Kázání 16.10.2016 Návyk

Gn 32, 23-31
2Tm 3, 14-4,5
ev. Lk 18, 1-8

„Opakování matka moudrosti“. Tak shrnuje známé úsloví dávnou pravdu o tom, že osvojit si nějakou dovednost, poznatek, schopnost či postoj nelze jinak, nežli vytrvalým opakováním. Je to pravidlo uplatnitelné snad ve všech oblastech lidské činnosti. Chceme-li výborně hrát na hudební nástroj, musíme hru na něj cvičit, chceme-li dobře zpívat, musíme školit svůj hlas. Chce-li sportovec ve své kategorii vyhrávat, neobejde se bez vytrvalého a náročného tréninku. Dosáhnout kýženého výsledku se může někdy podařit velice rychle, takřka znenadání, ze dne na den, otázkou je trvanlivost takového výsledku, pokud není podepřen návykem vyplývajícím ze soustavného opakování. Vrcholový sportovec může sáhnout po dopingu, který jeho fyziologické procesy nastartuje bez toho, aby měsíce trávil soustavným trénováním, bývá to však za cenu nejen zdravotního rizika, ale i toho, že takto dosažený výsledek je pro něho dlouhodobě neudržitelný. Vyškrtnout opakovací fázi znamená neupevnit v sobě to, čeho chceme dosáhnout jako hodnoty trvalé. Budeme-li chtít dobře hovořit cizí řečí, musíme v této řeči komunikovat, být s ní v neustálém kontaktu. Důležitost opakování je nejmarkantnější v oblasti lidského intelektu, ten má ostatně na mysli citované úsloví. Nejsnáze si poznatky osvojujeme a intelekt budujeme v mladém věku. To, co nám do dvacátého roku života připadá úžasně jednoduché a snadné se s každým dalším odžitým desetiletím stává náročnějším na pochopení a přijetí. Spisovatel Joseph Conrad řekl, že po dvacátém pátém roce života tuhne intelekt člověka jako sádra. Jistě existují výjimky a jsou jedinci, kteří si i ve stáří dokáží osvojit nové poznatky stejně rychle a efektivně jako v mladém věku, ale není jich mnoho. Co platí pro oblast těla a duše, platí i pro oblast duchovní. Máme-li si osvojit duchovní poznání a z něho vyplývající postoje, neobejdeme se bez toho, že bychom takto získané poznatky neutvrdili soustavným opakováním. Bude-li chybět návyk, bude později chybět i dovednost. Nestačí se jenom něco naučit, abychom si získané podrželi, musíme to opakovat. Často v této souvislosti zmiňuji takzvaný návyk na kostel. Setkávám se s kritikou, která z nízké míry návštěvnosti toho či onoho kostela viní v něm sloužícího kněze. Kdyby tam byl někdo jiný, kdyby byl farář starší, kdyby byl mladší, kdyby uměl lépe zpívat, kdyby lépe kázal, kdyby to či ono měl nebo naopak neměl, jistě by se to muselo odrazit v návštěvnosti jeho svatostánku. Podle mého je to problém přenesení odpovědnosti. Kostel nezaplní jeden farář, ale lidé s vypěstovaným návykem na kostel. Faráře můžeme kontrolovat, zdali plní své povinnosti tak, že se dostavuje k obřadům, zdali se připravuje na svátostné i jiné služby, ale těžko mu klást za vinu, že lidé nechodí do kostela. To není odpovědnost jednoho kněze, ale těch, kteří si nevypěstovali, nebo naopak utvrdili patřičný návyk, který účast ve společenství víry bere za hotovou věc, o které se nepřemýšlí ve smyslu: půjdu do kostela, protože mám čas, mám na to náladu, chuť, protože je hezky a neprší, a když něco z toho bude chybět, tak zůstaneme doma. Někdo dokonce spočítal, že takový automatizovaný návyk na kostel vzniká po nepřetržité řadě třiceti návštěv. Třicetkrát musíte za sebou přijít do kostela, aby vám po jednatřicáté připadalo samozřejmé, že jste přišli do kostela. Pokud jednou vynecháte, kontinuita získávaného návyku se přeruší a vy jste zase na začátku bez toho, že byste si osvojili návyk na kostel. Můžeme nad tím lehkomyslně mávnout rukou, že se jedná o čistě akademický výpočet snad nějak početně zprůměrovaný, ale všimněme si, že ty, které v našich řadách vídáme víceméně pravidelně, jsou přesně ti lidé, kterým nečiní problém chodit do kostela neděli co neděli tři čtvrtě roku, rok, za sebou. Vedle nich se objevují sezónní návštěvníci, čtvrtročáci, jednoročáci, mobilní členstvo do kostelů se dostavující výhradě po vlastní ose: poprvé v kočárku ke křtu, podruhé autem na svatbu a potřetí a naposledy v rakvi k pohřbu. To jsou ti, kteří si nevypěstovali návyk na kostel, neopakovali duchovní násobilku, podle které by si spočítali, že duchovno nevzniká ze dne na den mávnutím kouzelného proutku nebo zázračným osvícením shůry, ani jednorázovou zkušeností, byť mimořádnou, ale ve vytrvalosti a soustavnosti našeho přicházení za Pánem. Čas od času kromě kritiky slyším i slova chvály na svou adresu, zpravidla tehdy a tam, kde hovořím, ač jako kněz, tak mimo vlastní bohoslužebný rámec. Lidé mi potřásají rukou a říkají: „vy jste se nám tak líbil, k vám budeme chodit.“ Já jim poděkuji, příjemně to pohladí mé ego, ale vím své: nebudou chodit, anebo přijdou jednou, dvakrát a tím to skončí, navíc to nadšení z člověka totiž nevystačí. A tak, zpravidla buď mlčím, anebo říkám: „choďte tam, kde jste zvyklí chodit. Kvůli jednomu zážitku nemá cenu měnit církevní příslušnost.“ Anebo: „povíme si to po jednatřicáté, jestli budete chodit.“ Ledy skutečně začínají tát až praxí ověřenou soustavností. Opakování je matka moudrosti a otec hojné kostelní návštěvnosti. Protože málo opakujeme, málo také chodíme s Pánem Bohem. Apoštol v pastorálních radách svému žáku správně připomíná: „od mládí znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení.“ V mládí, v dětství se nejlépe klade základ pro budoucí dospělou zbožnost a praktikovanou víru. Neodbytná vdova a nespravedlivý soudce nás svým příběhem upomínají na to, že i ovoce víry sklízí ten, kdo je stálý ve svých postojích, vytrvalý, mnohým opakováním a návykem utvrzelý křesťan, který znovu a znovu přichází, aby načerpal z bohatství svého Pána.

Kázání o IXXX. neděli po svatém Duchu 16. října 2016
v Husově sboru ve Vršovicích.