Kázání 22.5.2016 Moudrost Boží a moudrost lidská

Př 8, 1-3. 22-31
Ř 1, 1-6
ev. Jn 16, 12-15

Moudrost je hodnota, kterou Bible nad jiné vyzdvihuje. Jsou jí věnovány obsáhlé pasáže, a celé dvě biblické knihy reprezentují žánr takzvané mudroslovné literatury. Patří sem vedle knihy Kazatel také kniha Přísloví, která na několika místech opěvuje moudrost jako jednu z Božích vlastností. Moudrost je v knize Přísloví dokonce personifikována, hovoří se o ní v hebrejštině stejně jako v češtině v ženském rodu, je přítomna při stvoření světa, prochází se po náměstí, volá lidské syny, chová se jako samostatná bytost. Jaké má tedy postavení moudrost v životě křesťana? Často totiž bývá víra stavěna do protikladu k moudrosti. A není snad ve stejné Bibli řečeno, že víra v Ukřižovaného je bláznovstvím, a ti, kdo v této víře setrvávají, stávají se blázny pro Krista? Zásadní rozdíl mezi biblickým náhledem a současným vnímáním toho, co definujeme jako moudrost, spočívá v tom, že biblická moudrost je pokaždé viděna v těsném sepjetí s Bohem. Taková moudrost není ani prostým souhrnem exaktních a ověřitelných poznatků, se kterými pracuje moderní vědecké poznání, není ani výslednicí četných životních zkušeností člověka, který během života z těchto poznatků čerpá a ve svých postojích a rozhodováních se chová moudře ve smyslu toho, že zaujímá morálně správné a vyvážené postoje, jež se mohou stát inspirací pro druhé. Biblí zmiňovaná moudrost Boží je však jiná. O stvořeném světě je v obou zmíněných biblických knihách opakovaně konstatováno, že ho Bůh učinil moudře. Svět je tak Biblí definován jako moudře učiněné dílo, ve kterém platí zákonitosti zračící důmyslnost toho, který je stanovil. Zde můžeme ve víře nacházet spojitost mezi vědeckým náhledem na svět, který si také všímá moudrých pravidel a neměnného řádu světa s jeho přírodními zákony, a tím, že o vyznáváme, že je moudrým Tvůrcem. Jinak řečeno, tam kde si věda všímá zákonitostí a jejich pravidel, tam člověk víry spatřuje moudrého Tvůrce, který však není odvoditelný z poznávaných a zkoumaných věcí a jevů. Stvořitel je oddělený od svého stvoření. Není jeho součástí, proto nevede přímá linka od stvoření ke Stvořiteli. Traduje se, že když Gagarin vyletěl jako první člověk do vesmíru, jako správný voják podával dolů na Zem hlášení, že se s žádným Bohem v nebi, do kterého se dostal, nepotkal, že nebe je prosté jakékoliv duchovní, metafyzické, supranaturální bytosti, která by byla pozorovatelná. Toto hlášení, ať už se zakládá na pravdě nebo ne, pak bylo hojně využíváno materialistickou propagandou jako důkaz, že žádný Bůh neexistuje, protože Gagarin ho ve vesmíru neviděl. Člověk víry se nad takovou argumentací může jenom pousmát. To, že Boha nikdy nikdo neviděl totiž říká už Bible: „Boha nikdy nikdo neviděl, jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ Víra se nezakládá na smyslovém vjemu vidění ve smyslu: pravdivé, ověřitelné je to, co je viditelné, ale na prožitku. Ostatně limitovanost smyslového druhu poznání už krásně před více než půl stoletím vyjádřil autor Malého prince, když napsal slavnou větu: „„Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Ve známém, dnes však už více méně překonaném sporu mezi vědou a vírou, platí, že věda si klade otázky jak, a víra proč. Vědecké poznání nám přibližuje, jak se svět utváří, poznání víry nás přivádí k důvodům, proč existuje svět a my v něm. Moudrost podle Bible je v zásadě vztahová záležitost, není to penzum znalostí, které je člověk schopen do sebe absorbovat a následně je předávat dál. Člověk je moudrý kvalitou toho, co prožívá a jak je schopen na prožité reagovat. Biblická moudrost potom uvádí člověka do úzkého vztahu s Bohem. Jejím počátkem je bázeň před Hospodinem. Skutečná moudrost začíná tam, kde je člověk schopen rezignovat na vlastní moudrost a nechá se prostoupit vší moudrostí Boží. To není žádná manifestace odklonu věřícího člověka od poznatků vědy. Vždyť i samotný rozvoj moderního vědeckého poznání je zakódován v židokřesťanské víře, že svět není zbožštěnou částí svého Stvořitele, ale materiální výslednicí jeho tvůrčí moci, kterou tak můžeme poznávat svěřenými nástroji smyslového vnímání. Všimněme si, že aktuální stupeň vědeckého poznání světa vychází z kultury euroatlantické, která byla zásadním způsobem formována od antiky přes židovství ke křesťanství. Dílčí vědecké objevy samozřejmě náležejí i jiným kulturám, ale komplexnost vědy je spojena s křesťanskou západní kulturou. Moudrost ve víře však začíná tam, kde člověk sám sebe nalézá v řádu stvoření, ve kterém je sice na poměrně vysokém a čelním, nikoliv však nejvyšším místě. Počínat si jako moudrý tak znamená uvědomovat si vlastní limity, počítat s nimi a nepřestávat se stavět pod uzdravující moc Boží. Apoštol Pavel tak začínal své známé kázání Korintským, když říkal: „má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží. Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře – ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.“ Být moudrý znamená přiznat svoji nahotu před Boží tváří a čekat na odění z Božích rukou skrze rány krále, který sám na kříži za nás umíral nahý.

Amen

Kázání o I. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 22. 5. 2016