Kázání 26.2.2023 – Mezi mýtem a logem

Gn 2, 15-17; 3, 1-7
Ř 5, 12-19
ev. Mt 4, 1-11

Začnu otázkou, tématem 1. neděle v půstu je v roce A Ježíšovo pokušení na poušti, ve kterém Spasitel vede disputaci s Božím protivníkem ďáblem, jehož válečné pole jde napříč celou zemí i každou duší, proto, chcete-li, klidně si svého kazatele představte v přestrojení za advocata diaboli, který vám z kazatelny pokládá otázku, což je mimochodem ďábelsky vychytralý způsob, kterým pokušitel chce dovést člověka tam, kde ho chce mít. Proto ho kazatelé s takovou oblibou používají celá staletí, a povětšinou díky tomu sklízí úspěch. Máte-li o tom pochybnost, přečtěte si doma v klidu ještě jednou dnes řečený text z Genesis o tom, jak ďábel dovedl člověka k jeho pádu: položil jednoduchou otázku: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech plodů v zahradě?“ Ale to není moje otázka, tu už ďábel položil, já se vás zeptám na něco jiného: „Co vám přijde přiléhavější ke slovu Kristus, mýtus, anebo logos?“ Omlouvám se, že tak brzy po ránu na vás jdu s řečtinou, ale co nadělám, když řečtina nám toto výrazivo uchovala až do dnešní doby a naše mateřština neměla zapotřebí vytvářet k němu své ekvivalenty. Jak Kristus, tak mýtus, tak i logos jsou řecká slova, starobylé a mnohými významy obtěžkané pojmy na pomezí filosofie, náboženství a vědy. Pokud jste slovo Kristus spojili s mýtem, pak vězte, že jste se tím přiblížili helénskému myšlení klasického věku antické filosofie, která mýtu rozuměla jako vyprávění z dávných časů. Český filosof Jan Patočka mýtus pojmenovával jako „vzpomínku na pravěk“, jinak tím vyjadřoval to stejné, co staří Řekové: mýtus má své zakotvení v pradávnu. Mýtus se neděje tady a teď, ale vždycky v minulosti, respektive i současnost může přinášet své mýty, jejich pravda ale vyjde najevo až v daleké budoucnosti. Spojení Krista s mýtem nemusíme nutně vnímat jako negativní a nepatřičné ve smyslu „je-li Kristus mýtem, není v něm pravda.“ O pravdě mýtu jsem zatím nepronesl jediné slovo. Mýtus je vyprávění z dávné minulosti, a takovým vyprávěním Kristův příběh bezesporu je. Obsahem Bible jsou příběhy, které se nestaly včera a předevčírem, ale před dávnými a dávnými věky v jedné předaleké galaxii. Jestliže jste tedy spojili Krista s mýtem, jsem přesvědčen, že jste se nedopustili ničeho nepatřičného, ostatně samotný termín Kristus – Chrestos – Pomazaný, hebrejsky Mašiach, je povahy mytické. Pro Řeky v době Ježíšově bylo toto označení ostatně mnohem sdělnější a srozumitelnější, nežli spojovat Krista s Logem, což jako jeden z prvních provedl evangelista Jan a v helénském prostředí tím způsobil obrovský rozruch, pozdvižení, ba dokonce na sebe uvalil podezření z blasfémie – rouhačství. Kristus jako Logos, zlobilo se proto na něj tehdy mnoho Řeků, tak s tímto příběhem za námi nechoď, to si poslechneme někde jinde, příště, až na to bude čas. Logos byl totiž pro Řeky „jasnou řečí rozumu“. Byl Božím principem, který přichází skrze rozumovou řeč. Všímáte si toho rozdílu mezi tehdy a dnes: dnes platí, že mýtus = pohádka, nepravda, dávná báchorka, něco, co se nikdy nestalo, nanejvýš cit, vnitřní dojem, prožitek, oproti tomu rozum reprezentuje pravdu, která je ověřitelná. Pravdivé je to, co je uchopitelné a potvrditelné rozumem. Co je tedy Kristus víc? Je víc mýtem, anebo Logem? Je víc vyprávěním ze zlatého času, kdy všechno bylo zakotveno v rajské harmonii, je vnitřní, citovou zkušeností, anebo je víc rozumem uchopitelnou hodnotou toho, co můžeme dokázat, ověřit, změřit, něco, co se v uvozovkách „skutečně“ stalo? Často máme jako křesťané pocit, že je naším úkolem základní postuláty toho, v co věříme, dokazovat. Podívejte se, Kristus opravdu vstal z mrtvých, hrob byl prázdný, Kristus byl opravdu Boží, protože jeho matka zůstala Pannou až do svého nanebevzetí a sama byla počata jako neposkvrněná. Fíkovník uschnul, když se na něj hladový Ježíš rozzlobil, že nenese plody, i když nebyl čas fíků. To se opravdu stalo, vždyť to dosvědčilo tolik svědků. S každou takovou výpovědí přitom zaměňujeme hrušky za jablka, protože se snažíme rozumem vyargumentovat věci a termíny, které jsou vnitřního charakteru, prožitkem naší víry. Z mnoha definic, co je to mýtus, se mi líbí ta, která říká, že mýtus je příběh, který se nikdy nestal, a přitom se děje pořád. Anebo slova C. S. Lewise, největšího obránce víry poloviny 20. století, který se Ježíše Krista nezdráhal označit za mýtus – za mýtus, který jako jediný na rozdíl od ostatních se stal skutečností, mýtus, který se stal a děje pořád. Mýtus nepochopíme, budeme-li ho racionalizovat. A stejně tak je to i s vírou. Ptát se, co je na mýtu pravdivé, co se skutečně stalo a jak se to doopravdy stalo? Tím se však s pravdou mýtu, stejně jako s pravdou víry, míjíme. Pravdou biblického mýtu o stvoření světa nejsou kosmogonické, či biologicko-antropologické výpovědi o tom, jak vznikal vesmír a život, v jakém časovém rozpětí a za jakých okolností, ale že smysl stvořeného vězí v laskavém Stvořiteli. A tato jedna jediná, neměnná pravda, je variována v následném vyprávění, příběhu, chcete-li mýtu o Kristu, ve kterém se potkává židovská, protože Ježíš byl Žid, s helénskou – antickou kulturou, protože poselství o něm se začalo šířit v řeckém myšlenkovém prostředí. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma, ale nad vodami, vznášel se Duch Boží. A Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. Tak začínají dva různé příběhy z dávných dob. Jeden židovský, druhý řecký. Co mají společného? Přítomného Boha, který se dává poznat člověku, zjevuje se, vkládá svou lásku a moudrost do svého stvoření.

Jaká slova zvolit závěrem? Spasitelova, kterými umlčel Pokušitele. V pokoře je vztahuji na sebe, pokud jsem něčím vzbudil vaši pochybnost: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ V tu chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.

Kázání o I. neděli postní 26. 2. 2023 v Husově sboru ve Vršovicích