Kázání 19.5.2019 – O tom, co je bolestné

Sk 11, 1-18
Zj 21, 1-6
ev. Jn 13, 31-35

Účastnil jsem se v tomto týdnu rozhovoru, který se týkal v současnosti hojně diskutovaného a bolestného tématu zneužívání v církvi, přičemž radikální názor v debatě byl: zrušení a zákaz církve. Argumentačně to bylo podloženo tak, že pokud církev je schopna takové věci v rámci svého systému tolerovat, přikrývat, vytěsňovat, účinně nepotírat, potom se jedná o zločinnou organizaci, která nemá právo na existenci v oficiálních státoprávních a společenských strukturách. Slova o zákazu církve byla vyřčena s nadsázkou a s vědomím, že se debaty účastním já, jako placený představitel církevního úřadu. Přemýšlel jsem v tu chvíli, jak čelit takovému argumentu, když protistrana na věc nahlíží bez víry v Pána Boha, žádným způsobem nerozlišuje a neorientuje se v církevních strukturách, které jí splývají v jedno označení „církev“, bez ohledu na konfesní i organizační rozdělenost křesťanstva. Tvrdit, že vůči tomuto druhu trestné činnosti není imunní žádná lidská organizace, je chabá argumentace, protože protiargumentem bude, že v těchto organizacích alespoň není hra na svatost, přetvářka, pokrytectví, ve které církev na jedné straně hovoří o lásce, a na druhé straně není schopna rozhodně se vymezit a zastavit tak zřejmé protiprávní jednání. Ani nejčastější druhý argument na obhajobu církve, že se jedná o dílčí poklesky a selhání jednotlivců, kterých je ve srovnání s tím, co naopak církev činí dobrého, výrazně méně, neplatí. I kdyby se jednalo o jediné selhání a církev se vůči němu nepostavila čelem, tedy nebyla sama prvním z těch, který by na takové jednání upozornil a vymezil se vůči němu a učinil maximum k jeho potlačení a potrestání, jedná se o zásadní pochybení, které narušuje integritu celé církevní organizace. Z jakých pohnutek potom „to dobré“ církev činí, když na druhé straně je schopna přehlížet „to zlé“ a aktivně mu nečelit? Slova o „zametání pod koberec“ jsou v této spojitosti snad nejvíc signifikantní a tím prvním, co přichází na mysl. „Jedeme v tom všichni,“ napadlo mě. Říkat: „naší církve se to netýká, my jsme tak malí, to se děje jinde“, je nesmysl, copak i v našem kostele nezpíváme: „všichni jsme jedno tělo, spojil nás Ježíš…“? Vírou jsme spojeni s celou církví a nemoc v jedné její části se týká těla jako celku, tak o církvi uvažuje apoštol Pavel. Jestliže jedna část těla je nemocná, je nemocné celé tělo. S nemocí je třeba bojovat tak, že je zahájena léčba, téměř vždycky bolestivá, v některých případech i invazivní ve smyslu, že to, co je zásadně porušeno, napadeno, je třeba vyjmout, odstranit ze svého středu. Ale prvním krokem k tomu je především akceptovat nemocnost organizmu, přijít na to, kde a v čem naše nemoc vězí, a po jasné diagnostice zahájit léčbu všemi prostředky. Troufám si tvrdit, že právě v tomto máme jako křesťané zásadní nedostatky a chováme se podobně, jako když pacient vytěsňuje fakt o tom, že je nemocný. Konkrétně v případech sexuálního zneužívání v církvi argumentací typu: děje se to všude, což jinak řečeno znamená: všude jinde, jen ne u nás, že je to okrajová záležitost, nás se to netýká, jsou to případy jednotlivců. Jak obhájit církev? Neobhajovat, protože ve většině našich pokusů budeme obhajovat neobhajitelné, ale naopak, přiznat s pokáním, že i takové věci se dějí v církvi, která vůči tomu není imunní. Církev tady na zemi není společenstvím svatých, ale hříšníků. To je třeba neúnavně vysvětlovat, že není elitním klubem těch, kterým pro jejich dokonalost nebe leží u nohou, ale naopak nemocných, kteří si svou nemoc více či méně uvědomují a čekají na své uzdravení. V Boží setbě spolu roste koukol s pšenicí, obojí pevně prorostlé ve svých kořenech. Projevům hříchu máme aktivně čelit, nemáme oprávnění rozdávat lacinou milost, za kterou vydáváme vlastní neochotu vstupovat i do bolestných problémů a zjevných selhání, kterými si nechceme komplikovat naše jinak poklidné církevní přebývání. V praxi to tedy znamená být na straně utlačovaných, nikoliv utlačovatelů. Kolik takových zraňujících slov v církvi zaznívá: „no jo, může si za to sama, může si za to sám: svedla ho…“ Zároveň k věcem nepřistupovat na základě pouhého zdání, ale soudit spravedlivým soudem. To jsou slova Ježíšova z Janova evangelia ve chvíli, kdy je konfrontován s legalistickým výkladem zákona o sobotě. Ježíš nezapovídá soudit druhé. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že bychom jako křesťané popírali autoritu soudů a pohrdali soudním systémem, jak státním, tak církevním. Nemáme upírat právo na spravedlivý soud, ale máme se vyvarovat laciného posuzování druhých na základě nepotvrzených domněnek. Je třeba otevřeně přiznat narušenost církve, zakrývání nelichotivé situace líbivými nátěry je kontraproduktivní a stáváme se tím jako společenství příslovečnými navenek obílenými hroby vevnitř plnými špinavostí. Jako u všeho, i tady začíná cesta k nápravě v rovině jednotlivců: „čím můžu já přispět, aby se takové věci dál nekonaly?“ Že budu všímavý k projevům netolerance, útisku, budu se snažit pozvednout hlas, a když k tomu sílu nenajdu, půjdu za někým, komu svou obavu i slabost svěřím. Se zrušením církve bych proto počkal. S její obnovou podle Ježíšova přikázání lásky ale nikoliv. „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako já jsem miloval vás,“ jsou Ježíšova slova. Abychom je učinili srozumitelnými, musíme je učinit součástí našich vzájemných vztahů: „Podle toho poznají,“ říká Ježíš, „že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Pokud lásku k druhému nahradíme sebeláskou, jsme na cestě k pokrytectví, míjíme se cíle, hřešíme. Zaslíbení poslední biblické knihy: „hle, tvořím všecko nové,“ není jenom budoucnostním výhledem. Ve víře má být i naší každodenní zkušeností, o které můžeme vyznat: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec.“

Amen

Kázání o IV. neděli po velikonocích 19. května 2019 v Husově sboru ve Vršovicích