, a já pak celý koncert prožil sice v první řadě pod pódiem, takřka na dotek hlavních účinkujících, ale s žízní, které jsem se zbavil až po koncertě napitím se z kohoutku na toaletách. Vážil jsem cestu z Prahy do Paříže, abych se dostal na vystoupení jedné kalifornské kapely, která nehrála death metal, který neposlouchám, ale úplně jiný žánr, ale to není podstatné. A protože to nebylo v pátek třináctého listopadu 2015, vycházel jsem po skončení koncertu z Bataclanu sice částečně dehydratovaný, ale živý. Jediné, co jsem tam nechal, byla půllitrová plastová lahev s vodou. Jenom souhrou okolností to bylo jiného data a na jiném koncertě, kam jiní lidé přišli z podobných důvodů, jako před časem já, ovšem na tom samém místě, kde osmdesát a možná i víc přítomných bylo brutálně zbaveno toho nejcennějšího, co člověk má – lidského života. Stovky dalších přítomných a tisíce jejich příbuzných, tam i na jiných místech v Paříži, musely prožít a prožívají nezměrné trauma, po kterém už nikdy nebude jejich život takový, jaký byl před osudovým večerem pařížského pátku třináctého. S narůstajícím počtem podobně děsivých příběhů, které díky informačním technologiím můžeme sledovat doslova online v přímém přenosu a „živě“, vypěstovává si člověk v tomto případě pro něho až škodlivou a nebezpečnou imunitu, ve které podobné zprávy stále víc nezúčastněně konzumujeme – až do okamžiku, nežli se něco takového stane nám, nebo my sami sebe nahlédneme jako pravděpodobné oběti podobných tragédií. Je to jenom otázka času a možných okolností, které pro nás mohou nastat dnes již prakticky kdekoliv a kdykoliv – v plné koncertní síni, klubu, divadle, na zaplněném náměstí, v kostele při bohoslužbě či jinde. Válka se čím dál častěji z militaristických zón kdesi daleko přenáší do civilního sektoru, kdy bojištěm se stává nám důvěrně známý prostor, ve kterém neočekáváme možná nebezpečí: v dopravních prostředcích, (při útocích na Ameriku to byla civilní letadla), podobně i v případě nejnovějšího pádu ruského letadla nad arabskou pouští, rok předtím sestřelení dopravního letounu nad východní Ukrajinou, v Madridu to byly vlaky, v Londýně metro, ale také do veřejného prostoru, v Beslanu škola, na Bali, v Egyptě, v Tunisu i jinde turisticky atraktivní destinace. Obávám se, že výčet není zdaleka uzavřený: divadla, školy, fotbalové stadiony, co bude dál?

Nejbližší neděle po tragickém pátku, před samým závěrem církevního roku, přinesla biblické texty, které se tradičně vztahují v tomto období kazatelského cyklu k posledním věcem světa i člověka. Máme se jimi jako ti, kteří uvěřili Kristu, nechat vést k úvahám o konci lidského údělu, o hledání smyslu prožitých životních událostí a budoucnostnímu výhledu, který se nám ve víře, naději a lásce k Bohu i lidem otevírá. Jsou to texty, které se zpravidla nečtou jednoduše. Hodně se v nich hovoří o nejistotě, o strachu, zkouškách. Oddíl z třinácté kapitoly Markova evangelia je dokonce nazýván synoptickou apokalypsou. Učedníci v něm obdivují krásu a velebnost jeruzalémského chrámu. Plni obdivu volají na Ježíše: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“ Nejsou v tom nepodobni turistům vyhlášených destinací, kteří se nechávají udivovat monumentalitou navštívených pamětihodností. Ježíš však jejich údiv koriguje a přináší perspektivu zcela odlišnou: „Nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ Někdy to trvá pár desítek let, jindy celá staletí, ostatně, je to jen pár týdnů, kdy světové agentury přinesly zprávu o rozmetání vzácných antických chrámů v syrské Palmýře. Učedníci se se strachem ptají, kdy to nastane, a jaké bude znamení konce. Ježíš v odpovědi hovoří o svůdci, který má přijít, o válečných zvěstech, povstání celých národů a království proti sobě, o hladomorech a přírodních katastrofách, a to všechno má být teprve počátek bolestí. Od doby, kdy Ježíš pronesl tato slova, v nich lidé hledají a začasto i nacházejí ztotožnění s konkrétními dějinnými situacemi – jak přesně řečené pasuje na to i ono: skutečně pasuje – v každé době a na každém místě, už dva tisíce let procházíme jako lidstvo i jako jednotlivci utrpením, které by nás mělo vést k ostražitosti. „Vy sami se mějte na pozoru,“ radí Ježíš. Nenechte se bez víry, ani ve víře, ukolébat pocitem bezstarostnosti, bezpečí, domnělých jistot, ve kterých litujeme vylitých lahví s vodou, a na mysl nám ani nepřijde, že už brzy může být prolita naše vlastní krev. A právě pro takové situace jsme povzbuzováni, abychom se ve víře přidrželi živé naděje, jako dědictví nehynoucího, neposkvrněného a nevadnoucího, které je pro nás připraveno v nebesích, a  abychom v Boží moci byli skrze víru střeženi ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Ani tváří v tvář tragickým okolnostem nemáme ztrácet odvahu a vytrvalost s vědomím, že každé utrpení je tváří v tvář věčnosti časově limitované, že Bůh je spravedlivý, neopozdí se a přijde v pravý čas, že vstoupí do mého života i do mé smrti.

Amen

Kázání v neděli 15. listopadu 2015 druhý den po teroristických útocích v Paříži, 13. 11. 2015