Kázání 19.4.2020 – Vlož svou ruku…

Sk 2, 14a.22-32
1Pt 1, 3-9
ev. Jn 20, 19-31

Učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi – výstižný obraz křesťanstva, které ačkoliv prožilo setkání s Pánem, závod mezi Petrem a Janem, ve kterém soupeřili, kdo bude první u Ježíšova hrobu, dál podléhá strachu, dokonce tak velikému, že za sebou zavírá dveře. Kam se poděla Janova víra, o které jsme byli pár řádků předtím evangelistou ujišťováni, že právě on, když všechno v prázdném hrobě viděl, tak že uvěřil? Proč najednou tedy strach? Ono to s tím uvěřením nejspíš nebylo tak žhavé, vkrádá se na mysl kacířská myšlenka. Co na to říkal Petr, který také byl v prázdném hrobě? Doposud jsme od něho na dané téma neslyšeli jediné slovo, jako poslední nám v paměti zůstává jeho pláč nad Ježíšovým zapřením, ale to bylo ještě před ukřižováním, pak se žene ke hrobu, ale večer už je zase spolu s ostatními, nejspíš stejně jako oni plný strachu za zavřenými dveřmi. Situace je vypjatá, jdou různé hlasy o tom, co se stalo a jistě i o tom, jaké mohou být následky přiznat se veřejně k tomu, že i oni byli na straně člověka, který byl podle římského práva odsouzen k smrti. Ženy to nejspíš viděly jinak, ale ty v tomto ustrašeném konkláve nenacházíme, muži to nejspíš chtěli vzít do svých rukou a tak jim ani nepřišlo na mysl, odhalit svou úzkost a nejistotu před slabším pohlavím. Zůstali sami ve svém strachu. Tu dobrovolnou klauzuru zmiňovanou autorem Janova evangelia, do které se dobrovolně apoštolský kruh uzavřel, jejíž líčení následuje bezprostředně poté, kdy jsou evangelistou popsány události u prázdného hrobu, vidím jako příznačný obraz současného křesťanstva, ale spíš jeho institucionálního vyjádření, kterým je podoba jeho církve v tomto světě: strach za zavřenými dveřmi. To není ani v nejmenším narážka na současnou situaci globální pandemie, ve které nám byl pro tento čas naordinován jako jeden z ochranných prostředků příkaz zavřít dveře kostelů – proti tomu má polemika nemíří. Církev se dávno před tímto stavem sama a dobrovolně uchýlila do zdánlivého bezpečí svých chrámů, které opevnila jako tvrze, uzamkla vstupy složitým jazykem své duchovní praxe srozumitelné zasvěceným a na mnoha místech na svět okolo sebe rezignovala, či jenom hloubila příkopy mezi my a oni. Nechala se ovládnout strachem, i když se předtím přesvědčila o tom, že její Pán je živý. Nebo ne? Možná je ten strach učedníků před Židy, o kterém hovoří Písmo, důsledkem toho, že nejsou dostatečně přesvědčeni o živosti svého Pána. Že ani ten preferovaný Jan, miláček Páně, ani skála církve Petr, ještě svou víru nepřetavili do jistoty, že Bůh je v ukřižovaném Ježíši na jejich straně, nikoliv na straně barikády, kde panuje strach, nejistota a obava z budoucnosti. A tak to vidím i s církví. Její dobré dílo v mnohých dobách a na mnohých místech, včetně té nejžhavější přítomnosti, je neoddiskutovatelné pro ty, kteří je chtějí vidět. Tomáš Halík to vyjadřuje slovy písně z Taizé – ekumenicky otevřeného naddenominačního společenství, které zpívá píseň Ubi caritas, Deus ibi est. Kde je dobrota a láska, tam je také Bůh. Bůh se děje tam, říká Halík, kde je dobrota a láska. Dobrotou – latinsky caritas, není myšlena jenom křesťanská charita, služebnost, ve které se církve starají o nemocné, slabé a vyloučené, vedou školy, nemocnice, hospice, šatí nuzné a sytí hladové. Dobrota, ve které se děje Bůh, nemůže být úzce vymezena jedním konkrétním vyznáním, náboženským přesvědčením či nějakou jednolitou instituční formou. Jedná se o ježíšovskou hodnotu, ve které Spasitel Kristus říká: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“ Každý dobrý skutek, vedený láskou k bližnímu, je znamením Božího příklonu k tomuto světu. Nikoliv prázdné moralizování, povýšená zbožnost, která za vším špatným, co na člověka doléhá, vidí ruku trestajícího Boha. Průvodním znakem křesťanstva rozhodně nemá být jeho sebevědomé vystupování vůči nemocnému světu, proti kterému je nejlepší se vymezit, nejlépe tím, že za sebou hlasitě zabouchneme dveře svých církví, jejich chrámů plných zbožného jazyka, kde si budeme připadat jako v předpokojích sedmého nebe, ale i tam nás dostihne strach a úzkost: co když se ten špatný svět tam venku dostane až k nám, dovnitř, doprostřed církve?  Ve skutečnosti přitom platí, že všechno, čím je svět plný tam venku, toho je plná i církev ve svých řadách. Nenalhávejme si, že jsme společenstvím svatých a andělů, jsme omilostněnými hříšníky, řečeno spolu s Lutherem, i my čekáme na své uzdravení, stejně, jako kdokoliv jiný, a to uzdravení se děje všude tam, kde dáme průchod dobrotě a laskavosti, namísto tvrdosti srdce, nelásce a zlobě. Ne, že si budeme hrát na svaté, nebo si vemlouvat vlastní dokonalost. Všude se děje Bůh skrze konkrétní skutky pomoci, skrze hmatatelné projevy lásky. Ustrašená církev zavřená ze strachu před lidmi za zavřenými dveřmi je církev, do které Pán ještě nepřišel. Možná v ní kdysi byl, i o tom vypovídá Janovo svědectví o setkání učedníků se Vzkříšeným Pánem za zavřenými dveřmi. Když přišel Pán poprvé mezi ně, Tomáš mezi nimi nebyl. Když o něco později Tomáš dorazil, je vlastně oprávněná jeho námitka: „Dokud neuvidím a nevložím na něho svou ruku, neuvěřím.“ Chce se přesvědčit sám, nemít věci jenom z doslechu. Církev, která se bojí, je církev, která se dostatečně nepotkala s Kristem, možná na něho zapomněla, je církví zavřených učedníků i Tomášů, kteří se zapomněli tam venku. Svým způsobem je to dobrá výchozí pozice. Společenství sebevědomých, sebejistých a přesvědčených je na tom mnohem hůř z hlediska toho, nechat se Kristem proměnit v communio dobrých a láskyplných lidí. Ostatně nevěřící Tomáš je v posledku tím prvním, který o Kristu vyznává, že je jeho Pánem a Bohem. Hloubkou svého vyznání tedy mnohanásobně převyšuje i prvního z apoštolů Petra. Tomáš projevil své odhodlání sáhnout si do Kristových ran, k čemuž mu Vzkříšený dává svolení. Prosme o takovou tomášovskou víru, která nebude uhýbat před ranami tohoto světa a nebude ztrácet ze zřetele, že to jsou rány našeho Pána, které čekají, až do nich vložíme své ruce.

Kázání o I. neděli po velikonocích 19. dubna 2020
v Husově sboru ve Vršovicích