Kázání 9.10. 2022 – O vděčnosti

2Kr 5, 1-15c
2Tm 2, 8-15
ev. Lk 17, 11-19

Vedle pokory je vděčnost dalším, neopomenutelným průvodičem víry, doslova jejím polohovým vektorem, určujícím její pohyb, její směr v reálném světě. Víra bez pokory je stejně vyprázdněná, nanicovatá, jako víra bez vděčnosti. Vděčnost jako jeden ze základních atributů víry – tak ke mně znovu promluvil evangelní příběh o Ježíšově uzdravení deseti malomocných. Těch deset nemá problém s pokorou. Ježíše poslechnou a jdou se ukázat kněžím, přesně tak, jak jim nařídil. Nevzpěčují se, nemají problém přijmout autoritu, bezesporu tedy pokora nechybí žádnému z nich, ale: absentuje vděčnost, a to dokonce u převládajícího počtu, neboť z deseti se vrátí jeden, aby Ježíši poděkoval. Jak příznačné! Myslím, že ten příběh je věrným odrazem nás křesťanů. Ve své většině nám nečiní problém respektovat autority, mám na mysli ty duchovní, pokud jsou pro nás skutečnými autoritami, problémem může být absence vděčnosti. Příběh starověkého válečníka Naámana, který byl zázračně uzdraven ze svého malomocenství, v sobě zahrnuje obě řečené podpůrné složky víry, jak pokoru, tak i vděčnost. Naáman, navzdory svému válečnickému naturelu i počátečnímu zdráhání nakonec s pokorou přijme, co je mu prorokem Elíšou uloženo: jde a sedmkrát se omyje v Jordánu. Když je zázračně uzdravený, vyznává, že není Boha na celé zemi, jenom toho izraelského. Příběh má ale své další pokračování, na které zpravidla v rámci bohoslužebného čtení už nedochází, a sice, Naáman nabízí Elíšovy odměnu jako projev své vděčnosti. Naáman je tedy jak pokorný, tak i vděčný. To je v ostrém protikladu toho, co následuje. Poté, co Elíša odmítne Naámanovu nabídku přijmout od něho věcnou odměnu, situace využije mládenec Géchazí z kruhu Elíšových žáků, který po Naámanově odchodu od proroka se na Naámana obrátí a lstí od něho vyláká pro sebe stříbro a sváteční oděv. Za své jednání je nakonec Géchazí potrestán, je stižen stejným malomocenstvím, jakým trpěl dříve Naáman. Tolik biblický text. Poučení z něj pro nás: k víře patří jak pokora, tak vděčnost. V pokoře posloucháme, ve vděčnosti jsme pohnuti směrem k dárci milosti. Poučení druhé: v pokoře a vděčnosti nám mohou být často vzorem i lidé, u kterých bychom podobné hodnoty nečekali. Naáman byl protřelý bojovník, drsný muž, pohan, jinověrec, a přece: poslechne i projeví vděčnost. Géchazí naopak, je jeden z nás, prorokův žák, s poslušností problém nemá, ale vděčnost za to, co dostává, mu schází. Proto jde a s klidným svědomím obelhává Naámana, dokonce jménem svého učitele. To, čeho se mu dostalo, pošpiní následným jednáním, ve kterém není ani stopa po vděčnosti. Pokora je přijetí, vděčnost je pohyb z nitra sebe samého směrem ven – k Bohu, ke druhému člověku. Kdyby byl Géchazí vděčný, spokojený s tím co má, nikdy by nejednal proti svému učiteli, protože mu chyběla vděčnost, následně morálně selhal. Tolik starozákonní základ k Ježíšovu uzdravení deseti malomocných. Spojnicí není jenom zevní faktor stejné nemoci – malomocný byl Naáman, i těch deset nešťastníků, a všichni byli Božím zázrakem uzdraveni, protože jinak to ani nejde a každé uzdravení, ať už k němu dojde jakkoliv, je více či méně zjevný zázrak. Co je dál spojuje, je rozměr pokory a vděčnosti. A opět nápadně podobný motiv tam i tady. Jako bychom nečekali, že Naáman bude pokorný a vděčný, a naopak obě hodnoty spíš hledali u Géchazího, tady je deset malomocných, z nichž devět patří k vyvolenému národu a desátý je Samařan. Z nich ale jenom on jde a vrací se za Ježíšem, aby mu poděkoval.

Přátelé v Kristu,

je důležité neztrácet ve víře ze zřetele obě hodnoty. Po nich máme lačnit, je vyhledávat, jim se otevírat, nechávat se jimi proměňovat, a tak i uzdravovat. Už ne z malomocenství, na to jsou díky Bohu antibiotika či další vynálezy soudobé medicíny, co zůstává beze změn, je pokora a vděčnost – ty jsou stejné po staletí. Víra, která člověka učí pokoře, je bezpochyby cenná, když nás ale nenaučí i vděčnosti, svou cenu ztratí pro nás, stejně jako pro druhé lidi. Možná vám to celé připadne jako nějaké jazykohrátky a zbytečné nimrání se ve významech textu, které v něm ani nejsou, ale tak to není. Jsem bytostně přesvědčen o tom, že víra nemá cenu, když se s ní nepojí vděčnost, stejně jako pokora. Pokora a vděčnost jsou však rodné – jednovaječné sestry – Marie a Marta, patří k sobě, jedna ke druhé, jedna druhé. Pokorných křesťanů je spousta, poznají se v pokleku, ve kterém se sklání před Bohem, dávají tak průchod své víře, vděčných křesťanů je o poznání méně. Nepoznáte je poklekem, poznáte je tím, jak se chovají, ale i tím, jak se nechovají. Když je člověk plný vděčnosti, jde za druhým, a při vědomí, kolik se jemu dostalo, dává průchod své vděčnosti směrem ke druhému: třeba tím, že ho pozve na kafe, nebo za něj zaplatí útratu v hospodě, nebo mu přidá na benzín, nebo ho utěší v nemocnici, sedí u jeho lůžka, převlékne mu postel, ochotně vynese odpadky, pomůže druhému v jeho slabosti. Anebo se to pozná v tom, co určitě neudělá druhému: neokrade ho, nevyláká z něj peníze na základě lži, nechytračí, aby se sám obohatil, získal výhody, dobře se měl na úkor někoho jiného. Vidíte, na kolik malomocenství jsem přišel, a prý je ta nemoc na ústupu: kdepak, všichni jsme šťastnými obyvateli leprosária, kape z nás ta nemoc do všech směrů, a často o tom ani nevíme. Co nám může otevřít oči je pokorné pokleknutí před Pánem, ale to samo o sobě nestačí. Je ještě zapotřebí udělat i další krok, či spíše řadu kroků – směrem ke druhému člověku. Ale základem toho vykročení za druhými je pocit vděčnosti. Vděčnosti, ve které si člověk uvědomuje, čeho všeho se mu dostalo a dostává a má v sobě touhu předávat to dál. Jenom taková víra má cenu, jenom taková víra uzdravuje, jenom taková víra zachraňuje pro věčnost. Z těch deseti uzdravených slyšel jenom jeden to, co mu Ježíš řekl – v potitulkové scéně, která se odhalí jenom těm, kteří si na ni počkají: Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila!

Kázání 9. října 2022 v Husově sboru ve Vršovicích