Kázání 11.6.2023 – Milosrdenství chci, ne oběť

Oz 5, 15-6,6
Ř 4, 13-25
ev. Mt 9, 9-13,18-26

Tak dlouho jsem hledal kázání na dnešní neděli, až jsem ho napsal. Rozumějte: mám za sebou perný týden, od pondělí do soboty jedna povinnost za druhou a v návalu povinností, úkolů, dohánění mnohokrát odkládaných restů, z nichž vybírám: provozní porada, vydání Hlasatele, doplnění vyúčtování grantu, příprava biblické hodiny, dvojí příprava snoubenců, schůzka s architektem, předoperační vyšetření syna, pokladní uzávěrka, příprava mzdových podkladů, jednání na policii, dvojí návštěva na radnici, rozhovor se starostou – to všechno stálo za tím, že mi nezbyl čas napsat kázání. Ani nevím, s kým jsem si v tomto týdnu notoval písničku Olympicu Osmý den schází nám – už vím, s panem restaurátorem, se kterým jsem jednal o opravě poničené fasády. A zase je sobota, jedenáctá večerní odbila – lampa ještě svítila, přicházím z gratulace na letní scéně, kde jsem pronášel přípitek hercům k padesáté repríze, rychle na faru, ještě najít staré dobré kázání a rychle domů, ale ať hledám jak hledám, od roku 2002 jsem nenapsal promluvu na II. neděli po svatém Duchu v roce A a ta připadá na dnešek. Po x-tém projití adresáře s kázáními, ve kterém ne a ne najít to správné, kdy mě polévá horkost a obava, co vám budu říkat, a že snad vystoupím na kazatelnu a řeknu: „Sestry a bratři, nezlobte se, ale já jsem neměl čas připravit homilii – žijte v Boží lásce, amen,“ jsem uslyšel: „Nehledej kázání, zhluboka dýchej a přečti si pořádně ty texty, na které jsi nikdy nekázal, a uvidíš.“ Tak jsem se začetl, poslouchejte stejně jako já: „Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže.“ Anebo o něco dál: „Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde.“ Usilujme ho poznat, usilujme poznávat Hospodina – to znamená nepřestávat žasnout nad tím, co Bůh činí v našich životech. Nikoliv někde, někdy, někomu, kdesi, cosi, komusi, ale co Bůh činí nám, mně Davidu Frýdlovi, v čem jsem byl tento týden od Hospodina rozsápaný a v čem zhojený, jak jsem usiloval poznávat Boha, kdy to bylo? Kdy mi vyšel jako jitřenka? Bylo to včera, kdy jsem se mátožný probudil s bolestí hlavy, anebo když jsem utíral zvratky po jednom z mých dětí, anebo mi vyšel jako jitřenka, když jsem zahajoval letní scénu, křičel na opilou bezdomovkyni, ať se kouká ztratit, nebo zavolám policii. Ano, všude tam byl Hospodin se mnou, jenom já jsem si toho jaksi nevšimnul. Jeho slovo mě o tom ujistilo až včera před půlnocí, když jsem přemýšlel o tom, co vám dnes řeknu. Řeknu vám, to, co jsem si přečetl z Božího slova a budu doslovný: lamentace: „Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo?“ Jaký Efrajime, ptám se, jaký Judo: „Co mám s tebou dělat Davide, Oldo, Mirku, Kamilo?“ Ten, kdo to psal, psal o nás. Takovou moc má Boží slovo, že dokáže být až nepříjemně osobní a aktuální. „Vaše zbožnost je jako jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí.“ Ano, takhle to o nás, o mně, napsal Ozeáš v 5. kapitole svého proroctví a trefil to na sto procent. Zbožnost jako jitřní obláček, jako rosa, která se záhy rozplyne v žáru dne, v povinnostech, které se na nás valí, v úkolech, které nestíháme, protože přicházejí další a další, ve všudypřítomném stresu. A potom to nejdůležitější: „Milosrdenství chci, a ne oběť, poznání Boha je nad zápaly.“ Když nám se ale ty zápaly tak líbí – působí to na oko: něco velikého uděláme, a podívejte, lidi, podívej se, Bože, tohle všechno dělám pro tebe, tohle obětuju pro tebe, tak si toho važ. Co všechno dělám, postím se dvakrát týdně, do kostela chodím, skládám desátky, házím do sbírky, platím Dobrého anděla a Adopci na dálku, nejím maso. Ta naše proklamovaná zbožnost starších bratrů a sester z Ježíšova podobenství o marnotratném synu je jako malý obláček, který se ještě nad ránem velice rychle rozplývá v našich obětech, v našem shonu, v čase, se kterým tak marnotratně nakládáme, jako bychom ho měli mít celou věčnost, a přitom je to pár chvil, kvapem uplynou a v letu odcházíme. V pátek cestou autem jsem počítal: když se toho dožiju, bude mi za rok padesát. To je ještě nějakých dvacet let aktivního života, když mi je Bůh dopřeje, můj tatínek zemřel v dvaasedmdesáti, neměl bych s tím něco dělat? Dvacet let, a i kdyby třicet, vždyť to je strašně krátká doba. Odpověď mám před očima, mám si ji přečíst a vám ji z kazatelny, na které je nápis, že nade vším vítězí pravda, vyřídit: „Bůh, ve kterého věříme, byť velikost naší víry v něj nedosahuje ani velikosti hořčičného zrnka a celá naše zbožnost je jako ranní rosa a pára nad hrncem, je Bůh, který po nás nechce naše oběti, zápaly a celopaly, to, čím a pro co hoříme, to je mu k ničemu, chce po nás milosrdenství, chce po nás soucit, chce po nás lásku. Nechce, abychom se my obětovali, proto obětoval svého Syna Ježíše, ale chce, abychom my byli milosrdní v obětavé lásce k bližním, abychom, když ne vydávali to nejlepší ze sebe, tak se o to alespoň snažili, abychom s láskou přijímali ty, kterým budeme nablízku – odstrčené, hříšné, bídné – milovati učíš nás, abychom dokázali druhého pohostit, přijmout v jeho jinakosti, v jeho odlišnosti, ať to bude uprchlík, homosexuál, Ukrajinec, Rus, Němec, surogátní matka, surogátní otec, volič Losny, nebo Mažňáka, nabídnout účinnou pomoc v nouzi, ne proto, abychom si udělali čárku, za kterou nás jednou Bůh pozve na hostinu zadarmo, kam by bylo fajn se dostat, ale proto, abychom se stali my sami láskyplnými hostiteli těm, kteří se s námi budou cítit dobře, přijatí, milovaní. Bůh po nás zpravidla nechce veliké věci, ale chce po nás ohromné maličkosti, z nichž pro většinu jsme vybaveni tím, co si nosíme v sobě a nástroj, kterým můžeme většinu z toho udělat nám začíná od ramene dál. Věříme v Boha milosrdenství, ne v Boha, kterého budeme uctívat obětmi, nýbrž v Boha, který sám je obětí. „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chce, a ne oběť.“

Amen

Kázání o II. neděli po svatém Duchu 11.6.2023 v Husově sboru ve Vršovicích