Kristus a rodina

Gn 2,18-24
Žd 2,5-12
ev. Mk 10,2-9

B+S,

Ježíšovo slovo, ve kterém kriticky hodnotí soudobou židovskou rozvodovou praxi, se neposlouchá v podmínkách současné společnosti zrovna nejpříjemněji. Církev, ale i celá společnost, je dnes a denně konfrontována se skutečností, že téměř každé druhé manželství – ať už je uzavíráno občanskou formou na úřadech, anebo i s vědomím jeho svátostného rozměru před Bohem v kostelech, sborech či modlitebnách, je dříve či později za asistence státu rozvedeno. Na jedné straně tak zůstává jasný Kristův imperativ: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj,“ na straně druhé fakt, že téměř každý dospělý člověk má svojí vlastní osobní, anebo nejbližším rodinným okolím zprostředkovanou zkušenost s rozvodem. Hovoří se o všeobecné krizi rodinných vztahů, na manželství s jednou ženou a s jedním mužem je stále více nahlíženo, někdy i v duchu nejmodernějších poznatků o evolučním vývoji lidského druhu, jako na jakýsi moralistický křesťanský předsudek, který si kdysi dávno církev stanovila z důvodů, které jsou však v protikladu k lidské přirozenosti. Tento trend je v mladých lidech upevňován nejenom sexuální výchovou, která se povětšinou omezuje jen na strohý popis biologických dějů, ale především jejich osobní zkušeností s životem v neúplných, či nefunkčních rodinách. A tak stále více lidí stojí před otázkou, zda-li má vůbec cenu v těchto podmínkách rodinu zakládat a za těchto okolností svázat svůj život s jedním člověkem. Převládající nedůvěra k instituci manželství vede stále větší počet lidí k povětšinou marnému čekání na toho pravého, k metodě náhodného výběru při kterém v množství svých citových a tělesných prožitků očekáváme, že jednou snad zažijeme něco mimořádného. Výsledkem tohoto snažení však je neustále, alespoň v evropských podmínkách, klesající křivka porodnosti, soudy zavalené žádostmi o rozvod a kauzy, ve kterých se dovídáme o počtu dětí, které díky „péči“ svých rodičů končí na psychiatrických klinikách či v dětských domovech. Církev není zárukou ideálních rodinných vztahů. Rozvodovost je problémem, se kterým se musí potýkat i ona sama. I její služebníci v nejrůznějších postaveních jsou mnohokrát tímto problémem osobně dotčeni. Církev však nesmí přestat mluvit o tom, v čem spatřuje onen vyšší svátostný rozměr spojení mezi mužem a ženou a proč si klade podmínku nerozlučitelnosti tohoto svazku. To všechno samozřejmě při vědomí, že mnohokrát i ona sama v těch, kteří církev tvoří, této podmínce nedokáže dostát. Moje vlastní, zatím, díky Bohu jediná a stále trvající manželská zkušenost mě přesvědčila o tom, že manželství není o naplňování ideálů, které vidíme na svém partnerovi ve fázi prvotní zamilovanosti, manželství také není jenom o činění kompromisů, kdy postupně, den po dni slevujeme z těchto ideálů a nakonec se rádi spokojujeme s málem. Manželství je na prvním místě o hledání a poznávání druhého člověka, kterého nám Bůh posílá do naší životní cesty jako pomoc nám rovnou. Nad biblickým příběhem o Adamovi a Evě mnozí pohrdlivě mávnou rukou s odkazem na říši pohádek, kterým snad mohl člověk věřit když byl dítětem. Přesto v sobě nese důležité duchovní poselství, které je spodní vrstvou tohoto mythicky podaného příběhu: Adamovi bylo v ráji bez Evy smutno! Skeptici mohou namítnout, že s příchodem Evy se Adamův ráj proměnil v peklo. Je pravdou, že oba byli z tohoto ráje vyhnáni, ovšem s tím, aby se napříště už spolu, jeden s druhým po boku, pokusili tento ráj znovu získat. A tak, zkušenosti o manželství hovoří o tom, že v tomto jedinečném spojení muže a ženy člověk prochází chvílemi pekelně těžkými, situacemi tak zapeklitými, z nichž těžko nalézáme východisko, ale i chvílemi rajského potěšení, které si přejeme prodloužit až na věčnost. Církev, právě na základě Kristových slov, povýšila manželství na jednu ze svátostí, ve kterých Bůh pečetí a garantuje smlouvu mezi mužem a ženou o tom, že budou žít spolu. On sám je svědkem mezi nimi. Garantem jejich vzájemného vztahu i tou správnou třetí stranou manželského trojúhelníku. V takto pochopeném manželství mají být muž i žena schopni do svých všedních starostí a problémů vpouštět Boha, očekávat jeho řešení i spolehnout se na jeho milost. To všechno v jedinečném spojení dává vyniknout mnohotvarosti stvoření k Božímu obrazu. Bohem člověku dané určení být pospolu je v tomto případě pochopeno jako spojení muže, ženy a jejich dětí ve svátostném manželství – ti všichni vytvářejí společenství rodiny a odrážejí tak i skutečnost, že Bůh sám je Bohem „společenským.“ Skutečná láska totiž nikdy nezůstává soběstředná. Bůh sám v sobě existuje ve věčném společenství mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Dlouho mi vrtalo hlavou, kam se v té Trojici poděla matka. Vždyť je to právě žena, která vytváří domov, ta, která usmiřuje a znovu a znovu rodinné vztahy naplňuje láskou. Teprve později jsem si uvědomil, že Bůh v sobě zahrnuje mužství a ženství zároveň. To jenom když utvářel člověka, rozhodl se tyto dva aspekty rozdělit. Dynamika našeho lidského směřování je významnou měrou určena právě vzájemnou polaritou mezi mužstvím a ženstvím. Katastrofická vědeckofantastická literatura s chutí popisuje, jak by svět vypadal, kdyby ho tvořili jenom muži, či naopak jenom ženy. V obou případech by to bylo naprosto otřesné. Nový život vzniká ze střetu – ze spojení těchto dvou odlišných individualit, kdy na jedné straně jsou ve zvláštní koncentraci hodnoty jako síla, riziko, odvaha a mnoho jiných, na straně druhé cit, emoce, schopnost empatie a další. Cesta k lepšímu lidství začíná, a pro mnohé bohužel i končí, v našich vlastních rodinách.

Amen.

Kázání 26.10. 2003 V Husově sboru ve Vršovicích o XX. neděli po svatém Duchu.