Kázání 17.9.2023 – Odpuštění a přijímání

Gn 50, 15-21
Ř 14, 1-12
ev. Mt 18, 21-35

Odpuštění a přijetí – dvě hodnoty, které mě napadají jako jednotící linka biblických textů od pasáže ze závěru knihy Genesis o vztahu Josefa a jeho bratrů, přes apel z listu Římanům, ve kterém Pavel vybízí k přijímání bratří slabších ve víře, až k podobenství o nemilosrdném služebníkovi, který odpuštění, jehož se mu dostalo, nebyl schopen přenést na druhé.Starozákonní novela nazvaná Josef a jeho bratři pojednává o sourozeneckých konstelacích v rodině patriarchy Jákoba. Její románovou podobu rozpracoval v několikadílné sáze geniální Thomas Mann. Inspirací mu bylo líčení osudů Jákobových potomků v biblické knize Genesis. Na samotném jejím závěru, v 50. kapitole je uveden zajímavý moment, který ovšem tak trochu zpochybňuje míru opravdovosti lítosti, kterou starší bratří vůči Josefovi projevili. Od 15. verše čteme, že „když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili.“ Proto mu vzkázali: „Tvůj otec před smrtí přikázal:

Josefovi řekněte toto: ‚Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.‘“, a následně na to je Josef těmito slovy dojatý k slzám. Podobně jako Josef je i čtenář dojatý nad lítostí, které byli bratři schopni, do chvíle, nežli si uvědomí, že to je všechno lež. Jákob totiž nic z toho synům, kteří kdysi svého bratra zradili a ohrozili na životě, neřekl. Po jeho smrti se báli o vlastní osud, proto se opět domluvili, aby Josefa obelstili, a pod záminkou vůle zemřelého otce, chtějí docílit jistoty, že se jim Josef nebude za jejich někdejší chování chtít pomstít. Vymyslí si proto slova, která vloží do úst zemřelému otci, který je už nemůže zpochybnit, a to skutečně na Josefa zapůsobí tak, že se nad jejich vzkazem rozpláče. Teprve po tomto expozé přicházejí před Josefa a obřadně padají na kolena a prohlašují se za jeho otroky. I v této scéně je přítomné odpuštění a přijetí. Odpuštění na straně Josefa, přijetí jich z jeho strany jako těch, kteří mu kdysi ublížili, ale on s nimi chce napříště žít v souladu, a ze strany bratrů přijetí Josefova odpuštění a všeho, co z něj vyplývá. O míře Josefova odpuštění bratrům a jejich přijetí pochybnost nemám. Kladu si ale otázku po opravdovosti lítosti, kterou bratři vůči Josefovi projevili. Jak to, že po smrti otce se znovu mezi sebou domlouvají, že Josefa opět obelstí? Navíc, za cenu, že pošpiní památku zemřelého otce lží? Vidím za tím naši lidskou nedostatečnost, ve které naoko mnohé demonstrativně prohlašujeme, ale ve svém srdci zůstáváme nezměnění. A to i v rovině odpuštění a přijetí: „Odpouštím ti, ale tohle přijmout nedokážu“, „přijímám tě, ale tohle ti odpustit nedokážu.“ Ne, říká Pán Ježíš. Odpuštění, ale i jeho přijetí, musí být naprosté, bezvýhradné. Jinak nemá cenu, protože se stále budeme točit v nekonečném kruhu sebeobviňování, naoko si budeme odpouštět, naoko se přijímat, ale ve svém nitru zůstaneme odpuštěním a přijetím nedotčení.

Druhý z citovaných biblických textů napsal apoštol Pavel křesťanům do Říma. Neřeší v něm odpouštění, ale právě přijímání druhého člověka v odlišnosti jeho názorů. Pavel začíná praktickou radou: „Bratra, ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech…“ a dál pokračuje, že někdo ve víře slabší věří tak či onak, nám to ale nemá bránit v jeho přijímání, co však nedělejte, že byste se s ním přeli, a už vůbec ne, abyste ho odsuzovali, dokonce apoštol Pavel zdůrazňuje: „Každý, nechť má jistotu svého přesvědčení.“ Vyplývá mi z toho rada, neznejišťovat zbytečně člověka v jeho věření. Pokud věří kristovsky, jeho víra je opřena o Pána Ježíše, ať věří i tomu, co mně vlastní není. Nemá cenu se dohadovat, radí apoštol, protože kdo koho bude rozsuzovat? To může jenom Bůh. Proto je lepší se takovým sporům ve víře raději vyhnout. Napadá mě příměr ze současnosti: někteří křesťané věří, a v mém pohledu se taková víra jeví jako slabší než ta moje, že stvoření světa proběhlo v šesti dnech ve smyslu 6 x 24 hodin. Jiné křesťané, a mezi ně patřím já, věří, že to období bylo ve skutečnosti mnohem delší. Zastánci prvního způsobu věření mě budou považovat za slabšího ve víře. Můžeme jít buď do sporu, ve kterém se jeden druhému budeme snažit jeho způsob věření vymluvit, nebo do dialogu, kde budeme postupně poznávat svoje pozice a někde se potkáme, anebo celou věc pomineme, a nebudeme ji otevírat, ne proto, že jsou témata, o kterých se nemá mluvit, ale proto, že respektujeme druhého člověka i když je jiného přesvědčení, jde nám o něj, a to, v čem se lišíme, není důležitější než to, že oba tvoříme společenství stejné víry. Co si z toho vzít za poučení? Nepřít se v církvi o zbytečnostech. Tu o pojetí stvoření, jindy o Marii, potom o autoritě Božího slova, nebo autoritě vyplývající z církevního úřadu. Vezměme to tak, říká apoštol, že lidé jsou v církvi na různých stupních věření. Rozlišovat míru věření nám nepřísluší, radujme se, že tvoříme společenství a věnujme se všedním službám, ke kterým jsme byli i jako církev povolání. Přijímejme se navzájem, nesmýšlejme o sobě vysoko, buďme kritičtí, na prvním místě sami k sobě. Zároveň však pamatujme, že nejsme ani v církvi sami za sebe, tvoříme společenství, které se má v lásce snášet, má mezi sebou vycházet, nemá řešit samo sebe, ale být světu k jeho spáse a ke službě. Máme nést radostné poselství o záchraně v Kristu, odpouštět, při vědomí, jak nám samotným chceme, aby bylo odpuštěno. A především, chovat se v duchu textu apoštola Pavla, který jsme slyšeli před týdnem:  „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon…“

Amen

Kázání 17. 9. 2023 v Husově sboru ve Vršovicích