Kázání I. neděle adventní 1.12.2019 – Hora, světlo, Syn člověka

Iz 2, 1-5
Ř 13, 11-14
ev. Mt 24, 36-44

Tři biblické texty nás uvádějí do času adventu. Nejprve je to vidění proroka Izajáše, ve kterém je řeč o hoře Hospodinově, která bude vyvýšena nad vrcholky hor: ze Siónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma, říká prorok. Druhým textem je slovo apoštola Pavla křesťanům do Říma: Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla; a třetím textem je úryvek z Matoušova evangelia o příchodu Syna člověka. Tři poměrně hutné texty, přičemž každý by si zasluhoval neméně hutný výklad, ale já se omezím jenom na vybrané motivy. Tím prvním starozákonním je hora. Řada důležitých věcí ve Starém zákoně se odehrála na hoře, na kopci, na vyvýšeném místě. Hora je přirozený orientační bod v krajině. Člověk zvedá zrak k jejímu vrcholku, hora mu určuje cestu, ukazuje směr. Jmenujme alespoň některé hory spjaté s biblickými událostmi: Ararat – místo spočinutí Noemovy archy: cíl i nový začátek Noemova putování. Pahorek Sión, kam přichází Abraham obětovat Hospodinu svého jediného syna Izáka. Zde, na vyvýšeném místě Hospodin tříbí jeho víru, hora Sinaj, či Choréb, kde obdrží Mojžíš od Hospodina desky Zákona, hora Karmel, kde proběhl Elijášův zápas s Baalovými proroky, hora Tábor se v křesťanské tradici stala horou Ježíšova proměnění a nanebevzetí, a mohl bych pokračovat dál. Hora je vertikála, zvedá se ze země vzhůru k nebi, nutí zvednout zrak, jak to popisuje autor 121. žalmu: „Pozvedám své oči k horám…“ Hoře, kterou nám staví biblické texty do centra pozornosti našeho adventního přemýšlení, rozumím tak, že je nám připomínkou, abychom svůj duchovní zrak obraceli vzhůru, k tomu, co je vyvýšené, co je nad horizontem, co není součástí roviny a co nenajdeme v hlubinách, ale „nahoře“. Někdy slyším o Bohu mluvit jako „o tom nahoře.“ – „Ten nahoře tě musí mít rád,“ „pošli pozdrav tam nahoru“. Je to vyjádření lidové zbožnosti, která ale není naivní představou Pána Boha, který se usadil kdesi na kopci, a my ho na ten kopec můžeme jít pozdravit, ale Boha, který je vyvýšený nad světem, přesahuje svět, není jeho součástí, ale jeho Tvůrcem.

Druhým adventním motivem, o kterém chci hovořit, je světlo. Světlo je předpokladem rozvoje života. Tma má své opodstatnění, kouzlo, ale život potřebuje jak tmu, tak světlo, přičemž světlo je spojeno s růstem, rozvinutím, aktivitou: noc pokročila, den se přiblížil, je nadějeplné adventní očekávání, že mohou přijít, a už přicházejí věci, které mnohé objasní, mnohé vy – světlí. Kdybych měl svůj dosavadní výklad o hoře, světle a adventu shrnout do jediné věty tak, aby tomu rozuměl i naprostý neznaboh a mohl stručně sdělit, o čem bylo kázání, asi bych volil slova: „Prosím Tě, Ty nahoře, vysvětli mi to!“ To je takové adventní zavolání pro současného člověka, který chce všechno slyšet narovinu, nezdržovat se zbytečnými oklikami: SMS – Short Message Service, služba krátkých zpráv. Žádné „maranatha“, „Kyrie eleison“, ale „prosím Tě, Ty nahoře, vysvětli, objasni, ozřejmi“. To je adventní víra a adventní očekávání „narovinu“ řečené: že si člověk nevystačí s pouhou horizontálou, rovinou, vodováhou, která všechno srovná, ale že jsou v životě člověka věci, události, vztahy a okolnosti, které nás nutí zastavit se, zvednout zrak a čekat na Boží odpověď. Takové bylo i mé první, nečekané setkání se Sebastianem, jedním z katechumenů, který dnes přijme svátost křtu. Setkání to bylo nečekané, nikoliv však neočekávané. Jako servisní pracovník UPC byl očekáván, dokonce toužebně vyhlížen mou osobou, neboť farář ve vršovickém Husově sboru, mnohem častěji než katechumeny vyhlíží pracovníky nejrůznějších profesí spojených se správou této budovy a Sebastian byl jedním z nich. Objednán pro to, aby zprovoznil rozvod kabelové televize a internetu v jednom z bytů sborového domu. Sebastian je muž činu a zároveň muž, jehož pracovní itinerář je rozložen na přesně daný počet minut, bytových jednotek, potažmo zákazníků. Pral se s rozvodem u nás v domě i s nedostatkem času, naštěstí ne se mnou, který jsem mu od počátku fandil a povzbuzoval ho k ještě lepším výkonům, že nemá zoufat, že se mu nakonec to neprostupné vedení podaří zprovoznit a on ho skutečně zprovoznil. Slovo dalo slovo a podruhé jsme se viděli, v o poznání klidnějším rozpoložení na Půlnoční bohoslužbě, po které krátce na to začal docházet na přípravu ke křtu. Je prokazatelně mým prvním katechumenem, kterého mi Pán Bůh poslal přes kabelové rozvody. Každý z katechumenů nese svůj jedinečný příběh, svoji zkušenost s Božím oslovením, a mě baví do těchto příběhů vstupovat a poznávat jejich nositele.
Tomáš, druhý z nich, je také známost z Půlnoční. Pravidelně už po léta navštěvoval tyto specifické Boží služby a po jedné z nich si dodal odvahy a oslovil mě, zda bych ho nepřipravil na křest. Asi o tom už dlouho přemýšlel, jako drážní dělník, který denně po pražcích ujde desítky kilometrů a kontroluje traťový svršek, má na to dostatek času. Oba tito muži – bratři rozpoznali, že pouhý vertikální směr, od někud někam, od jednoho ke druhému, člověka nenaplní, že věci se začínají objasňovat a vysvětlovat až ve chvíli, kdy lidskou vertikálu protne Boží horizontála. O tom hovoří Pán Ježíš, když překvapeným učedníkům říká, že příchod Syna člověka bude jako za dnů Noé: lidé jedli a hodovali, ženili se a vdávaly, ale potom vešel Noé do korábu a přišla potopa. Ten příběh je předobrazem křtu, křest je tím vytržením z běhu času a prolnutím s Boží horizontálou, časem naplnění, časem záchrany a dobrých věcí, které pro nás Pán Bůh připravil. Radujte se, Sebastiane a Tomáši, a vítejte na palubě, vždyť nyní je vám spása blíže, než byla tenkrát, když jste uvěřili.

Amen

Kázání pro Sebastiana Šupa a Tomáše Kukala o I. neděli adventní v Husově sboru ve Vršovicích, 1. 12. 2019