Kázání 20.12.2020 – IV. neděle adventní

2Sm 7, 1-5.11-13
Ř 16, 25-27
ev. Lk 1, 26-38

V souvislosti s prvním z biblických textů této neděle, tím, ve kterém král David před prorokem Nátanem přemítá o tom, že postaví pro Hospodinovu schránu Boží dům – chrám Páně, mě napadá úsloví o tom, že když chceme Pána Boha pobavit, máme mu říct o svých plánech. To je Davidův případ: se svým plánem postavit příbytek Boží se svěří muži z nejpovolanějších – Nátanovi, který je prorokem – vyvoleným Božím, a od něj je dokonce pro tento svůj bohulibý záměr panovník povzbuzován. Jak ale víme z biblické dějepravy, a jak prorok zjistil ještě téže noci, nakonec bylo všechno úplně jinak. David chrám pro Hospodina nepostavil, ten na chrámové hoře v Jeruzalémě byl dílem až jeho syna Šalomouna, chrám potom prošel bouřlivou historií, ve které několikrát povstal a několikrát padnul, nebyl tedy zrovna klidným místem pro Boží přebývání – a dodnes není, na chrámovém pahorku se z něho dochovala toliko Západní zeď. Král David ulehl ke svým otcům, jak poeticky Bible opisuje skutečnost, že ten člověk umřel – napadá mě vulgární popis téhož, známý z našeho jazyka – natáhnul bačkory, ale ta biblická fráze, kterou já parafrázuji „šel do pyžama a zalehnul,“ – což je významový přepis starozákonního „ulehnutí k otcům“, je jaksi nejpřiléhavější a můžeme ji použít kdykoliv bez obav z toho, že bychom vzbudili pohoršení, nebo narušili něčí pietu. Tak tedy David umřel, ulehl a už nevstal, ale z jeho semene vzešel potomek, který postavil a upevnil Dům pro Boží jméno navěky – Kristus Ježíš. Křesťané zde nacházejí zárodečné buňky evangelia o Ježíši, zvláště pak ve větě: „Já mu budu Otcem a on mi bude synem,“ což je biblický text ocitovaný autorem novozákonního Listu Židům, který se tradičně čte v ránu Božího hodu vánočního, ve kterém se křesťanům hlásá, že se jim narodil Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově. Suma sumárum: David plánuje, Bůh se směje a podivuje se nad tím, že mu tento stokrát omilostněný hříšník chce stavět dům, ve kterém by přebýval On – jeho stvořitel, a vyvádí ho z omylu: nikoliv David Hospodinu, ale Hospodin Davidovi postaví dům – dům pro Boží jméno, na kterém bude mít David a jeho potomstvo dědičný podíl. Snad po Davidovi je nám křesťanům vlastní jeho troufalost, se kterou sebevědomě hlásáme do světa, že víme, kde ten dům – příbytek Boží uprostřed lidí, stojí, jak se jmenuje a jaké má číslo popisné. Pěkně si to všichni zapište, podle libosti: řecky i latinsky: Kyrios oikia – kyriaké – ecclessia – Dům Páně – církev, to je ta Boží stavba, o které říkáme, že ji brány pekel nepřemohou, což ovšem neznamená, že se nebude dostávat do pekelných malérů. Poučme se ale z Davidova příběhu: nestavíme my, aby měl Pán Bůh kde bydlet, staví Bůh, abychom my nebyli duchovními bezdomovci. Staví nám stan setkávání, kam můžeme přicházet za Hospodinem, hledat jeho přítomnost a nalézat jeho východiska.  A kdybychom se chtěli oddávat přílišnému triumfalismu, ke kterému máme my křesťané často sklony, naše sebevědomí bytní a narůstá až do nebe, jsme hrdými členy svých denominací, které opečováváme, budujeme, oprašujeme, pak si přitom také vzpomeňme, kde si tento Bůh – Stvořitel nebe a země, svůj chrám staví – kde a jak vstupuje do světa. Jak čteme u Matouše a Lukáše: přímo doprostřed chléva! Jeho království není z tohoto světa, proto je tak nepodobný světským panovníkům, a jeho palác také není zrovna kandidátem na Stavbu roku: obyčejný příbytek pro dobytek, stáj, chlév. Když David Nátanovi svěřoval svou touhu postavit Bohu příbytek, přišel se srovnáním, že on – panovník Izraele sídlí v domě cedrovém, ale Boží schrána se skrývá pod stanovou houní. Jak jsem vyčetl z Biblického slovníku, tou houní se myslí něco na způsob „chlupaté deky“, hrubá látka s třásněním, anebo hrubě vydělaná kůže srstnatého dobytka – na každý pád taková poctivá, starověká „larisa“ živočišného původu, která ochrání a dobře zahřeje. Aby se tak ale stalo, zvíře za to zaplatilo svým životem. Stavěly se z ní stany, dělaly přehozy pro dobytek, zkrátka něco, co určitě bylo i v chlévě, který se stal místem Ježíšova narození. To všechno je součástí Božích plánů, tolik vzdálených lidským představám. My vzpínáme k Bohu své chrámy postavené lidskýma rukama, vrstvíme kameny, cihly, beton, zdobíme je cedrovými a jinými kmeny, zlatem, ale Bůh sestupuje k nám a akceptuje naši omezenost, vydanost, nízkost; jeho příchod, to nejsou roztržená nebesa, ale ulehnutí na dobytčí kožky ve stáji. Ale nepředbíhejme, vánoční evangelium je sice 4. adventní neděli už doslova za dveřmi, avšak stále ještě před námi. To, co tomuto příchodu předchází, a o tom je evangelní text Lukášův této neděle, je prostý fakt početí a narození člověka, židovského chlapce jménem Ježíš. Původně jsem myslel, že pohovořím na téma Ježíšův původ ve světle věrouky Církve československé husitské, neboť jsem na toto téma vedl poměrně nedávno pár rozhovorů, ale potom jsem tuto myšlenku zvrhnul, protože v ní nespatřuji kazatelsky nosné téma. To můžeme učinit obsahem některé z biblických hodin na přání, kázání má být obecnější povahy. Máme se v něm najít – já, ty a Bůh. A to obecné, co v textech této neděle rozpoznávám, je ujištění, že Bůh naprosto a bezvýhradně akceptuje naši tělesnost, aby ne, napadá mě, když je jejím tvůrcem. To znamená, že i všechny procesy z ní vyplývající, jako jsou početí, narození, látková výměna, tělesné proměny, všechno to, co člověka provází od početí do posledního vydechnutí. Jedna z prvních křesťanských odchylek od pravověří byla ta, která zpochybnila Ježíšovo skutečné lidství, právě v obavě, aby Boží majestát neutrpěl spojováním s procesy, ve kterém se naše lidství utváří: tedy početí, porod, novorozenský věk atd.  Přitom první dějství vánoc, jejich předehra, je taková, že se potkají dvě těhotné ženy. Obě prvorodičky, jedna má o hodně staršího muže a sama má svůj věk, mají problémy s početím, ta druhá je zase příliš mladá a má to za svobodna. Situace, která ve všech dobách vybízí k pozdvižení obočí: „Podívejte se na ně! Víc houně, než cedr.“ Ale co si Pán vybere? Boží plán jde často navzdory našim očekáváním, pomyšlením, představám, na to se můžeme spolehnout. Když chtěl, aby ženské lůno bylo vstupní branou Spasitele na svět, aby se Kristus prošel porodními cestami jako všichni lidé, tak to zkrátka učinil, a je na nás, jak se s tím ve své víře popasujeme. Vždyť v Ježíši je Bůh s námi: je v tom s námi, od prvního, do posledního okamžiku!

Kázání o IV. neděli adventní 20. prosince 2020 v Husově sboru ve Vršovicích