Kázání 1.7.2018 – Daleko do kostela, blízko do nebe

Pl 3, 24-33
2K 8, 7-15
ev. Mk 5, 21-43

„Daleko do kostela – blízko do nebe“, slýchával jsem před lety toto úsloví, když jsem začínal duchovenskou službu v kraji Zapadlých vlastenců. Tehdy nejstarší generace vzpomínala, jak ve svém dětství a mládí bylo obtížné neděli co neděli docházet do kostela, zvláště v zimě, když cesty byly zapadané sněhem a muselo se z okolních vesnic a usedlostí chodit do farního kostela i několik kilometrů. Podle této náboženské aritmetiky by pro mne muselo být nebe téměř nedosažitelné, neboť v kostele bydlím, a kdybych chtěl, mohl bych k oltáři přijít v bačkorách, a kupříkladu Mirek Svoboda z našeho sboru by na tom byl výrazně lépe, neboť ten – když je v Praze, má to k nám do kostela z Hostivaře osm kilometrů, které i ve svém věku neděli co neděli chodí pěšky, a když je na chalupě, dokonce se jeho nedělní cesta na bohoslužbu do Rakovníku prodlužuje na celých jedenáct kilometrů. Bůh zcela jistě nehledí na počty ujitých kilometrů nebo zdolaných tramvajových zastávek, ale něco na tom dávném úsloví určitě je. Vyjadřuje lidovou moudrostí pochopenou skutečnost, že nejenom samotná návštěva kostela je duchovním aktem, ale už cesta na bohoslužbu je součástí tohoto aktu, a také, že obojí, jak ta cesta, tak i ten kostel mají svou cenu, kterou platíme tím, že se pohneme z místa. Že nám stojí za to se v neděli ráno zvednout a přijít do společenství církve. Že jsme my, kteří tu jsme, vyhráli boje na rozličných frontách – každý na té své. Někdo má to privilegium, že mu stačí bojovat s vlastní ochotou či neochotou, leností, chutí si v neděli déle pospat, jiní ale musí svádět mnohem těžší boje – někdo s nemocí, která ho omezuje tak, že zkrátka není schopen se do kostela dostat – v té souvislosti si často vzpomenu na svědectví sestry Hanky ze sousedního evangelického sboru, která nám jen pár týdnů před svojí smrtí, v konečném stádiu těžké nemoci sdělovala, jak je pro ni návštěva nedělních bohoslužeb důležitá, doslova nám tehdy řekla, že i kdyby se do toho kostela měla připlazit, tak, že to udělá – tolik to pro ni bylo důležité. Pod dojmem takového svědectví najednou dostává úsloví „daleko do kostela – blízko do nebe“ zcela jiný rozměr. Někdo si své boje svádí na složitých frontách rodinných či partnerských vztahů, kdy jeho nejbližší okolí není návštěvám kostela příliš nakloněno, další je pracovně vytížen do té míry, že ani hodinu týdně nevyšetří. Položme sami sobě otázku, jak a proč jsme se tu právě my dnes vzali. Proč jsme přišli právě dnes a právě sem? Jaká byla naše cesta do kostela, jaké jsme pro tuto návštěvu svedli boje my sami? A cestou do kostela nemusíme mít na mysli jenom početní vzdálenost, kterou jsme museli urazit, abychom došli až sem. Jak jsem se tu ocitl právě já? Čemu, a možná i komu za to vděčím? Důvodů, proč člověk v neděli nemůže přijít do kostela, jsem za dobu své duchovenské praxe slyšel už tisíce, kdybych je beletrizoval, vydalo by to na román o mnoha svazcích. Některé jsou vyloženě humorné, jiné fádní, další s nádechem tragédie a tak dál, a tak dál. Moc rád bych si ale poslechnul to opačné – ne proč tu někdo není, ale proč tu je. A když se vám o tom nechce mluvit, tak to neříkejte, ale zodpovězte si to sami sobě. S postupujícími roky služby duchovního stále víc sdílím přesvědčení o tom, jak je ve věci chození do kostela důležitý návyk. Vy, kteří chodíte pravidelně, jste to ode mne asi už slyšeli, že často hovořím o návyku na kostel. Ten když není, neznamená to, že je všechno ztraceno, ale nenavyklý člověk je v mnohem těžší pozici, je mnohem více zranitelným v okamžiku, kdy si cestu do kostela musí vybojovávat. A ještě jeden důležitý aspekt mi v této souvislosti přichází na mysl: a sice vědomí, které je podle mě součástí vyššího stupně duchovního poznání – do kostela člověk nepřichází jenom kvůli sobě. Kdybychom analyzovali důvody našeho přijití, jistě by mezi nimi byly takové: přišel jsem, abych slyšel Boží slovo, abych se pomodlil, protože je neděle a jsem zvyklý být v neděli v kostele, ale patří sem i důvod: abych s ostatními pro ostatní tvořil tělo Pána Ježíše Krista. V katechismu vyznáváme, dokonce o tom i zpíváme písničku, že všichni jsme jedno tělo, že každý, kdo věří je součástí Kristova tajemného těla v tomto světě. Toto však bráno do důsledku znamená, že nepřijít do společenství církve je pokaždé ztráta a ochuzení celistvosti církve – předně pro ty, kteří přišli. Že do kostela člověk nejde jenom sám pro sebe, pro svůj duchovní zisk, ale že tam jde i pro druhé, kteří s jeho nepřítomností budou o část církve ochuzeni. Často člověk přichází do kostela s očekáváním: co uslyší, koho uvidí, co prožije. Svou návštěvu kostela ale můžeme pochopit nejen v rovině očekávání, ale i čekání. Obojí má svůj smysl, a možná že čekání dokonce převažuje nad očekáváním. Nejednou je člověk v očekávání zklamaný – těšil jsem se na kázání, a ono bylo průměrné, těšil jsem se na známé a oblíbené písně, a zrovna žádné nebyly, očekávání často způsobují člověku rozpor mezi tím, co je očekáváno a tím, co přichází nebo nepřichází. Čekání je jiné. Postoj věřícího člověka vyjadřují přečtená biblická slova z Pláče Jeremjášova „Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.“ Zapamatujme si dobře ta slova a přepněme se z modu očekávání do modu trpělivého čekání na Hospodina. To je smyslem bohoslužby a naší účasti na ní: čekat na Boha. „Chodím do kostela a čekám na Boha,“ to by mohla být jedna z odpovědí na položenou otázku, proč jsem tady. A slyším i protistranu, která říká: „A už ses dočkal?“ „Ne, čekám příliš krátce, musím přijít častěji…“ Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně. Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí.

Amen

Kázání o VI. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 1. 7. 2018