Kázání 24.1.2016 – Čitelný pro druhé…

Neh 8, 1-3.5-6.8-10
1K 12, 13-31a
ev. Lk 4, 14-21

Fridrich Nietzsche, syn luterského faráře, pozdější student teologie, v jehož rodině byla z obou stran řada významných duchovních, se vyjádřil v odpovědi na svou kritiku křesťanství, že by byl křesťanem, kdyby viděl větší přesvědčivost křesťanů. V tom jednoduchém konstatování je řečeno všechno. Věhlasný filosof smrti Boha správně pojmenovává, že životnost náboženského přesvědčení, víra, stojí a padá se svými nositeli a tím, jak se projevují navenek. Nietzsche je názornou ukázkou toho, že ani rodinné předpoklady, tradiční generační zakotvenost v jednom vyznání, ještě nemusí být zárukou toho, že synové budou sdílet víru svých otců a matek. Přichází mi na mysl jiný seminarista, básník stejně jako Nietzsche, který s ním sdílel obdobné společenské stigma křesťanského apostaty, český novinář, spisovatel a publicista Karel Havlíček. Kdybych všechno z jeho díla zapomněl, to jediné se mi vrylo do paměti snad až do konce mých dnů, Havlíčkův epigram Exempla trahunt – Příklady táhnou. Naučil jsem ho zpaměti svým dětem a dnes a denně se přesvědčuji o veliké pravdivosti této moudrosti, kterou lidstvo poznalo už před tisíci lety, dostalo se i do Bible, a nejspíš z ní to Havlíček geniálně převedl do řeči vázané: „Co sám nerad, nečiň druhým, pravil kantor žáčku kdesi, třepaje ho za pačesy!“ Za těch pár veršů dlužím Havlíčkovi kytku na hrob. Půjdu mu ji tam položit se svými dětmi, protože to jsou ony, které mě utvrzují v tom, že oba slovutní muži, Nietszche ve svém výroku a Havlíček ve svých verších, měli pravdu. A když už jsem v tom veršování, tak ještě do třetice, básník z mých nejoblíbenějších, Volkman, dedikuje svou báseň Po ukvapených fackách synovi:

Bezelstností ojíněná tvář

vydaná napospas otcovské autoritě.

Mám v malíčku právo silnějšího

natož v celé ruce.

Mé tváře rudnou výčitkami…

„Nechte maličkých přijíti ke mně…“

A já jim nafackuji.

Příklady táhnou víc než slova, sdělují shodně tři moudří muži, každý po svém. Učíme se nápodobou. Vztah se svými rodiči navazujeme a prožíváme nejintenzivněji do tří let věku, tedy za dobu, během které prakticky ještě neznáme význam slov, vět a souvětí, přesto to, co od nich běh těchto tří let obdržíme, nás zásadně poznamenává na celý život. Nechci v žádném případě zpochybňovat význam slov v procesu zrání víry, naopak, jiné známé pravidlo říká, že víra je ze slyšení. Víra je založena na Slovu, nikoliv však ve smyslu neživé litery, ale právě živoucího Slova, které se stalo tělem. Křesťanská víra je ztělesněným Slovem, takové slovo se však neomezuje pouze na to, co vypouštíme ze svých úst, ale jaké je naše celkové životní nastavení, jací jsme a jak žijeme. To všechno vytváří obraz toho, jak a čemu věříme. Jeden moudrý biblista správně konstatoval, že lidé ve své většině nečtou Bibli, ale čtou nás křesťany. Odezírají nám naši víru nejenom z úst, co a jak o ní říkáme, ale na vlastní oči se mohou přesvědčovat, jak svou víru každodenně praktikujeme, jak ji uplatňujeme v řadě svých postojů, rozhodování, činů. Kolikrát jsme těmi kantory z Havlíčkova epigramu, kteří svatě deklamují zděděné pravdy, aniž by si uvědomili, že život přináší situace, které nejdou jednoduše vyřešit naučenou definicí. A protože dnes svou promluvu ladím v  uměleckém duchu, přidám ještě do čtveřice všeho dobrého. Sváťa Karásek v jedné své písni na adresu neotřesitelných držitelů a zastánců „své pravdy“ kriticky říká: „Bylo tady moře lidí, jestlipak sis vůbec všim… Pravda není, jó, pravda není vůbec vším.“ Jinak řečeno, nestačí jenom správně definovat to, o čem si myslíme, že máme před očima, co máme za „svou pravdu“, je třeba všímat si člověka v jeho aktuální situaci – dítěte, žáka, partnera, lidí, kteří nás štvou i které máme rádi, blízké i vzdálené, a pokaždé zas a znova být, nebo alespoň snažit se být těmi, kteří se stanou bližním pro druhé. To je nejenom známá pointa podobenství o milosrdném Samařanu, to má být i vyznění a pointa naší víry v Krista, vtěleného Božího Slova, které se pro nás stalo člověkem. Svou víru nechat „zmasivnět“, dát ji tělesné kontury. Víra nás má kultivovat v tom, abychom své vlastní lidství naplňovali a uplatňovali ve vztahu k druhým lidem. Když jsem si přečetl biblické texty dnešní neděli, chtěl jsem původně hovořit o důležitosti čtení Bible. Na prvním textu z Nehemjáše mě fascinuje, jak se židovská pospolitost shromáždí, aby od svítání až do poledne naslouchala slovům z knihy Zákona. Říkal jsem si, povzbudím je, tím myslím vás, abyste četli Bibli, ale pak mě moje přemýšlení odvedlo jinam, a tak říkám: ano, čtěte Bibli, nebojte se ji otevírat, nebojte se i mluvit o tom, co jste v ní vyčetli, ale zároveň čtěte pozorně ve druhých lidech a sami se stávejte pro druhé čitelnými skrze svou víru. Číst Bibli je často velice těžké, nerozumíme napsanému a tak čekáme, až nám to někdo vysvětlí – vnese trochu světla do naší nevědomosti, a s námi lidmi to je podobné. Nerozumíme si navzájem, špatně v sobě čteme, jsme nesrozumitelní a nečitelní pro druhé, prosme proto, aby nás Bůh prosvětlil svou láskou, aby nám dal Ducha pokoje, smíření, odpuštění, aby se stal ten zázrak, a i na nás se mohlo naplnit to, co kdysi řekl Ježíš v synagoze v Nazaretu: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“
Amen

Kázání o III. neděli po Zjevení Páně v Husově sboru ve Vršovicích 24. 1. 2016