Kázání 24.6.2018 – Přijímat nadarmo

Jb 38, 1-11
2K 6, 1-13
ev. Mk 4, 35-41

Přijímat Boží milost naprázdno – těmito slovu otevírá apoštol Pavel svoji úvahu adresovanou křesťanům do Korintu na téma příhodnosti času Božího navštívení a z něj vyplývajících životních postojů. Jde to, přijímat Boží milost naprázdno? Určitě jde, jinak by o tom apoštol nepsal. Přicházejí mi na mysl slova jednoho ze současných českých kazatelů, ve kterých se zamýšlí nad tím, zdali křesťanství, podávané v nepatrných, odměřených dávkách, například formou křtu malých dětí, kterému nepředchází náležitá pastorační péče, a to ani následná, o ty, kteří křest pro své děti žádají, ale přitom s církví udržují nanejvýš formální vztah, nepůsobí podobně jako obranné očkovací sérum proti křesťanství. Podobný účinek, zamýšlí se dál kazatel, může mít i formální církevní příslušnost jako taková – ať už je dána křtem v útlém věku, pozdějším biřmováním nebo konfirmací či sňatkem nebo účelovou konverzí. Jako působí očkovací látka, která je vlastně v malém množství koncentrovaná přítomnost toho, proti čemu se chráníme, načež si tělo na základě toho vytvoří obranné mechanismy, podobnou účinnost může mít i povrchní kontakt s křesťanstvím, ať už formou dětského křtu, případně občasných návštěv kostela: jednou za rok na Půlnoční, když je pohřeb v rodině, když se narodí miminko a církevní příslušnost velí, že je třeba dát ho pokřtít, protože by si to babička či dědeček přáli. Takto v malé dávce křesťanstvím infikovaný člověk čas od času vyjádří svou sounáležitost s církví: já také patřím do té vaší církve: dnes už to tak část neslyším, jako ještě před dvaceti lety, když jsem ve službě začínal. Toto okřídlené úsloví je stále více nahrazováno odkazem nikoliv na sebe samotného, ale více k rodové tradici: dědeček také patřil k vám, rodiče byli u vás. Rozlišovací kritérium je na první poslech zjevné: je dáno užitým vztažným zájmenem. Pokud člověk hovoří o „vaší“, nikoliv o „naší“ církvi, je zřejmé, že není „náš“. Možná byli kdysi „našimi“ jeho předci, on už je ale dávno „svůj“. Formální příslušnost k církvi sice stále zaměstnává církevní agendu, je předmětem jejího výkaznictví o počtu členů, o skutečné víře však vůbec nic nevypovídá. Církev si tím možná kolem sebe vytváří jakýsi předvoj či zástup sympatizantů, otázkou zůstává, do jaké míry je taková skupina oslovitelná křesťanským poselstvím v jeho naléhavosti. Zdali nejsou lačnějšími příjemci její zvěsti ti, kteří žádný předchozí kontakt s církví neučinili a neprošli žádnou podobou církevního formalismu. Apoštol Pavel oslovuje křesťany v Korintu a nebojí se je napomenout a varovat, aby milost Boží nepřijímali naprázdno. Církev se často staví do pozice obránce zjevených pravd, ale pak s těmito pravdami marnotratně nakládá, jako s příslovečným hrachem házeným na stěnu, anebo perlami pod nohy sviní, mám-li použít tento expresivní biblický obraz. Kristovské víře má být vlastní rozměr naléhavosti, nikoliv sobě středné spokojenosti, kterou blaží stávající situace, ve které nenalézá žádný rozpor mezi tím, co je a co by mohlo být. Pavel, když oslovuje korintské, říká: „nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ Tady a teď nastává v okamžiku oslovení, kontaktu. Co chvíli sám sebe přistihuji, jak se snažím v poselství o Kristu být vůči druhým opatrným, abych druhého neurazil, neodradil, nepohoršil, abych se ho – nedej Bože, nedotknul. Přitom právě dotknutí se bývá nejčastěji ta pravá emoce, která dokáže člověka vyburcovat z jeho poklidu. Namísto toho balím to nejúžasnější poselství o záchraně člověka do rádoby zbožných frází a floskulí, které sice nepohorší, ale také neprobudí, nezvednou ze židle. Tak na sobě nechávám naplňovat slova Hospodinova bláhovému trpiteli Jóbovi, kterému Bůh ze smrště odpovídá řečnickou otázkou: „Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy?“ Často naše neuvážená slova převažují nad účinným svědectvím víry, která má být patrná především v integritě života Božích služebníků. Však také apoštol následně podává výčet toho, v čem má křesťan příležitost k zprubování své víry: patří sem hodnoty jako vytrvalost, soužení, tíseň, úzkost – dokonce i pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění. Všude tam se má správný Boží služebník, nikoliv jen elitní placená vrstva církevních profesionálů, ale řadový křesťan prokazovat bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, láskou, kterou nepředstírá, Duchem svatým, slovem pravdy a mocí Boží. To všechno jsou hodnoty, které nenabereme na jedno polití vodou na temeno hlavy, ani při občasné návštěvě kostela, když máme čas, náladu, kdy se nám to zrovna hodí, a nemáme žádnou jinou povinnost – tak se stavíme v kostele, v té vaší církvi. Víra jako síla života, jeho základní orientační ukazatel a směrovka na cestě ke svobodě, je procesem, do kterého člověk vstupuje ze svobodné vůle na základě křtu, poté co SÁM uvěřil. Tehdy, když sám na sobě pocítil naléhavost toho, jaký je, versus toho, jaký by mohl být, kdyby na sobě uplatňoval všechny hodnoty, pro které nás Bůh stvořil. Víra je zároveň účinným tišícím prostředkem použitelným v každé životní bouři. Nikoliv tlumícím opiátem, jak ji nazírali kritikové náboženství, ale prostředkem, který má možnost každou bouři a její účinky eliminovat. I to je poselství, které můžeme rozklíčovat ve známém příběhu o Ježíšově utišení bouře. Povznesme se nad povrchní nazírání tohoto textu jako zázračného vyprávění o mimořýádných skutcích, kterých byl Ježíš schopen. Je to především sdělení o smyslu a účinnosti víry. Ježíš vystrašeným učedníkům říká: „Proč se bojíte, copak nemáte víru?“ Strach jde ruku v ruce s nevírou, tím víc se člověk bojí, čím méně věří. Řiďme se proto apoštolskou radou a udělejme Kristu více místa ve svém srdci!

Amen

Kázání o V. neděli po svatém Duchu 24. 6. 2018 v Husově sboru ve Vršovicích