Kázání 14.8.2016 Přispoř nám víry!

Jr 23, 23-29
Žd 11, 29-12,2
ev. Lk 12, 49-57

Víra hory přenáší, zní v lidovém výrazivu to, co kdysi napsal apoštol Pavel křesťanům do Korintu v 13. kapitole svého prvního listu do jmenovaného města: „kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem…“ Apoštolovi nejde v první řadě o velikost víry a z ní vyplývajících schopností „přenášet hory“, ale všímá si, a to chce sdělit nejenom korintským křesťanům, že bez lásky je bezcenná nejenom víra, ale i samotný život člověka. „Kdybych neměl lásku, tak i kdybych měl víru,“ říká apoštol: „nic nejsem!“ Trefně vyjádřil dávný Kristův svědek Pavel stav, který platí dodnes: lidí překypující víry s minimem lásky má tento svět stále nadbytek. O tom, co je to víra „horypřenášející“ už přemýšlelo nespočet vykladačů Božího slova. Fides miraculosa – nazývali ji církevní otcové, víra zázračná, která dokáže pohnout skálou tak, že se vrhne do moře. „Pochybujete o ní?“ ptali se otcové. „Vždyť sám Ježíš o takové hovořil. Budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. Taková jsou slova našeho Pána.“ Taková jsou slova Kristova, ale taková je i jeho láska, ve které z lásky k člověku jde sám a dobrovolně cestou až na kříž. Nedivme se, že hory se naší vírou nepohnou při takové absenci naší lásky.
Na škole nás učili, že základem správné pastorace je umět naslouchat. Duchovní nemá být ten, který pokaždé pohotově a správně odpoví na každou otázku a své odpovědi na všechny životní otazníky suverénně vytahuje z rukávu jako kouzelník králíky ze svého klobouku, nýbrž ten, který dokáže druhému naslouchat. O jeden takový odposlechnutý životní příběh, který mi byl naservírovaný s donáškou až na faru, se s vámi podělím. Nebudu vám říkat, od koho jsem ho slyšel, ale je to někdo z nás, přičemž o koho se jedná, a kdo jsou, a kde žijí, aktéři toho příběhu není důležité. Muž upoutaný na lůžko v pokročilém stádiu snad roztroušené sklerózy. Zpočátku je jeho onemocnění skryté úplně, vede normální život, ožení se, zplodí potomka, potom jeho nemoc udeří a postupně omezuje všechny jeho tělesné funkce. Nakonec zůstává se svou nemocí sám, protože žena ho opustí a on se ocitá v péči ošetřovatelů a svého stárnoucího otce. Pohyblivým mu částečně zůstal jediný článek prstu a oči. Když i prst umdlévá, zůstává už jenom pohyb očí. I tak je schopen seznámit se nemocný muž s ženou a navázat s ní vztah, ona je totiž stejně postižená, jako on. Spojila je nemoc, potom láska, která se mezi nimi rozvinula a následně je rozdělila víra. Žena, na rozdíl od muže, byla totiž věřící. To, že ona, i v takovém stavu v jakém je, věří, se pro něj stalo překážkou, pro kterou vztah ze své vůle ukončil. Víra nejen přenáší hory, ale také, na rozdíl od lásky, dokáže rozdělit. V samotné Bibli pro to najdeme řadu důkazů. Ježíš říká: „Přináším na zem rozdělení: otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.“ I taková jsou slova našeho Pána. Nestačí jenom naslouchat těm zdánlivě lehce stravitelným o lásce k bližnímu a víře, která dokáže přenášet hory. Musíme naslouchat i těm, které se neposlouchají zrovna nejlépe, a právě tento mezi ně patří. Ježíš si je dobře vědom toho, že víra v něj rozděluje a že toto rozdělení může jít i napříč rodinami, a skutečně se to děje. Nemocný muž z mnou vyslechnutého příběhu je toho potvrzením. Jeho věřící bývalá partnerka také. Byla na tom stejně jako on, přesto svou víru udržela, jeho věřící tatínek, který se o něj stará a podle potřeby mu v jeho nemoci pomáhá, také. Tváří v tvář takovému životnímu údělu nám všechny naše problémy začnou připadat marginální. V naší tělesnosti nám zbývá mnohem, mnohem víc, nežli jen pohyb očí či jednoho článku prstu. Jak je to ale s mírou naší lásky? Nejsme nakonec právě v ní těmi největšími mrzáky my sami, kteří ne že nemohou, ale často vědomě, nehnou pro druhého ani prstem, – a to je máme zpravidla všechny zdravé a plně pohyblivé, okem o něho nezavadí, protože máme na mysli jenom sami sebe, své starosti, své problémy, svůj dis komfort, ve kterém se rozmýšlíme, jestli budeme ležet na pravém nebo na levém boku, nebo jestli si dáme zmrzlinu pistáciovou nebo vanilkovou, mám-li záměrně hovořit v nadsázce srovnávající naše starosti s tím, co trápí muže z našeho příběhu. Náš farní rozhovor pokračoval a dotýkal se i míry vzájemnosti našeho církevního společenství. Jak nám záleží jeden na druhém, co o sobě víme, navštěvujeme se, jak se sdílíme jeden s druhým? Kolik v tom máme rezerv? Protože návštěva přišla na faru nečekaně a v průběhu rozhovoru naopak vstoupila návštěva dopředu ohlášená, musel jsem ke své škodě rozhovor přerušit, ale myšlenky a dojem z něho ve mně přetrval dlouho, až do doby, kdy jsem otevřel Bibli a v ní s překvapením četl Ježíšova slova o rozdělení. Víra rozděluje, láska spojuje, zůstalo ve mně. Ale protože za nejpřiléhavější definici Boha považuji tu biblickou, která říká, že Bůh je láska, pak láska může být tou spojnicí a poutem, překonávajícím každé rozdělení, i taková, která si způsobujeme my sami: horlivostí víry a nedostatkem lásky, nebo naopak, velikou láskou, ve které ale není ani stopa po trpělivé víře. Uvědomil jsem si, že s vírou a láskou je to podobné jako s Marií a Martou. Patří jedna ke druhé, nemají jedna s druhou soupeřit, ale tvořit tým, jedna s druhou. Ježíš své slovo o víře přenášející hory říká v reakci na volání učedníků: „Pane, přidej nám víru, Pane, přispoř nám víry,“ jak překládají Kraličtí. Prosba o přidání víry je prosbou o přidání lásky: „Nedávej nám, Pane, víc víry, dej nám víc lásky a hned bude naše víra větší.“

Amen

Kázání o XX. neděli v mezidobí, XIII. neděle po svatém Duchu, 14. srpna 2016 v Husově sboru ve Vršovicích