Kázání 28.4.2019 – Ježíš vprostřed nás!

Sk 5, 27-32
Zj 1, 4-8
ev. Jn 20, 19-31

Setkávání Vzkříšeného s učedníky je dobou, ve které se rodí církev. Před týdnem jsem hovořil o v těchto setkáních přítomném pohybu od jednotlivého ke kolektivnímu. Jednotlivec, kterému se stane víra, je postižen vírou, je ze svého individualismu směřován do společenství. Je to jakýsi univerzální pohyb ve víře, o kterém jsem se přesvědčil i já sám v mé vlastní duchovní zkušenosti. Zůstat sám ve víře je nonsens. Podle novozákonních svědectví se tak děje i Petrovi, ženám spěchajícím ke hrobu, Dvanácti a také Tomášovi, který tak trochu neprávem získal přízvisko nevěřící, přitom právě on byl prvním z těch, který si nejenom uvědomil, ale i vyznal, že v Ježíši Kristu se setkal s Bohem. Učedníci jsou v neděli večer shromážděni za zavřenými dveřmi. Dva z učedníků Petr a Jan mají za sebou již zkušenost prázdného hrobu, o kterém jim pověděla Marie z Magdaly. I její svědectví, že viděla Vzkříšeného, už slyšeli, ale víru ve Vzkříšeného ještě nemají, snad s výjimkou Jana, o kterém je řečeno, že uvěřil, už když spatřil prázdný hrob. Nyní tedy přichází Ježíš a staví se doprostřed nich. Nešramotí klíči, nebere za kliku, neklepe, přichází, i když jsou dveře zavřené. Přichází tak, jak chce on. V tom setkání je On svrchovaným Pánem, nikoliv ustrašení učedníci. Ti se bojí víc Židů, než aby vyhlíželi a těšili se na příchod Pána. Co to muselo být za mocnou duchovní zkušenost, ptáme se. Jsme zvyklí spíš slýchávat svědectví o tom, jak člověk duchovně hledá, otevírá se různým duchovním vlivům, tluče, aby mu bylo otevřeno, ale zde se Vzkříšený dává poznat okolnostem navzdory. I taková však mohou být obrácení lidí, kteří se ze svých sil příliš nepřičinili, a přesto se jim dal Pán poznat, prošel zavřenými dveřmi a nečekal na jejich otevření zevnitř, zkrátka vstoupil, protože chtěl. To je přesně tento případ. Pán přichází a staví se doprostřed nich. Pokoj vám jsou první slova, která od něho slyší. „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás,“ slyší od něho zcela konkrétní povolání na cestu k druhým lidem. Vírou, kterou obdrželi zcela zadarmo, nebyli zasaženi pro svůj individuální duchovní růst, ale proto, aby sloužili druhým, aby našli cestu od jednotlivého ke společnému. Evangelista Jan uvádí zvláštní věc: Ježíš učedníkům vdechne Ducha svatého. Vzkříšený Kristus dýchá Duchem svatým. Duch svatý je jeho dýchání. V jedné události, na malém prostoru za zavřenými dveřmi, v několika biblických verších událost popisujících je představena celá Boží Trojice. Ježíš, který přichází a staví se doprostřed nich, představuje lidský aspekt. Je ve společenství lidí, má na sobě podobu člověka, jeho člověčenství je však v době po Vzkříšení cele produchovnělé: dýchá Duchem svatým. Zvěstuje pokoj od Otce. Tak je představen a zároveň i přítomen Bůh Stvořitel, Pantokrator – Vševládný, moudrý a spravedlivý Otec. Kristus, Boží syn, přichází, aby pověděl o Otci a přinesl jeho pokoj. To je důvod, pro který Ježíš dýchá: každým svým dechem svědčí o Boží lásce, o pokoji, o tom, že Otec je na straně svých dětí. To je smysl andělského zavolání u Betléma, které doprovází narození Syna a nyní se opět zpřítomňuje v jeho navštívení překvapených učedníků: „Sláva na výsostech Bohu,“ volali andělé:  „a na zemi pokoj lidem. Bůh v nich má zalíbení.“ Vánoční příběh se naplňuje velikonočními událostmi. Sláva náleží Bohu, který je vyvýšený, pokoj náleží lidem, na jejichž straně je Bůh. Do všech nepokojů, starostí, strachů, úzkostí a zmatků přichází Bůh ve svém Synu Ježíši. V tom Ježíši, který dýchá Duchem. Tak je představena i třetí osoba Boží Trojice: Duch svatý. V Ježíši přichází Otec i Duch. „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Kvůli těm slovům bylo už mnoho mrzutostí. Musíme jim ale rozumět v těsném sepjetí s přítomností Ducha svatého. Nejedná se o pravomoc odpouštět, rozvazovat svázání hříchem, jako výhradního práva církve ve smyslu, co církev odpustí, to bude odpuštěno, co neodpustí, odpuštěno nebude. Moc odpouštět nepřechází na církev, ani na ty, kteří jednají jejím jménem. Naopak, církev samotná i ti, kteří ji tvoří, jsou na prvním místě příjemci a žadateli o odpuštění, ne těmi, kdo odpuštěním výhradně disponují a vládnou. To zůstává i nadále výsadním Božím právem, nositelem odpuštění je Duch svatý. Slovům o neodpuštění nelze rozumět ve smyslu zatvrzení se vůči odpuštění či jeho odepření, ale tak, že úkolem křesťanů je zvěstovat poselství o odpuštění, znovu a znovu, dál a dál, dalším a dalším, kteří o tom ještě neslyšeli a žijí tak ve vězení neodpuštění. Neodpuštění je pokaždé znamení toho, že jsme ještě Duchem svatým nebyli přemoženi.

Tomáš, řečený Didymos, nebyl s učedníky, když Ježíš přišel. Ti mu oznamují: „Viděli jsme Pána,“ a jeho odpovědí je: „dokud neuvidím, neuvěřím…“ Tak nezaslouženě přišel Tomáš k nelichotivému přízvisku „nevěřící“, přitom se ale vůbec v ničem neliší od ostatních, kteří také, dokud neviděli, nevěřili. Když říká Tomáš: „dokud neuvidím, neuvěřím,“ sděluje vlastně svou touhu, prožít to samé, o čem slyšel od ostatních. Tomáš je tak prototypem člověka, který čeká na obrácení. Jeho čekání ale není trpné, pasivní, on totiž čeká tak, že je s ostatními, je s těmi, kteří už viděli a přesvědčili se, je mezi těmi, mezi které Pán přišel a stál uprostřed nich. Proto je i příště Tomáš s nimi, když Pán zase přichází a staví se doprostřed. Ti poučení z minula už vědí, o co jde, ale přece ještě nevědí dost. Musí to za ně říct zprvu nevěřící a teď už věřící Tomáš: „Můj Pán a můj Bůh!“ V Ježíši Kristu potkává svého Boha, který je jeho Pánem. Najednou i nově příchozí, nově obrácený, poučuje moudré a starší ve víře. Ježíšovo „nepochybuj a věř“ je pozváním ke svobodě, kterou nám ukázal Kristus ve svém Zmrtvýchvstání. Aleluja.

Kázání o I. neděli po velikonocích 27. dubna 2019 v Husově sboru ve Vršovicích