Kázání 22.8.2021 – Ke komu bychom šli?

Joz 21, 1-2a.14-17.18b
Ef 6, 10-18
ev. Jn 6, 56-69

Petr odpovídá na Ježíšovu otázku, zdali i jeho nejbližší žáci, z nichž mnozí se začali nad Ježíšem pohoršovat, chtějí odejít: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten svatý Boží.“ To je apoštolova odpověď, která je zároveň vyznáním víry v Ježíše. Je nás tu dnes malý hlouček. Početný možná stejně či podobně jako ten, který zůstal Ježíšovi poté, když mnozí z těch, kteří s ním dříve byli, odešli. Kam šli ti ostatní – nevíme, Bible říká, že od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Často nevíme proč přestali chodit s Ježíšem ani ti, které jsme byli zvyklí vídat okolo sebe v kostele, ve společenství církve, a najednou jsou pryč: zemřeli, odstěhovali se, rozzlobili se na nás nebo na někoho jiného z církve, rozzlobili se na církev? Nevíme, Bůh to ví. Se zájmem se dívám na staré fotografie z časů, ve kterých ještě i naše husitské kostely byly plné – obrázky z církevních slavností, biřmování, křtů, bohoslužeb: zástupy lidí, mnoho dětí mezi nimi, a já si při tom kladu otázku: „Kde jsou všichni ti lidé? Kde jsou děti a vnoučata a pravnoučata těch, kteří na těch zažloutlých fotografiích, byly tehdy dětmi?“ Ale o tom jsem hovořit nechtěl. Církev bývá plna vzpomínek na minulost, o které se domnívá, že určitě musela být kvalitativně lepší než aktuálně prožívaná přítomnost. Toho vzpomínání bývá někdy tolik, že si proměňujeme církev ve skanzen odešlých časů a lidí, že zapomínáme žít přítomností a přehlížíme potřeby i té hrstky živých a účastných na životě církve. „Pane, ke komu bychom šli?“ To Petrovo slovo je zvolání veliké víry. Tituluje v ní Ježíše Pánem. Pán je Bůh, Stvořitel nebe a země, spravedlivý soudce a milostivý Spasitel. Petr se ve svém zvolání vyznává z víry v Krista: „Mnozí odešli, ano, ale my jsme uvěřili a poznali, že jsi Pán, ten Svatý Boží.“ V takové Petrově víře není kam jít jinam, nežli za Kristem. Nemá cenu hořekovat nad někdejší „slavnou“ minulostí, kdy nás, „kteří s Kristem chodíme“, bylo mnoho, nemá cenu hořekovat nad zástupy těch, kteří odešli, přemýšlet, po jakých cestách se ubírají. Petr nic z toho nedělá. Vyznává svou víru v Ježíše, o kterém ví, že u něho jsou slova věčného života. Ve své víře si musíme v plné vážnosti jeden každý z nás položit otázku, která od celku míří k jednotlivému: „I vy chcete odejít?“ ptá se Ježíš. Ježíš oslovuje zástupy, ale cílí na jednotlivce. Je to podobná otázka, jako když se ptá: „A za koho mě pokládáte vy?“ I v odpovědi na tuto otázku je nejaktivnější z učedníků Petr: „Ty jsi Mesiáš, Kristus,“ odpovídá. Nezkoumejte, říká Ježíš, víru, cesty a přesvědčení druhých. Zkoumejte sami sebe, svou cestu, svoji víru, své přesvědčení. „Za koho mě pokládáte?“ a „I vy chcete odejít?“ jsou dvě pro víru zcela zásadní otázky. Odpovědět máme každý sám za sebe, nepokukovat kradmo po tom, jak odpoví náš soused, kam odešel ten, který ještě nedávno seděl ve stejné kostelní lavici jako já.
Petrova odpověď stojí za podrobnější výklad. Petrem užité oslovení Ježíše jako Pána jsem už zmínil. Je to starobylé a první vyznání Ježíše jako Krista: Ježíš je Pán – Ježíš je Kyrios, Panovník. Ve ztotožnění Ježíše s Pánem, přičemž Pán je Bůh, vyznává Petr svou víru v to, kým mu Ježíš je a co mu tato víra dává: slova věčného života. Vyznávám já, kladu si otázku uprostřed své církve, Ježíše jako Pána? Je mi Ježíš skutečně Pánem. Jestliže ano, tak jsem tu správně, kam jinam bych šel, říkám si s Petrem i Pavlem, jsem u zdroje, u pramene, zřídla, které vyvěrá k věčnému životu. Uvěřil jsem a poznal jsem, že Ježíš je svatý Boží, tak vyznává Petr a spolu s ním i hrstka těch, kteří zůstávají v církvi. K tomu, aby člověk ve společenství církve zůstal, je taková víra nezbytná. Nic, žádná sebevznešenější idea ani myšlenka ji nemůže nahradit, žádná jiná pohnutka nemá pro setrvání uprostřed církve zásadnější význam, nežli vyznání, že Ježíš je Pán, tedy živý a uprostřed církve přítomný Bůh. Když jsme v církvi proto, že je nám v ní dobře, odejdeme z ní, když nám v ní (a z ní) bude zle. Když jsme v církvi kvůli druhým lidem, odejdeme z ní, jestliže ti druzí odejdou, když jsme v církvi proto, že nám něco dává, odejdeme z ní, když nám dávat přestane, když jsme v církvi proto, abychom jí něco dali, odejdeme z ní, až jí nebudeme mít co nabídnout. Nic z řečeného nás v církvi nemá moc udržet, ani tradice, ani rodinné vazby, ani přátelství. To, co nás v církvi drží je víra v Ježíše jako Vzkříšeného Pána. Kam bychom jinam šli, kde bychom se s ním mohli potkat? Vždyť církev je jeho domem – Kyrios oikia – kyriaké, Kristův dům. Domy, příbytky, obydlí, mohou mít celou řadu podob. Církev jako dům Kristův z této různorodosti vyjmuta není: jednou je to chatrč, jindy palác, někdy obílený hrob, vzpomínaný skanzen a muzeum, jindy lazaret, škola, školka, blázinec, někdy chlév pro dobytek, jindy zase smuteční síň. To všechno může být církev proto, že je tvořena lidmi. Dávno jsem ztratil iluze o církvi, že by byla něčím lepším a výjimečnějším, nežli kterékoliv jiné lidské sejití. S odstupem času a s roky odžitými v církvi rozumím jejím sekulárním kritikům, kteří v ní vidí zájmový spolek srovnatelný s kterýmkoliv jiným, byť by to byl Klub zahrádkářů. Proč by v ní měli vidět něco víc, když nevidí Ježíše jako Vzkříšeného Krista a Pána? Bez něho rázem církev přichází o svou exkluzivitu. Jenom víra v něj může proměnit nás křesťany i církev, kterou jsme. Ve škole nás učili: „jaké si to uděláte, takové to budete mít.“ To platí i o církvi: je taková, jakou ji tvoříme my lidé – tedy je stejně jako my chybující, selhávající, prostoupena kdejakou špatností, a přece s Kristem v jeho Duchu vítězná a vítězící: tehdy, kdy i ve své bídě a v ponížení se vztáhne ke Vzkříšenému a řekne: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života!“

Amen

Kázání o XIII. neděli po svatém Duchu 22. 8. 2021 v Husově sboru ve Vršovicích