Kázání 29. 1. 2023 – My kážeme Krista ukřižovaného

Mi 6, 1-4.8
1K 1, 18-25
ev. Mt 5, 1-12

Za základ dnešní duchovní úvahy jsem zvolil úryvek z 1. kapitoly Pavlova prvního listu korintským křesťanům. Kdo se těšil na výklad Ježíšových blahoslavenství, které jsou obsahem evangelia této neděle, tak, jak jsou napsána Matoušem v 5. kapitole, toho odkážu v tom případě například na strhující výklad Bonhoefferův v jeho knížce Následování, kde právě na základě Ježíšova Horského kázání, kterému jsou blahoslavenství úhelným kamenem, explikuje jeden z největších protestantských teologů 20. století Ježíšovo učení pro současného člověka, při zachování veškeré jeho radikality i dějinné a společenské naléhavosti. V centru mé pozornosti tak v tuto chvíli nebude evangelium, ale text podstatně starší, který písemnému záznamu evangelia podle Matouše předchází možná o celá desetiletí: apoštol Pavel, okolo roku 50 adresuje jeden z řady listů křesťanské obci v Korintu. Na rozdíl od Matouše, který o mnoho let později bude psát své evangelium pro židovské konvertity ke křesťanství, příjemci Pavlova dopisu jsou křesťané, kteří se ve své většině přihlásili k víře v Krista poté, co opustili svou víru v pantheon řeckých bohů. Na místo Dia, vládce bohů, usadil se na pomyslném trůnu jejich věření Kristus, Boží Syn. Těmto pak Pavel píše, pravděpodobně z Efezu, kde byl toho času ve vězení, aby je v jejich víře povzbudil a upevnil. Pokusme se vžít do situace korintských. Jsou obyvateli města proslulého mravní nevázaností, města obchodníků, vyznavačů různých božstev, města pohanských chrámů, divadel, cirků – antická metropole se vším všudy – veliké rozdíly sociální, náboženské, křižovatka kultur. Zde se konstituje křesťanské společenství – vyznavačů „jakéhosi Chrésta“, jak píše židovský historik Josephus Flavius. Zakladatelem křesťanské obce je právě apoštol Pavel na své první misijní cestě do Evropy. Od životního příběhu Ježíšova v té době uplynulo přibližně 20 let. O dalších několik let, už z Malé Asie, kde v té době přebývá ve vězení, Pavel znovu oslovuje Korinťany sérií svých listů, přičemž z fragmentu toho prvního jsme dnes slyšeli epištolní čtení. Dvacet let v životě člověka není úplně krátká doba zahrnující jeho vývoj od početí k dospělosti, tehdy se jednalo přibližně o polovinu délky života; zkusme si vybavit některé své konkrétní vzpomínky z  roku 2003 – přesně v takové situaci byli korintští křesťané, s tím rozdílem, že neměli Bibli jako my, nemohli sáhnout po svědectví evangelií, nepodívali se do novin, knih, na internet. Všechno, co o Ježíši věděli, znali z doslechu – někdo jim o tom musel povědět. Ale zpátky k naší aplikaci, představme si, že za námi někdo přijde, jsme usazeni ve svém městě, v našem způsobu života, v našich rodinách, zvycích, církvích, tradicích, ve své víře. Příchozí je cizinec, který sice hovoří naším jazykem, ale přízvuk ho prozradí, že není odtud, a začne nám říkat, že před dvaceti lety, daleko od místa, kde žijeme, se stalo něco naprosto zásadního a převratného, co má moc od základu změnit náš život. Přesně taková je výchozí pozice Pavla a dalších nositelů poselství o Kristu. Korint ležel na území Řecka, kolébky filosofie – lásky k moudrosti. A právě ta je pro Pavla odrazovým můstkem pro zvěstování Krista, ale ne tak, že by, třebaže v ní byl vzdělán, by dobrou zprávu o Kristu podával jazykem řecké moudrosti. Nebojí se dokonce korintským sdělit, že Bůh moudrost světa činí bláznovstvím, a když ve své moudrosti člověk Boha nenašel, zalíbilo se Bohu spasit ty, kteří věří bláznovskou zvěstí. To je první důležitý moment, který z vykládaného biblického textu zvýrazňuji. Apoštol neříká, že víra má rezignovat na rozumové poznání, že víra stojí v protikladu k moudrosti, že moudrost zatemňuje Boží úradek a plané filosofování odvádí od Boha, ne, říká, že Boží spása není v moudrosti, ale ve věření, které se může jevit vnějšímu světu jako bláznovské. To samé zaznívá v Ježíšově Horském kázání – blaze těm, kdo pláčou, neboť budou potěšeni, tišší dostanou zemi za dědictví, milosrdní dojdou milosrdenství a chudým v duchu patří nebeské království. V tom, co se zdá bláznovstvím, je ukryt Boží plán záchrany. Že se narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda, bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ – Ježíš. Naprosto neznámý žid z okrajové provincie římského impéria, syn tesaře a chudé děvečky – a hle, vtělený Bůh, který přišel na svět, ale ne jak chodili řečtí bozi, převlečení za smrtelníky, jenom jako zdání člověka, ale skutečný člověk, ve kterém se narodil Bůh. Tomu uvěřit v prostředí pohanských kultů a řecké filosofie, to musel být pořádný oříšek, pořádné bláznovství – a uvěřit na základě čeho? Že jeden člověk, ne jedna paní, ale jeden pán povídal – v sobotu v synagoze, v neděli na náměstí, v pondělí na areopagu a tak dál, a tak dál. Druhé důležité podtržítko: Pavel říká: „Židé žádají zázračná znamení.“ Udělej zázrak, a my v tebe uvěříme. Pojďme najít nějaký zázrak, který se s tím zvláštním člověkem pojí, pojďme si dokázat, že Ježíš je Boží, vždyť to někdo musel vidět, zažít, co takhle očití svědkové, nenajde se někdo? Pavel to hází za hlavu – co je mu do svědectví druhých, které vždycky můžete zpochybnit. Židé žádají zázračná znamení, Řekové hledají moudrost, ale my KÁŽEME KRISTA UKŘIŽOVANÉHO. To je ten pracně hledaný zázrak, ani panenské zrození, ani rozmnožení chlebů, ani prokletí neplodného fíkovníku co rázem uschne, apoštol Pavel mnoho let před napsáním evangelií nic z toho nepotřebuje vědět, nic z toho nezná. Vystačí si s tím, že káže Krista ukřižovaného, toho, který byl mrtev a žije. Proto je Boží syn, protože vstal z mrtvých. Nezůstal ve smrti. A jak to dokážeš? Dokázat to nemůžu, ale potkat se s ním ano. Ten ukřižovaný looser z konce světa přišel do mého života, na večeři s chlebem a vínem, a už u mě zůstal, rozumíte, korintští, galatští, vršovičtí: Kristus je Boží moc a Boží moudrost, pro jedny kámen úrazu, ale pro ty, kdo v něho věří – moc Boží ke spasení. Takového zázraku jsme účastni – každý sám za sebe, halelujah!

Kázání o IV. neděli po Zjevení Páně 29. ledna 2023
v Husově sboru ve Vršovicích