Rozhovor s farářem Davidem Frýdlem

Ve tvém stručném životopise na internetových stránkách sboru jsem si přečetl, že jsi na střední škole studoval silnoprooudařinu – tedy nic, co by nasvědčovalo, že se později pustíš do teologie. Jak se to semlelo, že jsi po střední škole nabral úplně jiný směr? Souvisí to nějak s náhlým obrácením, s novou duchovní orientací ve tvém životě?

Souvislost je zde jenom částečná. Můj ročník 1974 byl nejpočetnějším z generace Husákových dětí a kvůli tomu jsem se po základní škole nedostal v Praze na gymnázium, kam jsem se původně hlásil. Poslední volná místa ke studiu s maturitou byla na elektrotechnické průmyslovce. Díky tomu mám středoškolské vzdělání technického směru a to v oboru jehož znalost je na většině zanedbaných far velice užitečná. Podobně prospěšná by samozřejmě byla i průmyslovka stavební nebo ještě lépe zednický učňák. Už ani nepočítám, kolikrát jsem na farách dělal nové elektrické rozvody, opravoval to či ono, co souvisí s elektřinou. Gymnaziální znalosti jsou ve srovnání s tím značně nepraktické. Takže z hlediska duchovního žádné jednorázové obrácení, třebaže pocházím z nevěřící rodiny. Do věcí víry jsem pozvolna vstupoval vlivem prarodičů a přátel na základní i střední škole. Přihláška na teologii potom byla určitým plynulým vyústěním mého dosavadního směřování. A musím říci, že jsem šel na teologii s jasným úmyslem dělat faráře. Když se nás v prvním ročníku profesor Kubáč ptal, kdo bude chtít po škole nastoupit na faru zvedl jsem tehdy ruku jako jediný. Dnes z mého ročníku sloužíme na farách tři.

.
Vršovický sbor je prostředím živého společenství s řadou mimonedělních aktivit pro různé věkové kategorie, mimoto je Husův sbor jedním z nejštědřejších přispěvatelů do fondů bratrské svépomoci – dalo by se říct, že jsi úspěšný farář s velkou náboženskou obcí. Jak se to dělá? Jaké byly vůbec tvoje začátky ve Vršovicích?

Tvému tvrzení, že jsem úspěšným farářem s velkou náboženskou obcí musím oponovat. Míru úspěšnosti kněze je těžké posuzovat lidskýma očima. Já sám mám na paměti spíš ty neúspěchy. V tomto směru je mi blízká biblická výpověď L 17,10: „Služebníci neužiteční jsme. Což jsme byli povinni učiniti, učinili jsme.“ Vidím to množství, co jsem neučinil. Proto zanechme úspěch a neúspěch naší služby ad acta Posledního soudu. Pán ať je potom naším spravedlivým soudcem. Co se týče velikosti náboženské obce ve smyslu počtu zapsaných věřících, tak se Vršovice rozhodně nemohou pyšnit žádnými závratnými počty: zhruba 800 lidí zapsaných v matrice a přibližně dvacetina z celkového počtu skutečně praktikujících křesťanů, kteří tvoří jádro sborového společenství. Od toho odečtěme dalších deset až patnáct lidí plus mínus a dojdeme k průměrnému počtu účastníků husitských bohoslužeb ve Vršovicích. Když jsem byl v Americe tak jsem viděl skutečně veliké sbory čítající několik tisíc lidí, kteří se scházeli neděli co neděli na bohoslužbách. To jsou podle mě velké sbory: někdy dokonce tak velké, že prodávají své tradiční sto a více let staré chrámy a najímají si sportovní haly či staví megakostely pro desettisíc lidí. Nic z toho, myslím, v CČSH ani v celé České republice nepřipadá do úvahy.

Začátek mého farářského působení ve Vršovicích byl poznamenán, dle mého názoru poněkud nešťastně pojímanými událostmi okolo tajného svěcení několika husitských kněží v Portugalsku, a tím znovu otevřenou diskuzí ohledně apoštolské posloupnosti. Nastupoval jsem na sbor ve značně vypjaté atmosféře, kdy jsem některými byl nahlížen málem jako uzurpátor, který přišel do Vršovic ve službách tehdejšího biskupa Bicana dokonat dílo zkázy. Jak paradoxní to byla představa ukázal další vývoj v diecézi. Jeden z mých kolegů tehdy napsal, že se nad Vršovicemi zavřelo s mým příchodem nebe. Toto si hodnotit netroufám. Dosud chovám naději, že snad aspoň malá škvírka je ještě nad námi pootevřená. A proudí tudy mnohá obdarování i dobrá vanutí Ducha.

.
Teď otázka, která mě zajímá u všech aktivních pracovníků v církvi – jak je to s časem pro rodinu, pak taky pro zájmy a koníčky? Daří se ti najít čas také pro něco jiného , než je život sboru a technické starosti o provoz? Je možné v tom nalézt nějaký systém, aby se farář jako ty ubránil syndromu vyhoření?

O mém času pro rodinu by lépe mohla vypovědět moje manželka, případně některé z našich čtyř dětí. Myslím, že v tomto směru nejsem schopen objektivního posouzení. Jsou však chvíle, kdy bratřím katolíkům závidím celibát. Když někdy projíždím okolo katolické fary a vidím tam svítit večer jediné okénko, za kterým je můj kolega P. Góra pohroužen do biblického studia, říkám si jaký tam musí mít úžasný klid. Na druhou stranu jsou samozřejmě  chvíle kdy bych neměnil. Je asi přirozené, že člověk čas od času zatouží po tom, co nemá. Splnění takových přání však ne vždy přináší to, co bylo původně očekáváno. Máme o tom ostatně krásnou pohádku o rybáři a zlaté rybce. Kdybych mohl volit, vyhovoval by mi život námořníka na zaoceánské lodí: půl roku na moři a půl roku doma. Obojí může být přitom prožíváno stejně intenzivně. Škoda že naše církev nemá lodní kaplany. Hned bych se přihlásil do služby. Myslím ale, že by mě doma nepustili: Chtěls čtyři děti? Tak se snaž!

A co proti syndromu vyhoření? Mě pomáhá jistá míra nadhledu, humor, nebrat se tak vážně, manželka, která mě drží při zemi když nabírám příliš vysoký kurs a naše děti. Jen si to zkuste vyhořet, když máte tak velikou rodinu! Vždycky vás zase někdo druhý zapálí: nebo dopálí, že na vyhoření zapomenete.

Je o tobě celkem známo, že nešvary v církvi celkem otevřeně kritizuješ a nestydíš se dát najevo svůj názor. Když se ohlédneš za nedávnými bouřlivými událostmi v naší diecézi – dá se z toho všeho vyvodit nějaké poučení do budoucna? Máš dojem, že tvoje nasazení mělo smysl nebo jsi trochu rozčarovaný?

Problémy v církvi byly, jsou a budou. Stačí si důkladně pročítat Pavlovy epištoly, abychom zanechali iluzí o dokonalém společenství. Důležité je, aby církev neztrácela mechanismy jak se s nešvary ve svých řadách vyrovnávat a především vůli vzniklé situace řešit. Co bylo pro mě nejbolestnější zkušeností v prožitých událostech byla obrovská míra apatie a nezájmu mnohých, včetně vedoucích pracovníků církve. Princip zametání věcí pod koberec se církvi v jejích dějinách zadřel pod kůži. „Hlavně neprat své špinavé prádlo na veřejnosti,“ zní jako mantra celou církví. Když už je ale jednou to prádlo na dvorek vyvezeno, nemá cenu dělat jako by tam nebylo, zvlášť, když z něj stoupá nelibá vůně. Potom je naopak velmi důležité postavit se k němu čelem a začít s důkladnou očistou: ať svět vidí, že i v církvi se dovedeme s věcmi poprat. Zdůrazňuji že s věcmi, tzn. s okolnostmi, nastalou situací, nikoliv tak, že si lidé začnou jeden s druhým vyřizovat své účty cestou fyzických či psychických nebo jiných inzultací, například pomocí právníků. Opravdu si myslím, že není na škodu udělat občas v církvi pořádný průvan. Když se v církvi o něco zápasí, je to známkou toho, že ještě nejsme úplně mrtvým organismem. Husitství, ke kterému se hlásíme, nemá být jenom nálepka: jistá míra radikality a rozhodnosti je mu bytostně blízká. A na základě svých znalostí historie jsem si jistý, že ve srovnání např. s Tábority stále tvoříme velmi umírněný proud husitské tradice.

.
Příští rok čeká naši církev kulaté výročí založení, tvůj sbor ve Vršovicích letos v září slaví 80 let od položení základního kamene. To určitě nabízí prostor k bilancování života církve.

Dostali jsme za úkol v každé náboženské obci připravit k výročí církve nějakou vlastní aktivitu. Chtěl bych v příštím roce vydat monografii o Husově sboru ve Vršovicích. Skoro se mi nechce věřit, že to za chvíli bude už dvacet let, co jsem podobnou práci psal k šedesátinám mého rodného Husova sboru na Vinohradech. Je tedy na čase pořídit tomu mému někdejšímu mladickému spisku dalšího sourozence. Na další děti se s manželskou prozatím nechystáme, tak snad bude zase čas psát knížky. Nosím v hlavě spoustu zajímavých námětů z nichž každý se vztahuje k historii CČSH. Některé myšlenky ještě dozrávají, jiné jsou už zralé: jen je utrhnout! Kromě toho jsme ve Vršovicích po více než čtyřiceti letech opět otevřeli divadlo, které bylo od počátku součástí budovy Husova sboru. Chystáme celou řadu zajímavých představení, několik vlastních premiér, rád bych na kostelní věž vrátil zvony atd. Uvidíme čemu Pán požehná a kde naopak zavelí, abychom naše plány změnili. Ať to bude jakkoliv: už se moc těším!

Otázky kladl: Petr Wágner