Kázání 16.4.2017 – Byl vzkříšen!

Sk 10, 34-43
Ko 3, 1-4
ev. Jn 20, 1-18

Zaujala mě myšlenka z nedávno slyšeného kázání, a od té doby se k ní opakovaně vracím, že důkazem oprávněnosti víry jsou věřící. Proti tomu mi vyvstává v mysli název knížky svého času v církvi velmi populární Víra bez důkazů. Potřebuje víra dokazování, je zapotřebí víře o něco se opřít v důkazní rovině, a pokud ano, co to má být? Když budeme důkladně zkoumat poselství biblických velikonočních textů, tedy textů, které jsou jádrem víry ve Vzkříšeného, zjistíme, že i ony byly utvářeny v oscilaci mezi snahou dokázat na straně jedné a na straně druhé interpretovat prožitek. Podívejme se na ně blíže a použijme ty, které předkládá Ekumenický lekcionář této neděle doplněný ještě o text o zmrtvýchvstání z nejstaršího evangelia Markova. Budeme-li se držet časové posloupnosti vzniku řečených textů, nejstarší je text apoštolský, autentická Pavlova výpověď z listu Koloským: „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ní ukážete ve slávě.“ Ani stopa po nějakém dokazování, že byl Kristus vzkříšen, zdá se na první poslech. Apoštol píše svůj list do situace konkrétní křesťanské obce, oslovuje živé lidi v jejich vyznavačské a společenské situaci. Apoštol nemluví řečí symbolů, na rozdíl od Jana evangelisty, jeho slovo je konkrétním slovem do konkrétní situace: byli jste vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi. Co znamená: „byli jste vzkříšeni s Kristem, zemřeli jste, váš život je skryt s Kristem v Bohu?“ Je to odkaz na křest, iniciační úkon, kterým člověk deklaruje svou víru v Krista. Křest je ponoření se do Krista a to ponoření je ponořením do skutečnosti, že Kristus zemřel. Tady není jakýkoliv prostor pro alternativu zdánlivé Ježíšovy smrti, se kterou tak často přicházejí alternativní výklady novozákonních dějů. Křest nás spojuje s Ježíšovou smrtí a až za ní se otevírá prostor pro vzkříšení. Byli jste pokřtěni, protože věříte v Krista, potom jste s Kristem vzkříšeni a váš život je spolu s ním skrytý v Bohu. Vzkříšení není pro Pavla abstraktní pojem, týká se konkrétních lidí, kteří jsou spojeni s Kristem vírou. Kdyby lidé v plné vážnosti přijímali řečený postoj, rázem by ubylo formálních křtů, které jsou brány v rovině společenské události, ve které je novokřtěnci vyprošován klidný život naplněný Božím požehnáním a láskou. Ve skutečnosti je křest masivní připomínkou naší smrtelnosti, konečnosti, omezenosti. Jak by byli často nepoučení rodiče svých nemluvňátek překvapeni, kdyby z úst kněze slyšeli: „Křtím tě, protože jednou zemřeš, stejně jako zemřel Kristus.“ Důkazní rovinu Pavel postrádá, nepotřebuje ji, protože hovoří k těm, kteří Krista přijali.

Časově druhým textem je slovo ze Skutků apoštolský ze známé Petrovy řeči. Časová prodleva oproti textu Pavlovu činí dvacet až třicet let. Jiní jsou i ti, k nimž se text obrací. Skutky apoštolské jsou primárně misijním textem, mají povzbudit k víře v Krista ty, kteří o něm dosud neslyšeli. V tomto duchu je o Ježíši řečeno, že ho Bůh vzkřísil třetího dne a dal mu zjevit se, nikoliv všemu lidu, ale vybraným svědkům. Petr říká: „nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.“ Důkazní rovina je přenesena na ty, kteří mají se Vzkříšeným společenství stolu. To je myšlenka, se kterou jsem začínal, a která byla obsahem slyšeného kázání, totiž, že důkazem Vzkříšeného jsou ty, kteří v něho věří, přicházejí do církve, zažívají communio, společenství se Vzkříšeným ve večeři Pánově. Petr, potažmo autor skutků apoštolských používá přesvědčovací metodu: „podívejte se na nás, my jsme s Kristem stolovali po jeho zmrtvýchvstání. My jsme zárukou toho, že byl vzkříšen.“

A za dalších možná až třicet let vzniká jako poslední text evangelisty Jana. Misijní rámec je podobný, jako ve Skutcích apoštolských, text má volat k víře ve Vzkříšeného. Společný prožitek apoštolů, o kterém jsme četli ve Skutcích, který je obsažen i v Janově popisu událostí u prázdného hrobu, je překvapivě subjektivizován do zkušenosti jedné z žen, která odchází od Ježíšova prázdného hrobu. Na cestě od něj se potkává s živým Ježíšem. Tady Jan navazuje na otevřený konec nejstaršího z evangelistů Marka, podle kterého se ženy bály, utíkaly od hrobu a nikomu nic neřekly. Jedna z nich, popisuje Jan, však potkala Vzkříšeného. Nebylo to setkání, které by měla ve své režii: dal se jí poznat. Nikoliv objektivní prožitek, ale subjektivní, vnitřní zkušenost, ve které byla ujištěna o tom, že Ježíš žije. Co si z toho máme vybrat, jak se v tom všem orientovat? Víra je bez důkazů ve smyslu objektivních a verifikovatelných příčin, které by nás i kohokoliv pokaždé zaručeně přivedly ke stejnému cíli. Víra je plodem jedinečného setkání mezi člověkem a Bohem. Abychom uvěřili, musíme se setkat. Víře předchází potkání se. Víra se nerodí v osamělosti, nerodí se ani ve strachu a beznaději, naopak, je odvážným vykročením do naprosté nezajištěnosti, jak o tom hovořila před nedávnem moje žena: skokem do propasti, přičemž jednou z takových hlubin je i samotná smrt. Hledejme ve svém životě takové okamžiky, ve kterých my budeme těmi dotčenými Bohem, nikoliv dotýkajícími se. Vzkříšený Ježíš zakazuje Marii, aby se ho dotkla, protože ještě nevystoupil k Otci. Její život je spolu s Kristem ukryt v Bohu. Věřím, že i náš.

Kázání na Hod Boží velikonoční v Husově sboru ve Vršovicích 16. dubna 2017