Kázání 16.8.2020 – Nade všemi…

Iz 56, 1.6-7
Ř 11, 1-2a.29-32                                       ’
ev. Mt 15, 21-28

Biblické texty dnešní prázdninové neděle před nás staví veliké téma universality versus exkluzivity našeho vyznávání. Téma je to tak veliké, ba si myslím, že natolik zásadní, že je škoda, že nám je Ekumenický lekcionář ve svém tříletém cyklu předkládá ke kazatelskému zamyšlení uprostřed srpna, v čase prázdnin a dovolených, kdy bývají kostely a modlitebny ještě více vyprázdněné, nežli po zbytek roku, a možnost slyšet jejich výklad má proto podstatně menší okruh posluchačů. Na druhou stranu, možná je to dobře, protože se jedná o texty vykladačsky poměrně náročné, na kterých si už nejeden kazatel „vylámal“ zuby, a když se to ani dnes mně příliš nepovede, naštěstí to uslyší jen ten malý hlouček právě přítomných.

Kamenem úrazu řečených textů bývá ponejvíce známá scéna, ve které se Ježíš setkává s ženou kananejského původu, tedy neizraelitkou, která ho žádá o pomoc pro svoji nemocnou dceru, a Ježíš na její volání o pomoc velice stroze odpovídá, že je poslán ke ztraceným ovcím lidu izraelského. Když však ani to ženu od její žádosti neodradí, přidá ještě Spasitel slova o tom, že se nesluší vzít chleba dětem a hodit jej psům. Ani takto podaná invektiva však není důvodem k tomu, aby se od Ježíše žena uraženě odvrátila s tím, jak necitlivě upozornil na její odlišnou etnicitu, a na další pomoc od něho rezignovala. Kananejka své úsilí o záchranu dcery nevzdává ani potom, volá k Ježíšovi potřetí, shledáváme tak, že přistoupila na jeho argumentaci ve ztotožnění se s přisouzenou rolí psa, což nám, odchovaným společností, ve které jsou psi miláčky a přáteli lidí, nezní tak skandálně, ale pro lidi z Orientu je to jedna z největších urážek, a žena přesto přese všechno žádá o „drobty padající ze stolu jejich pánů“. A teprve potom Ježíš její prosbu vyslyší a její dceru uzdraví. Kdybychom však takto chtěli posuzovat Ježíšovo chování a viděli v něm nekorektnost jak v roli genderové, tak i etnické, dopustíme se jedné z nejčastějších kazatelských chyb, a sice té, ve které náš současný rámec vztahujeme na události, jejichž rámec je ale naprosto jiný, nežli ten náš. Naše přítomné vnímání této biblické pasáže vzbuzuje oprávněné rozpaky, jen do té míry, nežli si uvědomíme, že ve své době samotná Ježíšova rozmluva právě s touto ženou už je radikálním překročením tehdejších konvencí. V nich setrvávají učedníci, když Ježíše nabádají, aby se té ženy zbavil. Pro duchovní učitele jeho doby byla charakteristická jejich výlučnost, ve které bylo zakazováno, aby byli dotazováni či žádáni o cokoliv ze strany žen. Ježíš se s ní baví, navzdory tomu, že je žena a neizraelitka k tomu. To, co nám připadá naprosto samozřejmé, bylo zcela jiné v době, kdy se tato konverzace odehrála. Druhým důležitým bodem je tedy uvědomění si, že hovoří žid s nežidovkou – nežidovka něco žádá od žida. Jedním z charakteristik takového druhu konverzace je, že dotazovaný svými odmítavými odpověďmi stupňuje napětí, klade překážky, které až teprve v jejich zdolání žadatelem se vyjeví jako pádný důkaz toho, že žádaná věc je pro něho skutečně důležitá – natolik, aby sám sebe upozadil. Říká se, že žadatel o konverzi k židovství, musí být alespoň třikrát ve své snaze představeným židovské obce odmítnut. Jestliže přijde i po trojím odmítnutí, je teprve otevřen prostor pro dialog. Žena svoji prosbu třikrát formuluje a až napotřetí je Ježíšem vyslyšena. Jedná se o konverzační způsob, ve kterém se odfiltrovává  podstatné od nepodstatného. Jinak řečeno, když člověku opravdu o něco jde, je pro cíl své touhy ochotný snášet i odmítnutí. Závěrečné Ježíšovo přijetí ženiny žádosti tak nově vystupuje v nezvyklé plasticitě, má větší cenu, nežli hned otevřená náruč. Žena prokázala svou lásku k dceři a zároveň i osvědčila svou víru v to, že Ježíš může být i jejím zachráncem – spasitelem. Ale všechno doposud řečené je jenom dílčím aspektem toho, co jsem oznamoval na začátku. To skutečně důležité a podstatné z dnešních textů je napětí mezi tím, co je všeobecné a co je výhradní, univerzalita či exkluzivita? O tom vede Ježíš polemiku. Židovství Ježíšovy doby reprezentuje exkluzivitu – výhradnost, vyvolení, výjimečnost: já jsem Žid, a kdo je víc? Přesně v tomto duchu argumentuje apoštol Pavel, když se odvolává na svůj židovský původ, dokládá, že je z pokolení Benjamínova, tedy nositelem Božích zaslíbení, která stále platí, ale platí stále, nejsou pro neposlušnost Božího lidu odvolaná? Určitě ne, jenom se Ježíšovým přičiněním z exkluzivního stává všeobecné. To je vyznění Pavlova textu křesťanům do Říma. V Ježíšově náboženství už není podstatné odvolávat se na původ, příslušnost. Ježíš ztělesňuje Boží všeobecnost, univerzalitu, ve které už není rozdíl mezi Židem a Řekem, mužem a ženou, svobodným či otrokem. Bůh otevírá svou náruč naprosto každému, je otcem (i matkou) nás všech. Stejně tak věřících, jako nevěřících, obřezaných i neobřezaných, Židů i Arabů, černých, bílých, jakkoliv barevných, i těch, co barvy ztrácí. Postavte proti sobě jakýkoliv myslitelný protiklad a pomyslete na to, že věřit znamená postavit most nad propastí mezi tím – to je Bůh. Slavie – Sparta, Izrael – Palestina, oběť a její vrah. To není něco, co je možné vybudovat lidskýma rukama, což ovšem neznamená, že se o to nemáme všemi způsoby snažit. Konečné smíření a odpuštění, pokoj a láska, ve které se podle Izajášovy vize budou sdílet vlk s beránkem, utlačovatel s tím, kdo je utlačovaný, to si nejde představit, možná na to ani nejde pomyslet, ale je možné tak věřit. Náznak takové víry vidím ve Starém zákoně: nejprve jakoby slabá ozvěna: „všechny, kdo dbají, kdo se pevně drží, přivedu na svou svatou horu…“ Tam je ale ještě kondicionál, podmiňovací způsob: když budou dbát, když se budou držet. A jenom na jednom místě v Bibli tento kondicionál padá: ve 32. verši 11. kapitoly Pavlova listu Římanům: „Bůh všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade VŠEMI smiloval.“ Věřit v Ježíše Krista znamená učit se věřit, že Pavlovo „nade všemi“ se týká skutečně všech – a snad i všeho, co Bůh stvořil?

Amen

Kázání o XI. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích