Kázání 21.10.2018 – Služebníkem všech

Iz 53, 4-12
Žd 5, 1-10
ev. Mk 10, 35-45

Źádosti synů Zebedových rozumím tak, že chtěli získat výhody ze své známosti s Pánem. Byli nablízku Mesiáši, chodili s ním, byli jeho žáky, jistě ho věrně následovali, poslouchali, a proto je mi ta jejich žádost pochopitelná. O Ježíši byli upřímně přesvědčeni, že je mimořádným člověkem, jistě byli svědky řady podivuhodných událostí, ve kterých jejich učitel sehrál hlavní roli – uzdravování nemocných, kázání plna moci, skutky, nad kterými rozum zůstával stát. To všechno je jistě muselo utvrzovat v přesvědčení o jeho výjimečnosti. Žádají proto i něco pro sebe, něco, co se nebude týkat druhých, ale jenom jich. A nežádají zrovna málo, chtějí ve slávě mít místo jeden po jeho levici, druhý po jeho pravici. Co mají na mysli řečenou slávou? Jistě slavný příchod Mesiáše, až přijde rozsoudit zemi a národy, zjeví se ve slávě a v moci. Taková byla a zůstává víra Izraele v příchod Božího pomazaného. Neměli jistě na mysli žádný inkognito příchod, v utajení tak, že to téměř nikdo nepozná. V jejich představách nejspíš burácel hlas polnice, trhala se nebesa a v čele triumfálního průvodu samotný Ježíš, oni pak: jeden z leva a druhý zprava. „Pane, až to všechno začne, ať jsme u tebe co nejblíže, jeden nalevo, druhý napravo. Můžeš to pro nás zařídit?“ Tak se ptají učedníci, může se nám jejich žádost zdát pošetilá, mně však přijde bytostně lidská. Být nablízku tomu, se kterým nás pojí velká očekávání, často znamená touhu mít z toho všeho svůj prospěch. Prorok Jonáš, poté, co po všech svých peripetiích vyřídil v Ninive vzkaz od Hospodina, se choval velice podobně. Chtěl sledovat zkázu města v přímém přenosu na protilehlém kopci: „Jen do toho, Hospodine,“ nejspíš si pomyslel. „Ať jsem i já u toho, až budeš dštít oheň a síru, hlavně ať já jsem v bezpečí u tebe.“ Zdá se nám, že se jedná jenom o zvláštní umanutost budoucích svatých? Kdepak. To, jak se chovají sourozenci Zebedeovi, tak, jak je v Bibli zachycen prorok Jonáš, to není výpověď o výstřednostech světců, je to výpověď o nás samotných. Udělejme střih, místo Zebedeovců dosaďme sami sebe, protože i my jako křesťané o sobě tvrdíme, že chodíme s Ježíšem, že ho známe, že jsme mu nablízku. Přemýšlíme o jeho slovech, potkáváme se s ním v modlitbách, v chrámu, při bohoslužbě. Všude tam chodíme za Ježíšem, tvoříme s ním comunio. To by v tom byl opravdu čert, abychom z toho neměli něco pro sebe! A právě ten čert se tam snadno dostane, když začneme místo o druhých uvažovat jen sami o sobě: jaký já mám prospěch, že chodím s Ježíšem, co mě dává víra, v čem mi pomáhá – já, já a samé já, namísto stále přítomného ty. Ježíš se na bratry Zebedeovy nehněvá. Vysvětluje jim, že jejich žádosti nemůže vyhovět. Kdo se hněvají, jsou jejich kolegové z učednického kruhu. Nejspíš se zlobí, že je ti dva předběhli. Ježíš trpělivě vysvětluje to, na čem stojí jeho nové radostné poselství, co je to evangelium: „Kdo chce být první, buď otrokem všech.“ Mějte na mysli ty druhé, ne sami sebe, říká Ježíš. Život je služba, vydání se, odevzdání se, nikoliv ve svůj prospěch, ale ve prospěch druhých. Jakmile začneme sledovat jenom svůj prospěch, svůj vlastní cíl, míjíme se s cestami, na které nás staví Bůh. Prorok Jonáš je toho exemplárním příkladem. Dokud sledoval svůj cíl, míjel se s tím, co mu určil Bůh. Nejprve to byla jeho neochota a pohodlnost, ze které nechtěl být vyrušován. Proč do Ninive, co to Bůh po mě chce? Taršíš se jeví Jonášovi jako východisko. Jinými slovy, raději zmizet na konec světa, než poslechnout, co po mě chce Bůh. Jonáš jde svými cestami a neuvědomuje si, že hraje o svůj život. Bouři zaspí dole v lodi, zatímco nahoře zápasí námořníci o holý život. Až v útrobách veliké ryby, která ho pohltí, je nucen se zastavit a podrobit retrospektivě svůj život. Teprve po této introspekci, která ho promění, i když ještě zdaleka ne zcela, vsadí na Boží kartu a jde tam, kam ho volá Bůh – do služby druhým. Ale ani pak ještě není proměněn úplně. Dál v něm zůstává mnoho z dřívějšího způsobu života a najde si to cestu na povrch ve chvíli, kdy si už myslí, že má splněno a teď už bude jenom sledovat, jak se činí Bůh. Nemusíme být proroky ani apoštoly, abychom měli podobnou zkušenost. Je jí duchovní pýcha a povýšenost, často nevyslovená, v hloubi duše ale vytrvale živená: „Já jsem křesťan, a kdo je víc?“ Bože, přidej mi, dej mi místo vedle sebe, nejlépe po pravici, ale i to nalevo je jistě dobré. Jenom být u tebe, ve tvém stínu. Bůh ale nevolá do stínu svých křídel, ale do služby, ve které druhé máme přijímat za přednější než sebe. Slyšel jsem v tomto týdnu zajímavé slovo o tom, že v životě bychom se neměli vyhýbat výzvám, ve kterých si limitně budeme stanovovat náročné, mnohdy i namáhavé cíle. Že bychom v životě měli jet pokud možno na plný plyn, ne bezhlavě, neuváženě a bez rozmyslu, ale určitě na maximum možného výkonu. Maxima stejně nikdy nedosáhneme, ale měli bychom se učit postupně víc a víc si přidávat, co nám síly stačí. Víra by nás k tomu měla pozitivně navést. Nemyslet si, že víru máme proto, abychom měli klid v duši a pohodlný a klidný život, ve kterém si budeme přepočítávat veškerá požehnání od Hospodina. Pěstovat si pocit záslužnictví. Víra v nás má být jako oheň stravující, který nám ukazuje, že ten skutečný horizont je vždycky dál, než si myslíme. Jakub a Jan Zebedeovi chtěli sklízet dřív, než zaseli. Budoucí žni předchází náročná práce na poli, a tou je služba ne ve svůj prospěch, ale pro druhé. Kdykoliv jen ve skrytu duše pomyslíme, že už máme odpracováno na Pánově vinici, vězme, že právě v tu chvíli je před námi ještě moře práce. Bůh nechce, abychom se upracovali, nekážu jako workholik záchranu z práce. Je to Bůh, který zmocňuje do služby a dává k ní i schopnost, každému jinak podle míry obdarování. Bůh dává i odpočinek. Přiblížit se Bohu znamená přiblížit se službou ke druhému, vždyť jsme to slyšeli spolu s bratry Zebedeovými přímo od Pána: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem…“

Kázání 21. 10. 2018 v Husově sboru ve Vršovicích o XIX. neděli v mezidobí