Kázání III. neděle adventní – Matanoia

Sf 3, 14-20
Fp 4, 4-7
ev. Lk 3, 7-18

Lidi, přicházející ke křtu, si zpravidla církev hýčká. Věnuje jim zvláštní péči formou tzv. katecheze – přípravy na křest, která probíhá individuálně, v případě, že je katechumenů – žadatelů o křest, více, děje se tak formou přípravných kurzů. Údaje o nově pokřtěných jsou nejsledovanější kolonkou farních matrik, cenným materiálem, kterým se poměřuje živost konkrétního křesťanského společenství. Jan Křtitel na své katechumeny žádné zvláštní ohledy nebral. Určitě si nevedl statistiku k němu přicházejících žadatelů o křest, bylo jich nespočet, v evangeliích se hovoří o zástupech, které za ním vycházely, aby se od něho daly pokřtít. Janův přístup k nim byl svérázný. První, s čím se zástupy setkaly, když za ním dorazily, byla velmi ostrá kritika. Příchozí se nebál nazvat plemenem zmijí. Nevím, kdo ze současných žadatelů o křest, by takové přivítání unesl, a dál zůstal nezviklán ve svém rozhodnutí nechat se pokřtít. Slyšel jsem o jednom ze svých kolegů v duchovenské službě, který žadatele o tento církevní úkon odbyl přes okno s tím, že nekřtí, ať se obrátí na někoho jiného. V církvi je zpravidla takový přístup považován za extrémní, otázkou zůstává, zdali není víc v intencích toho, jak oslovoval příchozí Jan Křtitel, nežli někdy až bezbřehá ochota vycházet vstříc těm, kteří o křest projevili zájem. Jan službu křtu neodmítal, ale než k ní přistoupil, musely si zástupy vyslechnout tvrdá odsuzující slova. Vzpomínám na svou vlastní rozechvělost, když ve mně kdysi dozrálo rozhodnutí nechat se pokřtít, s jakou bázní jsem přicházel ke kostelu, ve kterém jsem tuto službu očekával v naivní představě, jak to všechno půjde rychle, možná ještě ten samý den. Kdybych se tehdy na úvod setkal s nějakou příliš odsuzující kritikou, netuším, co by to ve mně vyvolalo. Možná ale není tak úplně od věci, nechat své rozhodnutí hned zkraje zprubovat něčím, co nás vyvede z našeho vlastního přesvědčení o chodu věcí. Traduje se, že moudrý rabín nechává několikrát po sobě žadatele o konverzi k židovství stát za zavřenými dveřmi, a až tito v opětovném přijití prokáží, že ani opakované odmítnutí je od jejich rozhodnutí neodradilo, teprve potom s nimi zahájí vážný rozhovor o jejich úmyslu. Takto striktní nejsem, do radikality Jana Křtitele, ve které bych spílal přicházejícím a přirovnával je k hadímu plemeni, mám také poměrně daleko. U žadatelů o křest malých dětí podmiňuji tuto svátost ochotou k náležité přípravě rodičů, pokud mi o nich není známo, že jsou aktivními a vyznávajícími členy konkrétního křesťanského společenství. Už to zpravidla vede k prvotnímu tříbení jejich ochoty obětovat něco ze svého času i pohodlí. Opakovaně se mi stalo, že lidé takto žádající o křest pro svoje dítko, odcházeli zklamáni poté, když se z mých úst dověděli, že to určitě nebude příští neděli, na kterou už měli sezvánu rodinou pospolitost. Kdybych je k tomu ještě častoval příměry ze zvířecí říše, nejspíš by se mi dostalo pokárání nejen od nich, ale i od nadřízených církevních složek. Jan Křtitel si ale z ničeho podobného těžkou hlavu nedělal. Příchozím vynadal za jejich pokrytectví, ve kterém křest chápali jako čistě účelovou záležitost. „Necháme se pokřtít,“ mysleli si, „unikneme tím před nadcházejícím hněvem.“ Podobně účelově posazeno to má celá řada lidí i dnes: „Nechám pokřtít svoji holčičku, aby měla život jako princezna,“ řekla mi kdysi jedna maminka. Musel jsem jí tehdy vyvádět z dvojího omylu. Nejprve toho o princeznách a panovnických rodech obecně. Mnoho lidí touží mít se královsky, ale probudit se jako následník trůnu Ferdinand d’Este s chotí Žofií před odjezdem do Sarajeva by nejspíš nechtěli, podobně jako by asi málokdo dobrovolně přijal Dianin princeznovský úděl stát se matkou následníka trůnu a zemřít jako opakovaně zklamaná a rozvedená žena v 37 letech. A druhým neméně častým omylem je očekávat od křtu, že nám v podobě jakéhosi magického úkonu nakloní nebesa k permanentnímu požehnání bez vlastního přičinění a angažmá. Jan Křtitel se na toto téma vyjadřuje poměrně jasně: na prvním místě nejde o samotný úkon polití vodou, ale o celkovou proměnu člověka, matanoia – obrácení, změnu smýšlení, nový pohled na věc. To přináší víra v Krista, která mění úhel pohledu na sebe samotného, druhé lidi i svět kolem nás. Židé v době Jana Křtitele přicházeli za ním a řada z nich se zaštiťovala svým původem, tradicí, sounáležitostí se společenstvím Božího lidu: my jsme Izrael, kdo je víc? Nás otec je Abraham! Jak je to podobné tomu, co slýchávám já: „Já jsem přeci také v té vaší církvi, dědeček byl u vás!“ Víra jako tradice je jistě dobrá věc, ale dokud nepovede k osobnímu interesu, neponese žádné ovoce. A právě o ovoci z víry hovořil Jan Křtitel, když vyučoval svou drsnou kritikou zástupy. Dával praktické rady, jak změnit svůj postoj, svoje smýšlení. Víra, aby byla živá, musí být vidět. Musí člověka k něčemu pohnout. Živá ještě není ve svých náboženských projevech – v nich je osobní a niternou věcí, co se děje za zdmi kostelů a synagog je vnitřní, uzavřená záležitost, ale životnost našich postojů z víry se začíná uplatňovat od chvíle, kdy překračujeme prahy našich kostelů a modliteben směrem ven. Tam se teprve ukáže, do jaké míry se dokážeme dělit s ostatními, spokojit se s tím, co člověk má, neutlačovat druhé, být známý svou mírností, ochotou pomoci, radovat se s radujícími a plakat s plačícími. Překonávat druhé míle na cestě za tím, komu jsme nablízku. Víra, to je apel směrem k nám, volání po probuzení ze spánku, do kterého nás uklimbává naše vlastí samospravedlnost, pohodlnost, neochota se změnit a pohnout se k dobrým věcem. Nechme se tedy znovu a znovu z Božího slova oslovovat: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem,“ ale také: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“

Amen

Kázání o III. neděli adventní v Husově sboru v Dejvicích
16. prosince 2018