Kázání 25.9.2016 – Hodkovas povalečů

Am 6, 1a. 4-7
1Tm 6, 6-19
ev. Lk 16, 19-31

„Nahý jsem na svět přišel, a nahý z něho odejdu“, říká lidové úsloví, jehož předobrazem je pravděpodobně biblický text z pastorálního listu Timoteovi, ve kterém apoštol svému mladšímu žáku ve víře píše: „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést.“ Na první pohled se může zdát, že společným pojítkem všech řečených biblických textů této neděle je téma chudoba versus bohatství. Prorok Amos volá: „Běda těm, kdo lehávají na lůžkách ze slonoviny, povalují se na pohovkách, jídají jehňata ze stáda a telata z chléva.“ Evangelista Lukáš ve svém podobenství přichází s postavou bezejmenného boháče netečného k Lazarově bídě. A konečně apoštol za kořen všeho zla jednoznačně definuje lásku k penězům, protože z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. Zúžit však vykládané biblické texty jenom na dva protiklady: majetek versus chudoba je zjednodušující a nepřesné. Stejně tak zavádějícím je otřepané kazatelské klišé, které životu v chudobě dává plus a znaménko mínus jednoznačně přisuzuje bohatým. Naše uvažování je ve velké míře určováno postoji většinové společnosti. Zvlášť v té naší „postkomunistické“ je bohatství vnímáno negativně, viz „ten si nakrad, ten se obohatil na úkor druhých, ten se má, že má tolik peněz,“ a nemajetnost je málem prezentována jako ctnost. Skutečnost však, jako v řadě jiných případů, může být někde úplně jinde. Myslím, že tím, co všechny tři biblické texty spojuje, nejsou vlastnické vztahy, ale věc osobního angažmá. Prorok na prvním místě nekritizuje slonovinová lehátka, která si jistě nemohl dovolit každý, ale „hodokvas povalečů.“ Trnem v oku mu jsou ti, kteří vlastní pohodlí nadřadili nad schopnost vlastního angažmá ve prospěch toho, co přesahuje obzor jejich osobního zájmu. „Běda těm,“ říká Amos, „kteří pijí víno z obětních misek, maží se nejlepšími oleji, ale nad Josefovou těžkou ranou se netrápí.“ Pro správné rozklíčování skutečného významu prorockého slova bychom museli dál definovat, co má prorok na mysli, když hovoří o „Josefově těžké ráně.“ Pro tentokrát se spokojme jen s konstatováním, že to je něco, co se dotýká národní pospolitosti celého Izraele. Prorok kritizuje, že uprostřed jeho lidu je skupina lidí, kteří jsou vedeni výhradně vlastními zájmy. Přichází mi v té souvislosti na mysl nedávný průzkum, ve kterém byli slovenští muži dotazováni, zda by byli ochotni v případě potřeby bránit svoji vlast se zbraní v ruce. Výsledky průzkumu byly víc než tristní. Jak by takové dotazování dopadlo v českých zemích, raději nemá cenu předjímat. Jedná se o trend, který postupně zachvacuje celý náš civilizační prostor. V aktuální uprchlické krizi si kladu otázku, proč valnou část těch, kteří přicházejí do Evropy, tvoří mladí muži v produktivním věku, když nejvíce postiženými bývají ve válečných konfliktech ženy, děti a staří lidé. Chybou boháče z Ježíšova podobenství nebylo jeho bohatství, ale jeho netečnost. A to nejenom vůči Lazarovi, který lehával u jeho vrat. Abraham v následném posmrtném rozhovoru s boháčem připomíná Mojžíše a Proroky, které dál Bůh svému lidu k jejich nápravě. Když je někde v Novém zákoně řečeno Mojžíš a Proroci, má řečník na mysli soubor posvátných knih židovské víry. Jinak řečeno, má na mysli Bibli. Abraham vlastně říká: „mají přece Bibli, tak ať se podle toho zařídí.“ Boháč je kritizován za to, že se nedal vést ani láskou k lidem, ani láskou k Bohu. Úplně tyto dva rozměry ze svého života vyškrtnul. Bibli neotevřel, a neotevřel ani své srdce pro chudáka Lazara. Primární tedy není v podobenství to, zda měl či neměl bohatství, ale jaký byl jeho celkový životní postoj. Není náhodou, že podobenství o boháči a Lazarovi zakončuje 16. kapitolu Lukášova evangelia, kterou otevírá podobenství o nepoctivém správci, ve kterém schopnost majetkové správy je naopak dávána za příklad prozíravosti.

V pastorálních radách mladému Timoteovi radí zkušený Boží služebník, aby se člověk spokojil s tím co má a nedal se vést ve svém životě láskou k penězům. Majetek pomíjí, co zůstává, je náš vztah s Bohem, který prokazujeme v našich mezilidských vztazích. Bohatý je vystaven pokušení pýchy, ve které sám sebe nahlédne jako toho, který je nejvyšší normou sobě a svému okolí, že je to on, který je hlavním činitelem a původcem svého bohatství. Majetek mu také může odvrátit pohled od potřebných v jeho blízkosti. Proto jsou bohatí napomínáni, aby konali dobro, byli štědří a pamatovali na dobročinnost. Naopak v chudobě může být člověk svazován pocitem křivdy, sžírat se závistí a propadnout pasivitě na úkor činorodosti. V každém stavu pak máme usilovat o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost a mírnost. Nic jsme si na svět nepřinesli, a nic si nemůžeme odnést. V čase, který je nám vymezený však můžeme skrze svou víru budovat pozitivní vztahy k druhým, odpovědně hospodařit se svěřeným majetkem a rozmnožený ho předávat těm, kdo přijdou po nás, být poctivými správci na tom místě, které nám Bůh určil v rodině, v zaměstnání, v soukromém životě. Nestát se podle slov proroka povaleči, ať už na lůžkách ze slonoviny, nebo na lavičkách v parku či u vrat veřejných nebo soukromých budov, kteří jen čekají s nataženou dlaní. Konečnou bilanci za náš život v každém případě vykoná Bůh, ten jediný spravedlivý Soudce.

Amen

Kázání o IXX. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 25. září 2016