Kázání 9.7.2023 – Všechno ti nahradím dvojnásobně

Zach 9, 9-12
Ř 7, 15-25a
ev. Mt 11, 16-19.25-30

Dnešní neděle je XIV. nedělí v mezidobí, respektive VI. nedělí po Hodu Božím svatodušním. Jsem zvyklý kázat podle Ekumenického lekcionáře, který v roce v němž se nacházíme, stanovuje jako bohoslužebné texty pro dnešní den oddíly z tří biblických knih, které jsme právě vyslechli. Posluchač na jejich základě  může podlehnout dojmu, zdali se nespletl v čase. Úvodní text starozákonní z proroka Zacharjáše se totiž váže k události Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma na oslátku, tedy k velikonocům, oproti tomu text evangelní obrací naši pozornost k proroku Janu Křtiteli, který je pro změnu připomínán v době adventní. Obojí slyšíme dnes, v čase horkého léta, zhruba v polovině občanského roku. Přijměme to jako ujištění o tom, že velikonoce se pojí s adventem – v obojím je přítomné stejně naléhavé poselství o tom, že Pán přichází, je blízko, a že stojíme uprostřed dění, ve kterém Bůh jedná pro naši záchranu. Prostřední text Pavlův je potom jeho niternou výpovědí o tom, že duch je odhodlán, ale tělo slabé, „ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje mám mysl,“ říká apoštol a doznává před Bohem svou ubohost. Pro mě mají řečené biblické texty ještě další osobní konsekvenci v tom, že je v tuto chvíli čtu a vykládám na místě, které považuji za v pravém slova smyslu kruciální pro můj vlastní život: velikonoce, advent, apoštol Pavel, ekumenický lekcionář, já husitský farář zde v evangelickém chrámu. Dovolte mi osobní vzpomínku na dobu, kterou nepamatuji, protože jsem se narodil o více než padesát let později, co se odehrála, a dnes už není ani žádných pamětníků. Bylo to v zimě na přelomu let 1919 a 1920 a místem byl zdejší reformovaný kostel v Černilově. Nahoře na kůru před jednou z bohoslužeb seděla žena, jejíž jméno si nepamatuji, a která pozorovala lidmi rychle se zaplňující kostel. Náhle její pozornost upoutala v té době již postarší slečna vyšší postavy, modrých očí, černých vlasů, nosu pošpičatělého a úst souměrných – Máňa Černá, dcera tesaře Černého z čísla popisného 210 zde v Černilově. Ta usedala se zpěvníkem v ruce do jedné z lavic a hlavou té pro mě neznámé ženy nahoře na kůru projela myšlenka: „Ta by se hodila pro Kučeru!“ Ta neznámá, jejíž jméno nevím, byla místní dohazovačkou. Léty praxe a výbornou znalostí zdejších obyvatel získala poměrně přesný odhad, kdo s kým by mohl tvořit stabilní manželský pár. Slečně Černé bylo v té době už jedna třicet, podle tehdejšího úzu tak už ani nebyla nevěstou na vdávání, spíš tou, která tatínkovi a mamince zůstala „na ocet“. František Kučera, vyznáním luterán, jeden z pěti dětí Kristiána Kučery z Černilova, vyučený kovář, byl vdovcem, o manželku přišel za války, do které byl odvedený, aby na italské frontě bojoval za Císaře pána a jeho rodinu. Po návratu z vojny si vyzvedl své dvě dcery – polosirotky, a přesídlil s nimi do nedalekých Smiřic, kde začal budovat svou kovářskou živnost. K tomu by se mu hodila ženská ruka a právě tu mu dohodila naše neznámá z kůru zdejšího kostela. Hádáte dobře, tou slečnou v letech byla moje prababička. Po zprostředkovaném setkání, ve kterém ještě necelé čtyři týdny před svatbou svému budoucímu o šest let staršímu choti vykala, následovala svatba v tomto chrámu v únoru 1920, pak v rychlém sledu přišly na svět dvě děti – moje babička Danuše a prastrýc Luděk. S Františkem Kučerou prožila Marie Černá skoro padesát let. Spojovala je manželská láska, věrnost a oddanost, společná evangelická víra. Nebýt prozíravosti a naprosto přesného odhadu dohazovačky z kůru zdejšího kostela, nebyl bych na světě. Svou prababičku Marii, v dětském názvosloví „babičku smiřickou“, neb jsem měl ještě „babičku václavskou“, jsem začal vnímat, od jejích zhruba devadesáti let, které ji zastihly stále v plné síle a duševní svěžesti. Devadesátky se jako letitá vdova dožila v domě po manželovi ve Smiřicích, s postupujícím věkem začala dojíždět za dcerou do Prahy, nejprve na zimu, a potom už zůstala v domácnosti mých rodičů napořád. Tak jsem ji poznal – ona z rodiny nejstarší, já nejmladší. Babička smiřická, někdejší Máňa Černá z Černilova, na kterou její vrstevníci coby děti pokřikovali: „Černidlo, mazadlo na boty – Vix!“, mi kromě jiného předala to nejcennější co mohla – svou víru v Pána Ježíše. Ne manipulativně, čím byla starším, tím méně vycházela z domu, ale když okolo své pětadevadesátky už nemohla kvůli zhoršenému zraku číst sama, dostal jsem za úkol předčítat jí z toho, co celý život četla: Bibli a sebrané spisy Aloise Jiráska. Do mých patnácti let jsem tak měl načtenou podstatnou část z díla tohoto českého klasika a vybrané části z Písma svatého, především z Pavlových listů. Dostal jsem tak poměrně slušný literární základ k pozdějšímu studiu historie a teologie. Jedním z mých učitelů na teologické fakultě byl někdejší evangelický farář Otakar Funda, potomek faráře Ladislava Fundy, který moje prarodiče v tomto chrámě oddával v únoru 1920 a o rok později křtil moji babičku Danu.

Na jeden příběh příliš mnoho náhod, pokud ovšem náhodě rozumíme jako pseudonymu, tam, kde se Pán Bůh nechce podepsat svým jménem. Víra mé prababičky, od mládí živená a čerpaná ve společenství církve z Božího slova v Písmu svatém, našla své podivuhodné pokračování v příběhu mě – jejího pravnuka a mojí rodiny.

Pán Bůh, a tak rozumím poselství textů dnešní neděle, přichází – znovu a znovu, a my to potřebujeme znovu a znovu slyšet pro naši spásu: v betlémském dítěti, v pokorném králi na oslátku, v moci Vzkříšeného, ve slovech proroků, v našich učitelích a těch, kdo nás vyučovali ve víře, ale i v dětech našich dětí, kterým coby prarodiče můžeme předat něco z pokladu své víry, a tak složit reparát, když se nám to třeba u vlastních dětí nepovedlo. Marii Kučerovou, rozenou Černou, čekal její největší misijní úkol až po devadesátce. Stačilo jí k tomu dvojí, zachovat svou víru a dožít se toho. Čas každého z nás je jinak vyměřený, na parte si nechala moje prababička napsat slova žalmisty: „Aj na dlaň odměřils mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou,“ co máme jako věřící Kristu společné všichni je: nenechat si to, co jsme od Pána dostali, pro sebe. Ježíš v závěru dnes přečteného evangelního textu velebí Otce za to, že před moudrými a rozumnými ukryl tyto věci a zjevil je maličkým. Ten úkol, zjevovat maličkým z Božích věcí je také na nás. Jak obstojíme? „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista,“ odpovídá apoštol Pavel.

Amen

Kázání v Evangelickém reformovaném kostele v Černilově o VI. neděli po svatém Duchu 9. července 2023.